Není normalizace jako normalizace

Je jen málo pojmů tak frekventovaných v polistopadové propagandě, jako je slovo normalizace, a to jako odstrašující příklad politické a ekonomické situace ve společnosti v období po roce 1970 po likvidaci reforem tzv. pražského jara.

Skoro by člověk mohl usoudit, že normalizace je něco, co je v principu odsouzeníhodné a nesprávné. Je faktem, že tento pojem použili i teoretici husákovského období a sami hovořili o normalizaci v podobě reálného socialismu, nicméně podle slovníku cizích slov je normalita stav, kdy jednotlivci, skupiny či celá společnost přiměřeně respektují ustavené systémy hodnot a norem.

Takže se dá celkem bez nějaké přetvářky říci, že v tomto období tu skutečně normalita existovala. Dokonce v určitém smyslu byla ve vztahu k běžným (normálním) lidem přívětivější (normálnější), než je normalita dnešní. Dokonce i odsuzující komentáře přisuzují tomuto období některá pozitiva, například: »Život většiny společnosti se postupně přeorientoval z veřejného do soukromého nepolitického prostoru. Pořízení chaty, auta, televize, dovolená u moře, kutilství, turistika a celá řada dalších aktivit byly jeho neodmyslitelnou součástí. Životní úroveň v Československu však byla v porovnání s ostatními socialistickými zeměmi stále relativně vysoká. V 70. a 80. letech vyrostla řada velkých panelových sídlišť, budovala se dopravní infrastruktura. Podpora mladých rodin formou výhodných půjček a rodinných přídavků výrazně přispěla k populačnímu růstu v 70. letech.«

Pomineme-li tirády o přesunu lidí do soukromého života, což je mimochodem zcela typický rys všech kapitalistických zemí, které dnes s takovou vervou kopírujeme, tak lze říci, že ta husákovská normalizace z hlediska životní úrovně většiny, která byla vysoká nejen v porovnání s většinou socialistických zemí, ale i v porovnání s většinou zemí světa, vyprodukovala kvalitativní charakteristiky života většiny lidí, o nichž se může současné normalitě jen zdát.

To už jsme se ale dostali k normalizaci současné, tj. k normalizaci kapitalistického typu. Že jde o normalizaci, potvrzují následující výroky – například Ivan Mikloš, bývalý slovenský ministr a poradce vlád na Ukrajině a v Moldavsku, v LN řekl: »Pomáhám nyní Moldávii a Ukrajině stát se normální zemí.«

Stejně tak v LN se jeden komentátor rozohnil nad podle něj zcela falešným vyzněním aktuálně v ČT odvysílaného seriálu Devadesátky, kdy se celý étos těch let podle něj zredukoval na »řádění pár darebáků s pistolemi a na dění v Discolandu Sylvie«, když přece naprosto zásadní pro tyto roky »byl pocit znovunabyté svobody«. Autor ovšem připomíná, že společnost stála před bezprecedentním úkolem a musela fakticky od nuly budovat ten »normální kapitalismus«, a tedy že tato svoboda má i své stinné stránky.

Dary za miliony vs. umrznutí bezdomovců

Ano, to vystihl velmi přesně, kapitalistická normalita skutečně zahrnuje jevy, které ve zkratce charakterizují kdysi před několika lety zprávičky na jedné stránce našeho tisku, kdy pod informací o dárku dceři jednoho našeho multimiliardáře v podobě jezdeckého koně v hodnotě několika set milionů korun byla zprávička o smrti dvou bezdomovců, kteří umrzli někde pod mostem. Zvykli jsme si na informace o sbírkách potravin pro lidi, kteří si nemohou dovolit ani zaplatit dětem obědy, na bezdomovce, na nezaměstnanost, na to, že dostat se k bydlení je pro většinu zcela nemožné bez celoživotního zadlužení, na nájezdy exekutorů, na to, že dnes si někteří nejsou schopni zaplatit ani topení a elektřinu a musejí žebrat o sociální dávky.

Je pravda, že se cestuje volněji a i do exotických destinací, že pro některé není problém žít v luxusu, který nejsou schopni za celý život zkonzumovat. Máme prý ale svobodu volby, i když je zřejmé, že celý systém je nastaven tak, že fakticky nelze jeho základní charakteristiky změnit, a volby jsou ovlivněny obrovskou manipulativní mašinerií s podporou peněz a médií tak, aby se vlastně nic podstatného nemohlo změnit. Tam, kde hrozí nějaké nebezpečí, že by se mohlo něco nesystémového přece jen přihodit, se o tom raději nehlasuje, viz o vstupu do NATO, o rozmístění »bratrských« amerických vojsk nebo u nás o rozdělení Československa.

Prostě svoboda jen potud, pokud neohrožuje tu stávající kapitalistickou normalizaci. Není prostě normalizace jako normalizace.

Pavel JANÍČKO