Luboš Čech je předsedou Klubu sběratelů kuriozit (KSK), který funguje od roku 1965. Byl založen proto, aby sdružil sběratele »menších« oborů před téměř šedesáti šesti lety v Praze na Smíchově. Rychle ale přerostl z Pražského klubu v klub s celostátní působností. Sám Luboš Čech již 30 let sbírá zámky. Ne velké zděné, ale malé, kovové…
Kolik má dnes KSK členů?
V členské základně dochází jako u všech sběratelských klubů k určitému odlivu členů, většinou z důvodu vyššího věku, a v současné době máme okolo 600 členů, kteří mají ve sbírkovém rejstříku našeho členského adresáře uvedeno přes 200 sběratelských oborů. A sběratelské obory se ještě dělí na podobory. U automobilových modelů je to třeba přes 60 podoborů – dělení podle měřítka, na historické nebo současné modely, vojenské, sanitní, hasičské, podle značek, podle použitého materiálu na model atd.
V historii byl o KSK velký zájem. Jaká byla role sběratelství v minulém režimu? Jaké lidi klub sdružoval?
Sběratelství je určitý kulturní fenomén, který je nutné vnímat nejen jako projev sběratelovy osobnosti, protože každá sbírka má osobitý charakter svého autora, ale také je v jeho sbírce možné vidět obraz společnosti a její postoj ke kultuře a vkusu. Z tohoto pohledu je sběratelství v základě stejné, pouze se mění podmínky. A mezi sběratelkami a sběrateli najdete lidi různých profesí a postavení. Pokud to vezmu podle abecedy, tak začnu advokáty a skončím železničáři. To platilo jak před rokem 1989, tak i dnes.
Jaký je rozdíl mezi tím, jak vznikaly sbírky tehdy, a jak vznikají dnes?
V současné době se dá říci, že sběratelství je jednodušší. Otevřete si v počítači nějaký aukční portál, a je jedno zda v tuzemsku nebo až v Austrálii, vyberete si něco, on-line zaplatíte a za pár dní máte zásilku doma. To dříve bylo sběratelství na jednu stranu složitější. Při neexistenci internetu bylo obtížné hledat informace, člověk musel navštěvovat knihovny, archívy, patentové úřady, a hlavně si dopisovat. Nešlo na pár kliků zjistit informace z celého světa. Proto také byl větší zájem o členství v KSK, protože se daly vyměňovat sbírkové věci a získat podklady od spřízněných sběratelů. Ve sběratelství tenkrát nehrály velkou roli peníze, ale bylo málo sběratelského materiálu ze zahraničí. Sběratelé tím byli nuceni se věnovat předmětům z bývalého Rakouska-Uherska a ze všech období Československa. Podařilo se jim vytvořit často velmi kvalitní sbírky, které svým rozsahem dosahovaly světové úrovně.
Jak poznamenala klub covidová pandemie?
Covidová pandemie byla problém především v minimalizaci osobního styku mezi sběrateli, byla zrušena sběratelská setkávání a nebylo možno pořádat výstavy. Na druhou stranu covid umožnil častěji se věnovat sbírkám, protože lidé byli více doma na »home office«, a výměna probíhala spíše korespondenčně. Pro náš sběratelský klub byla tato doba dost omezující, ne všechno se dá vyřídit po telefonu nebo mailem. Museli jsme zrušit výroční členské schůze a vyřešit organizační záležitosti související s provozem klubu. Stanovy spolku přece jenom nepočítaly s nouzovým stavem a nemožností pořádat členské schůze. Podařilo se nám stále vydávat klubový časopis Sběratel a přes klubové stránky alespoň udržovat kontakty se sběrateli. Doba ale přinesla i smutné stránky, zemřelo několik i mladších sběratelů v souvislosti s covidovou nákazou. Naopak do klubu vstoupila řada dalších nových sběratelů.
Co si myslíte o sběratelství jako koníčku všeobecně. Co lidem dává, co bere a může ho dělat každý?
Sběratelem se může stát každý, je to i životní styl. Ovšem musíte dát pozor, aby vás sběratelství nepohltilo. To se už některým sběratelům stalo, že sbírka pro ně byla všechno. Mne se to snad netýká, protože sběratelství je nejen sbírání věcí a hledání informací k nim, ale i o poznávání lidí, cestování. Musíte se neustále učit, mne to donutilo si zopakovat cizí jazyky, naučit se více zacházet s počítačem či orientovat se v archívech. Sběratelství samozřejmě přináší i určité omezení. Pokud máte sbírku a chcete ji vytvořit na kvalitní úrovni, či dokonce na světové úrovni, tak musíte svému koníčku věnovat čas a peníze. To se nedá nijak obejít.
Je známo, že členové klubu se pyšní nejrůznějšími sbírkami. Od tradičnějších známek, pohlednic, kalendáříků, přes nejrůznější upomínkové předměty se zajímavou tématikou, po méně tradiční věci denní potřeby, jako jsou ramínka, karty, náprstky, mlýnky, zátky, žárovky, vonné stromečky, lyže, kravaty, dýmky nebo třeba hroty hromosvodů. I vaše sbírka je poněkud nevšední. Vy se pyšníte zhruba dvěma tisíci pěti sty zkatalogizovanými kusy profilových cylindrických vložek neboli fabek. Jak jste ke svému zaměření přišel?
