Máme tu neděli, první šok z toho, co se stalo začátkem týdne začíná pomalu odeznívat a já přemýšlím, jak se k tomu všemu postavit. Nemá smysl to podrobně rozebírat. Všichni to nepochybně víme: území suverénního státu sevřeného posledních několik let zamrzlým konfliktem bylo anektováno státem jiným. Bomby padají na domovy obyčejných lidí a mění je v hromady trosek. Tomu se říká válka. Jistě, válka je v našem světě přítomna prakticky neustále – bohužel! Jen za posledních několik let bych napočítal celou řadu větších i menších konfliktů, které se jiným slovem označit nedají. Nic na tom nemění škála přívlastků, které jim byly přiděleny ve snaze je jakkoliv obhájit – válka občanská, náboženská, válka s terorismem… Dokonce tu byla i humanitární. Pardon, to bylo vlastně jenom bombardování… Stále je to nicméně o tomtéž.
Jakoby lidé byli zneklidněni, když je v jejich okolí příliš dlouho klid. Jakoby nesnesli pomyšlení, že by mohli žít vedle sebe aniž by si navzájem škodili. Jakoby automaticky předpokládali, že člověk za plotem jejich zahrady pro ně představuje nebezpečí. To už je lidstvo opravdu tak zvrácené? Nesnáším zbraně! Když můj syn dostal před několika lety kdesi jako dárek malý jezdící tank vydávající při stisknutí tlačítka zvuky napodobující střelbu, udělal jsem scénu a tento předmět – odmítám ho nazvat hračkou – putoval při nejbližší příležitosti do kontejneru. Přivádí mě k nepříčetnosti, když sleduji děti, jak si hrají na boj. S naprostou bezelstností předvádějí ve své hře bitky s meči z klacků, imaginárními puškami či pistolemi. To přeci není v pořádku. Vkládáme našim dětem od útlého věku do rukou dokonalé makety skutečných zbraní a pak jsme udiveni, když jim jejich reálné předobrazy nepřipadají děsivé.
Jsem si jistý, že ruský prezident měl v dětství taky nějaký oblíbený tank a dost možná s ním bořil stavby nebo ničil hru jiných dětí. Jenže tenkrát to nikomu nepřipadalo tak hrozné – vždyť to byla JENOM HRA… Boj – nikoliv zápas – je ne nadarmo nejčastěji spojován se snahou uhájit holý život. Teď mluvím o boji jako synonymu války. Nikoliv o zápasu, který má nebo by měl vždy mít daná pravidla. Válka nemá pravidla, i když se naše takzvaná civilizace vehementně snaží tvrdit opak. Má jen jedno jediné: silnější vyhrává – to je to jediné univerzálně platné pravidlo války! A právě tohle pravidlo nás neustále vrací zpět k tomu, od čeho jsme se odvrátili a tvrdíme, že to pro nás neplatí. Liška zardousí slepici, levhart dohoní a strhne antilopu, žralok poraní a zuby roztrhá tulení mládě. Je nějaký rozdíl v tom, když silnější stát napadne svého slabšího souseda? Ano, je! Mezi zvířaty neexistuje žádné, které by to dělalo jen tak pro potěšení či pro zábavu. Válka je oproti tomu zábavou mocných. Lidé jsou horší než zvířata.
Řada běžných společenských her je metaforou války – v šachu se jeden hráč snaží ovládnout území druhého a přinutit jeho hlavní figuru padnout. Má k tomu sérii propracovaných tahů, které promýšlí dlouho dopředu. To, co se stalo počátkem týdne a co nás uvrhlo do nejistoty neřkuli dokonce do strachu a paniky není nic jiného, než jeden z mnoha dlouhodobě plánovaných a promýšlených tahů – ovšem až tenhle jsme nedokázali přehlédnout. Nejsem odborník na geopolitické dění, i když si myslím, že k celé situaci na Ukrajině se mělo už dávno přistoupit naprosto jinak. Tohle nezačalo před pár dny jednostranným uznáním samostatnosti samozvaných separatistických států, které nemají oporu v historii, geografii ani v ničem jiném krom silného Ruska za zády. Nezačalo to ani před pár lety na Majdanu. Tohle začalo mnohem dřív, jen jsme to nechtěli vidět. Ukolébáni pocitem vlastního bezpečí jsme se raději dívali jiným směrem. Ano, i já mám máslo na hlavě. Nějak jsem necítil potřebu dívat se na východ a komplikovat si život myšlenkami na to, co se tam děje. Přiznávám, že pokud jsem se náhodou nachomýtnul k tomu, že o tom někdo začal mluvit, odváděl jsem řeč jinam nebo jsem prostě odešel. Lituji toho! Válka, která se rozpoutala už se nedá zastavit – řítí se zemí, ničí, zabíjí. Zanechává za sebou spoušť, ruiny domovů, děti bez rodičů, rozbité rodiny, strach, smutek, naprostou zkázu a zlomené lidské bytosti. A protože jsem mlčel, je to i moje vina. Tohle není jen příběh o konfliktu dvou zemí, které se dohadují o nároky na nějaké území. Není to ani příběh o šíleném snu jednoho psychopata, toužícího obnovit geopolitický kolos, který se před bezmála čtyřiceti lety začal rozpadat sám svou vlastní vahou. Tohle je příběh o nás všech – příběh, který, ať dopadne jakkoliv, nedopadne dobře. Válka totiž nikdy nekončí dobře.
Přál bych si, aby se to dalo vyřešit tak snadno, jako v jedné známé filmové pohádce Chtěli boj, mají ho mít!, ale kdo by měl v takovém případě být hozen v parádní generálské uniformě do té díry plné mazlavého bahna? Odpověď si každý může dosadit dle svého názoru, ale ti obyčejní lidé ani na jedné straně hranice to nejsou. Pěšákům totiž generálská uniforma nesedí. Když klukům na hřišti vezmete pistolky, začnou se mlátit klacky nebo po sobě házet kamení a všichni rodiče, kteří nad tím mávnou rukou a řeknou si vždyť je to jen hra pootevírají dveře dalším a dalším válkám a některé z nich už do těch dveří zlehka vsunují špičku boty.
Aleš PAŘÍZEK, Litoměřice
1 komentář
Jak říkali staří Řekové: Ti, kdo mají zbraně, jsou svobodní občané. Ti, kdo zbraně nemají, jsou otroci. Proto také buržoazní režim zavedl žoldáckou armádu.
Komentáře jsou uzavřeny.