Za jednotu vůči imperialismu, za internacionální postoj!

Ve čtvrtek 24. února počala invaze vojsk Ruské federace na sousední Ukrajinu. Do nynějších hodin (7.3. odpoledne) dochází k dělostřeleckým soubojům, pěchotním výsadkům hluboko v týlu ukrajinského území i leteckému bombardování. Humanitární krize řady velkých měst typu Charkova či Mariupolu rezultovala v silnou uprchlickou vlnu směrem na západ a vzhledem k doposud nejmohutnějším balíčkům sankcí ze strany vlád Spojených států amerických nebo Velké Británie zaměřených vůči ruským energetickým dodavatelům se očekává skokové zdražení paliv, ale i pečiva.

Společný jmenovatel ve vyjádření veškerých významných státníků během posledních dvou týdnů lze nazvat obavou z vypuknutí širšího válečného konfliktu. Navzdory tomu jsme od konce minulého měsíce svědky navozování válečného způsobu myšlení, z něhož se stává povinná výbava v diskusích stran současné konfrontace. Americký pedagog a psycholog Lawrence LeShan předestřel ve své knize Psychologie války z roku 1974 působivou analýzu rozdílů mezi racionálním mírovým uvažováním, které zahrnuje možnost hovořit s těmi, jejichž jednání se nám nelíbí nebo řešit příčiny nastálého problému, a iracionálním válečným smýšlením, jež nepřipouští odstíny šedé v jasně ustaveném černobílém paradigmatu a nehodlá se zabývat příčinami, nýbrž usiluje o totální destrukci druhé strany.

LeShanův rozbor sice představuje jevy obou myšlenkových úzusů v rovině čistě popisné, ve světle nedávných událostí je však nutné položit si otázku, proč se má nyní světová veřejnost „mobilizovat“ a „přinášet oběti“ v hystericky válečném slova smyslu, ačkoliv situace jasně dává tušit, kdo je nyní agresorem a kdo potřebuje solidaritu, materiální i morální pomoc. Vlna soucitu i nezištnosti zavládla v našich domovech, školách, neziskových organizacích, ulicemi zní jasné odsouzení imperialistické agrese učiněné oligarchickým putinovským režimem. Přesto to prý nestačí.

Silácká vyjádření premiéra Petra Fialy o tom, že „jsme ve válce“ nesou pachuť účelovosti vzhledem ke kupícím se hospodářským a sociálním problémům české společnosti primárně ve světle posledních dvou let covidové pandemie. Taktéž ostrovní verze našeho konzervativního jestřába, britský ministerský předseda Boris Johnson, nešetří ostrými slovy a hodlá přinutit západ „semknout se“ kolem jeho akčního šestibodového plánu, ačkoliv ještě před pár týdny čelil ostré kritice kvůli nezvládnuté pandemii a ve stranických kruzích Konzervativní strany i vládních kuloárech se otevřeně hovořilo o puči.

Motivace putinovského režimu rozpoutat agresi se také zdají být pragmatické – klesající hospodářská efektivita i popularita předních osobností státu, která byla na vrcholu před osmi lety po krymské krizi. V rámci „mimořádné situace“ lze vyhrocenou rétorikou připravit občanstvo také na zavádění opatření, jež by jinak narážela na silnou nevoli. Zásah státu a soukromého provozovatele registru doménových jmen CZ.NIC vůči takzvaným dezinformačním webům představuje jedno z nejkontroverznějších. Pravicová vláda argumentuje prevencí vůči hoaxům a dezinformátorům, avšak politická motivace onoho opatření je zřejmá. V současné době sledujeme vzestup diskursu rovnítka mezi putinovským Ruskem a bývalým Sovětským svazem – a máme záruku, že v budoucnu nebude podobným preventivním úderem potlačena i komunistická opozice?

Morální panika kolem (byť poněkud neobratných) výroků předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné na konto současného dění dává tušit, že tyto obavy nemusí být liché. Konečná narušila binární obraz světa, tolik dle LeShana typický pro válečné myšlení, a postavila postup Putinova tyranského režimu na roveň imperialistických agresí západních vojenských struktur, přičemž varovala občany i komunisty před hledáním spásné pomoci v přimykání se k lokálním buržoazním vládám. Je-li tento postoj vyhodnocován jako dezinformující či přímo škodlivý, zamysleme se nejen nad nad výchozími definicemi, nýbrž i nad cílem této taktiky.

Volební neúspěch KSČM, následovaný jejím odchodem z parlamentu, umožňuje zesilovat pravicové útoky na komunisty a jejich ideologii. Současná krize navíc přeje silným slovům válečných jestřábů, jejichž množina se silně prolíná se skupinou antikomunistů. Nebuďme jako komunisté lhostejní k této hrozbě, a to jak v naší zemi, tak napříč západní Evropou, a dokonce i na druhé straně válečné barikády. Vzpomeňme nedávný výrok Vladimira Putina, dle kterého Ukrajinci ještě neví, co je dekomunizace, jako to ví v Rusku. Krize kapitalismu zastíněná válečnickou řevnivostí není věcí novou, jde naopak o jev pro kapitalismus natolik zásadní, že k jeho odhalení i praktické nápravě disponujeme řadou znalostí jak dějinných modelů, tak úspěšných praktických provedení. Klaďme akcent na internacionalistický postoj, budování silné revoluční komunistické organizace doma a podporu těchto za hranicemi, a nepřipusťme nejednotu vůči imperialismu, ať již přichází odkudkoliv. Žádná válka kromě třídní!

Jan BODNÁR