Skoro už čtyřicet let pracuji u policie, teď jako vedoucí oddělení kriminalistické techniky a výjezdové skupiny na Obvodním ředitelství Prahy I., a mojí dlouholetou specializací je místo činu. S kolegy z výjezdové skupiny ohledáváme místa, kde došlo ke spáchání různé trestné činnosti. To jsou i vloupání do objektů či bytů, kde došlo k překonání zámků nebo cylindrických vložek v zámcích dveří. Zaujalo mne, že cylindrických vložek je několik typů od různých výrobců a začal jsem shromažďovat k nim informace. Pak jsem náhodně narazil na několik prvorepublikových cylindrických vložek a to rozhodlo. Stal jsem se sběratelem profilových cylindrických vložek.
Kde a jak sháníte nové kousky do sbírky? Kolik sběratelů zámků ve světě asi je?
Sehnat do sbírky současné výrobky není zase až takový problém, daří se mi oslovovat výrobce nebo dovozce cylindrických vložek, kteří mi většinou vycházejí vstříc. Narazit však na zámečnickou starožitnost je složitější. Je docela zajímavé, že se ještě ve starší zástavbě dá narazit na funkční cylindrické vložky ve dveřích, které lidé běžně používají. Obcházím tedy bazary, vetešnictví nebo bleší trhy, na kterých se dá občas něco koupit. Rád vzpomínám na železářství bratří Čapků, odkud jsem si přinesl pár opravdu krásných zámečnických věcí. Cenným zdrojem jsou také staří zámečníci, bohužel už taky nejsou. U nás se nikdo mimo mne cíleně nevěnuje sbírání zámkových vložek. Menší sbírky, řádově do desítek kusů, se najdou u lidí, kteří se zámkařině věnují profesionálně. A to platí i o zahraničí. Podařilo se mi zkontaktovat několik zahraničních zámečníků a měním s nimi. S jedním berlínským zámečníkem, sběratelem zámků, nejen tedy cylindrických vložek zn. Zeiss-Ikon, jsme se spřátelili a několikrát jsme se i navštívili.
Na které kousky jste nejvíc pyšný?
Na ty nejstarší. Prvním výrobcem profilových cylindrických vložek byla firma Hahn z Německa a na trh se dostaly poprvé na podzim roku 1925 a pod značkou Hahn byly vyráběny do konce roku 1930. Mám několik vložek se značkou Hahn a nejvzácnější je jejich řezový model vložky. V předválečném Československu jako první začala vyrábět cylindrické vložky firma K. Mudroch z Tišnova v létě roku 1931 a mně se podařilo najít vložku z července roku 1932. Zajímavá je také ucelená kolekce vložek FAB od začátku jejich výroby v polovině 30. let minulého století až po současnost. Mezi moje zvlášť oblíbené patří vložky se značkou FAB z let 1938 až 1941 v originálních krabičkách, které jsem dostal od zámečníka B. Kouly z Dušní ulice v Praze. Jeho otec se do prodejny nastěhoval v roce 1937 a působili zde nepřetržitě až do roku 2015. A nerozbalené krabičky zde byly uloženy přes sedmdesát let, než jsem je obdržel darem do sbírky.
Dokážete i své zámky otevřít? Jakou roli v tom hraje vaše povolání?
Otevírat cylindrické vložky není zase až tak jednoduché, jak to vypadá v televizních kriminálních seriálech. Existuje tzv. lockpicking, to je sportovní otevírání zámků a cylindrických vložek. Věnují se tomu nejen zámečníci, ale i lidé, pro které je to jenom koníček. Například je lockpicking dost rozšířen v Německu nebo Polsku, kde se pořádají i národní mistrovství. Zajímavé je to, že mezi závodníky jsou třeba zubaři nebo gynekolog. Lockpicking prostě vyžaduje cit v prstech. Osobně toho moc neotevřu. Daří se mi otevírat jednodušší zámkové vložky, tedy v nižších bezpečnostních třídách. Na špičkové závodníky nemám. Jako ve všem platí, že jen trénink z člověka udělá mistra.
Mohou vaši sbírku vidět zájemci z řad veřejnosti?
Sbírka není pro laickou veřejnost příliš atraktivní. Asi bych to komentoval parafrází slov Zdeňka Srstky ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný – zámky, zámky, zámky. Proto mne doma navštěvují zámečníci nebo specialisté přes zámkařinu. Část sbírky mám i v práci, kde slouží jako školicí pomůcka pro kolegy. Asi třetinu sbírky je možno si prohlédnout na mých stránkách www.catalocks.eu nebo na stránkách www.lockpickers.cz, kde se s kolegy věnujeme sportovnímu otevírání zámků a všemu okolo zámkařiny, včetně historie.
Většina sběratelů nesbírá jen jednu věc. Máte i vy nějakou menší přidruženou sbírku?
Ano, jednou jsem si vzpomněl na klukovská léta a nožík rybičku. To mne inspirovalo a začal jsem sbírat tento ikonický nožík, který se vyrábí už přes sto let v jednom tvaru. Naštěstí se vyráběl a vyrábí u několika firem, liší se třeba provedením střenek, původní byly plechové a nyní jsou ze zinkové slitiny. Výrobce rybiček z Mikulášovic vychází vstříc i sběratelům, na trhu jsou k dostání limitované edice k různým výročím, s barvenými nebo potištěnými střenkami. I nožíky rybičky mohou být atraktivním sběratelským oborem.
A druhou vzpomínkovou, či spíše už rodinnou záležitostí, je malá sbírka pohlednic z obce Rohovládova Bělá, vydávaných mým dědou Jindřichem Čechem před 2. světovou válkou, který měl v této vesnici koloniál na hlavní ulici.
Helena KOČOVÁ
FOTO – archiv Luboše ČECHA
