Jak chutná svoboda po česku

V poslední době se často skloňuje slůvko svoboda. Máme údajně svobodný stát, svobodnou společnost a svobodné volby. Za to všechno máme děkovat svatému Havlovi a davu cinkáčů z roku 1989. Žijeme totiž v té nejlepší a nejsvobodnější společnosti, které kdy bylo dosaženo. Máme kapitalismus a to je konec dějin, a pokud nám to nezmaří komunisté, neomarxisté a kdo ví kdo ještě, tak už se budeme mít jen lépe.

Inu, pojďme se podívat krapet pod pokličku těchto frází. Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád. Jaká je hodnota svobody v dnešním pojetí slova smyslu pro tyto naše spoluobčany? Vždyť svoboda neznamená jen mít právo vyjádřit svůj názor. K čemu vám je beztrestně nadávat někde u piva, když víte, že s tím stejně nic nezmůžete. Skutečná svoboda se nezakládá jen na svobodě vyjadřování. Je zde také svoboda ekonomická a svoboda spolurozhodovací. A tu mnoho, ne-li většina lidí, v naší republice nemá.

Velká část populace naší země nemá ekonomický kapitál, aby uspokojila svoje, byť jen základní tužby. Mnoho lidí si dnes nemůže dovolit dát své děti na vysokoškolské studium nebo v ruce obrací každou korunu, aby jim zbylo dostatek financí na stále rostoucí ceny energií a dalších nákladů na bydlení. Taková je ta dnešní svoboda. Statisíce lidí jsou uvězněny v dluhových pastích exekutorské mafiánské lobby pro nezaplacení pár korun na pojištění nebo jízdenkách MHD, kde z původních několika stovek korun se zcela iracionálně sumy vyšplhaly do desetitisíců na lichvářských úrocích a penále, zatímco celý náš parlament je složen ze stran ovládaných klientelismem a lobby velkých společností, kterým se odpouští miliardy na daních, toleruje porušování zákonů a zneužívání státních i evropských dotací. Taková je ta dnešní svoboda.

A přitom, většina se už smířila s tím, že lépe nebude. Podle posledních průzkumů, je v České republice s politickým vývojem spokojeno kolem pětiny populace. Jedna třetina lidí se neúčastní voleb do poslanecké sněmovny, 2/3 se neúčastní krajských voleb a u senátních a evropských voleb, se účast dlouhodobě pohybuje mezi 15 % – 30 %. Jaká je tedy svoboda spolurozhodování v našem systému zastupitelské demokracie?

»Mají chodit k volbám,« může někdo opáčit. No, ano, odpovídám, ale koho mají u všech čertů volit? Komunisté, kteří chtějí reálně změnit poměry v naší zemi, jsou dennodenně diskreditováni, dehonestováni a vláčeni mediálním bahnem. Není divu, že většina lidí se, ať už z obavy nebo pod tlakem mediální propagandy, k této myšlence nehlásí. A i ty umírněnější levicové strany, sociální demokraté a Zelení, jsou drceni politickým marketingem a svojí vlastní neschopností dostatečně uchopit ta správná témata a být slyšet (což by se dalo určitě vytknout i předchozímu vedení KSČM). Jednou za čas se objeví nějaké antikorupční hnutí, které získá rychle na popularitě, ale zpravidla má životnost na jedno volební období (jestli vůbec). Tak z čeho má potom běžný občan vybírat? Normální člověk, který musí chodit do práce, stará se o rodinu a nemá čas sledovat všechna prohlášení a číst programy každé strany? Jak si má udělat obrázek o tom, jaká strana bude skutečně hájit jeho zájmy? Odpovím vám citátem z eseje Alberta Einsteina Proč socialismus?, která původně vyšla v Monthly Rewiev v květnu 1949: »…členové zákonodárných sborů jsou vybíraní politickými stranami, do značné míry financovanými nebo jinak ovlivňovanými soukromými kapitalisty, kteří, ryze z praktických důvodů, oddělují voličstvo od zákonodárců. Výsledkem je, že zástupci lidu ve skutečnosti nedostatečně chrání zájmy neprivilegovaných složek obyvatelstva. Navíc, ve stávajících podmínkách, soukromí kapitalisté nevyhnutelně kontrolují, přímo či nepřímo, hlavní zdroje informací (tisk, rozhlas, vzdělávání). Proto je pro jednotlivého občana extrémně obtížné, a ve skutečnosti ve většině případů zcela nemožné, aby došel k objektivním závěrům a rozumně využíval svá politická práva.«

Jinými slovy, běžný člověk si může jen velmi obtížně udělat vlastní představu o tom, kdo by skutečně hájil jeho zájmy a komu má na základě tohoto zjištění jít dát svůj hlas. Ne snad proto, že by byl tak hloupý, ale proto, že téměř veškeré sdělovací prostředky jsou v rukou těch, kteří mají zájem, aby se dnešní zkorumpovaný a jim na ruku jdoucí strany, udržely u moci. Současný režim porušuje základní lidská práva a svobody –  právo spolurozhodovací a právo podílení se občanů na spravování věcí veřejných. Stejně tak jako pošlapává právo na práci, právo na bydlení a v některých případech už i dokonce právo na život. Zároveň má dobře nastavená pravidla, jak vydírat pracující lid tím způsobem, aby se nesnažili o změnu. Mnohdy je dostává do existenčních problémů a na hranu pracovního vytížení, aby byli příliš zaneprázdněni starat se o věci veřejné, protože jejich primární cíl, je zajistit své základní ekonomické přežití. A ti, kteří si přece jen můžou dovolit žít normálním životem, tak ti budou raději „držet hubu a krok“, protože mají obavu, aby o svůj blahobyt nepřišli. Aby nedopadli jako ten bezdomovec, kterého pravidelně vídají u vchodu žebrat, když jdou na nákupy do obchoďáku. Systém, který toto dopustí, neřkuli dokonce nepřímo podporuje, takový režim není možno označit za demokratický, ani za svobodný. Ano, právo vyjádřit svůj názor je dnes větší než bylo před rokem 89, ale stačí to? Proč se to stalo na úkor jiných základních lidských práv? Neměli jsme už dnes být někde úplně jinde? Na to ať si odpoví každý sám.

Pavel MRŠTÍK, OV KSČM Most