Systém

Máme za sebou zimní olympijské hry v Pekingu a Česká republika kouše prachbídnou bilanci dvou medailí. Musíme si nalít čistého vína – je to zřejmě pravdivý obraz stavu zimních sportů v našich luzích a hájích. Pardon, na svazích a v bílé stopě.

A protože jsme národ hokejový, nejvíce kritiky si vysloužili právě svěřenci kouče Filipa Pešána, kteří mají za sebou historický propadák. Poprvé v historii se náš tým na velkém turnaji nedostal mezi nejlepší osmičku. A to navíc v sezoně, kdy zatím nevyhrál byť jen jeden jediný zápas v normální hrací době.

Říká se, že Češi jsou hokejový národ. O to více v posledních letech strádají. Medaile nepřicházejí a nepřicházejí – a teď do toho reprezentace nehrála ani čtvrtfinále. Možná se nabízí otázka, jak dlouho oním hokejovým národem ještě budeme. Kdy už fanouškům definitivně dojde trpělivost a přestanou se na tu bídu na ledě koukat.

Ano, doba přelomu století, to byly zlaté žně. Nejen kvůli fenomenálnímu Naganu a zlatému hattricku, ale i dalším cenným kovům. A dobře si vzpomínám, jak byl tehdejší kouč národního týmu Alois Hadamczik kritizován, když přivezl z Turína 2006 »jen bronzové medaile«. Co bychom za ně dnes dali! Nyní je můžeme pouze tiše závidět Slovákům, a vlastně jim je i trochu přát. Ona totiž ta fenomenální generace přelomu století těžila z toho, že všichni ti Jágrové, Reichelové a Procházkové vyrůstali jako děti před rokem 1989, kdy byla nesmírně precizně propracována metodika sportů. Po Listopadu se rozbilo vše fungující, včetně středisek vrcholového sportu a trvalo dlouho, než si někdo vzpomněl i na mládež a na to, že její výchova musí mít řád a pravidla. Velké úspěchy nevelely k tomu, aby se někdo zamýšlel nad faktem, že je něco špatně. Vždyť bylo naoko vše dobře a růžové brýle zakrývaly skutečnost, že úspěchy jsou jen sklizní něčeho, co zasadila minulost – shozená ze stolu a prokletá.

Českému hokeji ujel vlak. A nejen jemu. Asi není náhodou, že dvě medailistky pekingských her šly tak trochu proti proudu ve svých sportech. Martinu Sáblíkovou svého času vypiplal nadšenec Petr Novák v amatérských podmínkách, Ester Ledecké zase přichystal podmínky, jaké má málokdo, její otec Janek – a budiž mu za to dík. Obě medailistky však nejsou výplodem práce funkcionářů a dokonalého systému. A to je třeba mít na paměti, kdykoli zapneme »bednu« a budeme zase fandit našim barvám…

Petr KOJZAR