Organizace Lékaři bez hranic Haló novinám zaslala zprávu se svědectvím lidí, kteří žijí v oblasti s omezeným přístupem na polsko-běloruské hranici. Uvádíme ji v plném znění.
Tisíce lidí se od loňského června pokusily dostat do Evropské unie přes hranice s Běloruskem. Polsko v reakci na to zavedlo v pohraniční oblasti výjimečný stav, poslalo tam vojáky a humanitárním organizacím i médiím zabránilo do této zóny vstoupit. Lékaři bez hranic proto odtamtud koncem prosince po třech měsících marné snahy stáhli svůj tým. Dále však podporovali místní neziskové organizace, skupiny i jednotlivce, kteří lidem na útěku pomáhali. Jedinou pomocnou ruku migrantům a žadatelům o azyl, kteří v zimě, bez jídla, vody nebo možnosti úkrytu, uvázli v pohraničních lesích, mohli podat místní obyvatelé. Za svou pomoc ale čelili výhrůžkám či se setkali s poškozováním majetku.
Polská vláda během této krize používala vojenskou rétoriku, v jejímž rámci označila migranty a žadatele o azyl za zločince a válečnou zbraň. Pomoc ženám, dětem a mužům živořícím venku v mrazu se stala nelegální a nebezpečnou činností. Lékaři bez hranic se rozhodli přinést svědectví těch, kteří se k těmto lidem neobrátili zády, přestože z toho pro ně plyne řada nepříjemností.
Už nežijeme jako dřív
»Náš život se změnil v mnoha ohledech. Trápí nás bezesné noci, stres a napětí, strach z toho, že pomoc lidem na útěku bude brána jako pašeráctví, že se za to budou místním pravicové skupiny mstít. Omezila se svoboda pohybu, běžné turistické aktivity jsou proto nemožné. Navzdory tomu jsme si v nejužším rodinném kruhu bližší. Hodně o tom mluvíme. Vzbuzuje to ve mně vztek, tíží mě spousta myšlenek. Má žena mě ale podporuje a náš nejstarší syn teď jezdí domů častěji.«
Marek*, obyvatel vesnice v oblasti s omezeným vstupem
»Když ráno otevřete okna, vidíte těžkou techniku. Je to depresivní. Musíme neustále myslet na to, abychom u sebe měli všechny doklady, a to i když jen venčíme psa. Každý hotel, hostel, penzion ‒ vše zabrala armáda. Fakt, že si nemůžeme pozvat hosty, rodinu nebo kamarády, vše jen zhoršuje. Je to náročné, když jste odříznutí od zbytku země.«
Sylwia*, obyvatelka vesnice v oblasti s omezeným vstupem
Pomoc se trestá
»Pomáhala jsem jedné skupině lidí, kteří na tom byli bídně. Museli jsme zavolat sanitku. Samozřejmě jsme věděli, že s ní dorazí i pohraniční stráž a taky jak se chovají k migrantům. Bylo pro nás ale nemyslitelné nechat ty lidi jen tak, bez lékařské pomoci. Strážníci nakonec přijeli, neprokázali se žádnými odznaky, namísto toho nám začali vyhrožovat. Řekli, že naší přítomností na místě porušujeme zákon a že jsme pašeráci. Vůči uprchlíkům byli také velmi nepřátelští. Byli jsme jako v pasti. Báli jsme se ‒ ne o sebe, ale o ty lidi, které zase zatlačí zpátky do lesa.«
Zosia*, obyvatelka vesnice v oblasti s omezeným vstupem
»Jednou mě nařkli z ‚podpory terorismu‘ a z ‚jednání v neprospěch polského státu‘. Nějaký člověk, co v lese uklízel, byl zadržen a vyslýchán vojákem v uniformě. Na dům jiných lidí zase házeli vajíčka. Pravicoví aktivisté se taky shromáždili před domem obyvatel, kteří pomáhali uprchlíkům. Bylo to už mimo oblast s omezeným vstupem. Naštěstí nikoho nezbili, jen se je snažili zastrašit.« Marek*
»Má rodina zažila slovní agresi ‒ prý jednáme v neprospěch polského státu. Na začátku nám říkali, že pomáhat je nelegální, aby nás zastrašili. (…) Jsou tady lidé, kteří na základě své ideologie ‚brání hranice rodné vlasti‘, souhlasí s vojenskou ochranou a věří, že ti lidé v lese jsou zločinci.« Sylwia*
Děti kreslící tanky
»Nemyslím si, že má dcera chápe všechno. Jednou přišla ze školky a řekla nám, že bychom měli pomáhat vojákům, protože uprchlíci házeli kameny po jejich školce, a tak to jsou zlí lidé. Manžel se jí snažil vysvětlit, že to není pravda, ale nechtěla ho poslouchat. Takže jsem jí musela říct věci, které bych jí jinak neříkala, protože si nejsem jistá, jestli by malá holčička měla vědět, že v lese jsou i děti. Musela jsem jí to ale povědět, kladla mi totiž spoustu otázek.« Zosia*
»Já sama nemám malé děti, ale slýchávám o tom, jak kreslí checkpointy a tanky. Vídávám hřiště zničená těžkou technikou a vojenská vozidla zaparkovaná hned u škol a školek. Můj kamarád, mladý otec, pro kterého je velmi obtížné svým dětem vysvětlit tuto situaci, obviňuje nás dospělé z traumatu, které naše děti utrpí. Myslí si, že jsme je dostatečně neochránili. Já si ale říkám, co jsme mohli s tím vším, co se kolem děje, udělat lépe…« Sylwia*
Co dál?
»Nejdůležitější je, aby vláda přestala zatlačovat lidi nazpět. Měla by změnit zákon, vzpamatovat se. Lidé musí začít přemýšlet o tom, co se tady děje. A potřebujeme, aby velké organizace přišly do této oblasti navzdory současným pravidlům. Je nehorázné, že na ně přistoupily. Protizákonné je nechat lidi v lesích umírat.« Zosia*
»Vláda a pohraniční stráž musí umožnit lékařskou i právní pomoc lidem v nouzi, a to v souladu s normami civilizované společnosti respektující lidská práva. Taky požadujeme ukončení omezení pohybu místních obyvatel a extrémní militarizace pohraniční oblasti.« Marek*
»Doufáme, že se příkazy shora změní a lidé nebudou ponecháni v lese napospas. Musíme umožnit přístup hlavně profesionálním zdravotnickým organizacím, ale také médiím.« Sylwia*
(*Kvůli ochraně identity vypovídajících byla jejich jména změněna.)
Nikola KAŇOVSKÁ TENEVOVÁ, Lékaři bez hranic
