Nedávno, 7. února, jsme si připomněli sté výročí narození Jana Skácela. Rodák z obce Vnorovy na jižní Moravě (další slavnou osobností této nevelké obce byla vedle něj nacisty zavražděná studentka a odbojářka Maruška Kudeříková) patří právem k našim nejuznávanějším básníkům.
Za druhé světové války byl totálně nasazen jako stavební dělník v Rakousku. Po osvobození se věnoval publicistické a literární tvorbě a vydal nespočet básní, v nichž se objevují různé náměty, zejména ale poezie všedního dne. Motivy z krajiny moravského venkova, vážné a hluboké myšlenky, ale třeba i veselé básničky pro děti. Ač byl levicově zaměřený a členem KSČ, pro svou prostořekost, žerty a kritiku se dostával do konfliktů s oficiálními úřady a na asi 10 let měl zakázáno publikovat.
Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní
Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd
Na Skácelovy verše můžete narazit přímo při procházkách krajinou. To je moc dobře, verše jsou nejblíž jak mohou být prostředí, které Jana Skácela inspirovalo po celý život a do kterého se rád vracel. Výše uvedený úryvek z patrně nejslavnější básně Modlitba za vodu (již mj. zhudebnil a proslavil soubor Hradišťan) shlíží do malebného přírodního parku v lázeňském městě Karlově studánce. Vytesaný je do plastiky s názvem Bílá Opava. Jeho verše zdobí i historické Masarykovo náměstí v Jihlavě, v reliéfu na OD Prior.
A jelikož je za dveřmi jaro, je nanejvýš vhodná doba připomenout i méně veselé svědectví z pomníku bitvy u Starkoviček z roku 1945:
Včely se rozlétaly z úlů po práci
a mnoho bylo na Moravě jara.
A přece umírali ještě vojáci,
postele u cest smrt jim ustýlala.
Velké a mnohé překročili řeky,
na tancích nesli hvězdná znamení.
Vzpomínka trvá, bude trvat věky
jako slova vytesaná v kameni.
V takových básních, jaké psal Jan Skácel, nachází člověk útěchu i inspiraci pro různé životní chvíle. Když pochybuje, verše mu zas a znova připomínají, kolik krásy je na světě, stačí se jen rozhlédnout. A třeba ani tak vážné téma jako smrt nezní v jeho podání nijak strašně. Je to jen „služebná, která vám dá napít vody z hliněného džbánu, abyste smyli popel dní i všechnu trýzeň“ (báseň Ukolébavka). A i s ní se už potkal. Ale pokud se říká, že se autor stává nesmrtelným skrz své dílo, tak jako by Jan Skácel žil stále.
Adam ROKOS, ZO KSČM Vrbno pod Pradědem
FOTO: Moravské zemské muzeum
