Ubylo krav, zůstali voli

Jezdím na vesnici už od dětství, pradědeček byl sedlákem, a tak vidím, jak se za posledních 30 let české vesnice změnily. Z těch malebných českých vesnic mizí život. Mladí odcházejí do měst, místo s kombajnem jezdí s vozíkem ve skladu. Zavírají se školy, obchody, pošty, hospody, autobus se už také nevyplácí, pro rohlík se jede autem do města. Nepořádají se tancovačky ani fotbalové zápasy.

Již třetím rokem sledujeme hrozivá čísla. A aby toho nebylo málo, tak vedle narůstající obavy z epidemie a z válečného konfliktu sledujeme se strachem i rostoucí ceny. Hned po volbách nám vyrazil dech nárůst cen energií, už o Vánocích jsme rozbalovali jedno překvapení za druhým. Navýšení cen bytů, potravin, benzinu, dopravy, odvozu odpadků, tepla i vody… Z cen potravin se nám protáčejí panenky, sýry, uzeniny, zelenina, pečivo, zítra to bude vepřové maso, pozítří hovězí, kuřecí, či vajíčka? Desetiprocentní inflace znehodnocuje vklady, navyšuje hypotéky. V supermarketech hledáme akční nabídky, šetříme, kde se dá. Navýšení penzí nepokrývá ani inflaci.

Ještě před několika lety jsme byli ujišťováni o vysokém přebytku elektrické energie, také uhlí bylo nadbytečné, podobně to bylo i s atomovou energií. Dnes elektřina i plyn jsou pro desetitisíce rodin luxusem. Tiskneme se ke kamnům, hledáme briketu či polínko. Babička běhá do lesa na klestí, děda štípá pařezy. Potraviny místo do ledničky máme dávat za okno… Stravovací odborníci nám radí, jak uvařit oběd z ničeho… Děti nemají peníze na obědy ani na lyžařské kurzy.

Nemusím být velkým zemědělským odborníkem, abych viděl, jak jsme se stali pouhým odbytištěm pro EU. S každým nadbytečným kamionem likvidujeme českého zemědělce, devastujeme krajinu, ztrácíme soběstačnost v potravinách. Desetitisíce kamionů se valí po silnicích a přiváží potraviny, které si přitom dokážeme vyrobit sami. Je mi smutno, když vidím, jak babičce na venkově kontrolují komín a zároveň ty kamiony, s jejich uhlíkovou stopou, úředníkům nevadí. Ani 18 let od vstupu do EU nemají čeští zemědělci stejné podmínky, jako zemědělci v Německu, Francii, Polsku nebo ve Španělsku.

Naši předkové by žasli nad prázdnými kravíny, vepříny, nad klesající výměrou cukrovky, brambor, obilnin, ovocných sadů. Chudák sedlák už neví co pěstovat, co chovat. Když mu krávy dojily jako divé, za více mléka byly sankce. I to vepřové maso se kvůli dotační politice už nevyplácí vyrábět. Řepka se stala neprávem terčem posměchu »odborníků« z města. Půda už téměř nevidí hnůj, nahrazuje jej chemie. Slyším dokonce, že hnůj by se měl zakázat jako toxický odpad. Vidím, jak mizí vesnické rybníky, jak nezadržujeme vodu v krajině a tím klesá výška spodní vody. Vodní díla těch slavných Krčínů či Netolických nemají následníky. Mluvíme o obnovitelných zdrojích, ale kdy se u nás naposledy postavila vodní, třeba jen menší, elektrárna…? Naši předkové je stavěli u mlýnů i na malém vodním zdroji.

Dramaticky mizí zemědělská půda

Ročně pod betonem mizí tisíce hektarů zemědělské půdy, jen v okolí Prahy od roku 1990 zmizelo 5000 hektarů. Největší úbytek půdy je od roku 1990, kdy developerská lobby prosadila minimální odvody za nejkvalitnější půdu. A tak ve velkém dovážíme brambory, jablka, mrkev, česnek, vepřové maso… Dovážené ovoce i zelenina dozrává v kamionech bez přirozeného slunečního světla. Maso se na tu dlouhou cestu Evropou zmrazuje, poté zase rozmrazuje. To vše snižuje kvalitu potravin, potvrzuje to i nedávné vyjádření Jana Teplého, představitele jihočeské Madety: »Do Česka se dovážejí potraviny ze zemí, kde není kladen důraz na ekologii, a to naše super ekologické zboží vzhledem k ceně zákazník nekupuje.« Dotační politika deformuje ceny, dokladem jsou i poslední návrhy Fialovy vlády k zemědělské politice, nárůst cen potravin může být trvalý.

Na dokreslení několik čísel. Ještě v roce 1989 v českém zemědělství bylo přes milion dojnic, nyní jen třetina. Obdobně je tomu u prasnic, v roce 1989 jich bylo 315 tisíc, nyní také třetina. Podobný stav je i u rostlinné výroby, u ovoce, například brambor sklízíme čtyřikrát méně oproti roku 1989. Propad výroby je i u zeleniny, v roce 1989 jí bylo na českých polích 573 tisíc tun, nyní méně než polovina…

Není to jen vesnice, která skomírá. Nedávno jsem se dočetl, že před druhou světovou válkou jsme byli sedmou nejvyspělejší zemí na světě, dnes jsme asi největším velkoskladem? Ubylo nám krav, zůstali voli.

Přemysl VOTAVA