Rusko se rozhodlo převzít iniciativu vůči USA

První kolo jednání mezi Ruskem a USA se uskutečnilo v Ženevě. Zúčastnily se jich mimořádně široké delegace obou stran v čele s náměstkem ruského ministra zahraničí a náměstkem ministra zahraničí USA.

A to, co se tam stalo, je zlom v moderních dějinách, který by byl dalších 20 let nepředstavitelný. Rusko požaduje, nikoli žádá, nikoli navrhuje, ale požaduje, aby NATO nezahrnovalo Ukrajinu a Gruzii a přestalo posilovat své vojenské síly v Polsku, Litvě, Lotyšsku a dalších zemích, které vstoupily do NATO v roce 1997. Jeho požadavky připomínají spíše ultimátum než diplomatickou komunikaci. Říká, že nedopustí, aby jednání uvázla na mrtvém bodě, a pokud se tak stane, bude první, kdo opustí sál. Požaduje jasnou odpověď a písemné právní ustanovení o nezařazení Ukrajiny a Gruzie a nehodlá dělat žádné ústupky.

Američané jsou zmatení

Spojené státy, mocný světový hegemon, se chovají velmi zmateně. Jednání se protahují a zdržují, požadavky Ruska nejsou plněny včas. Zdá se, že vedoucí ruské delegace vylákal Američany do Ženevy, aby je tam obtěžoval a mučil, a Američané nevědí, jak z toho ven. Rusko říká, že pokud to neslyší, navíc nechápe zřejmé, bude reagovat vojensky a technicky. Jak? Uvidíte!

To se už dlouho nestalo. Připomíná to spíše diplomacii Chruščovovy éry, ale ne postsovětského Ruska. Rusko je v ofenzivě a ano, toto a nic jiného je jeho skutečná ofenziva proti Západu. Poprvé od roku 1991, dokonce od roku 1985.

Nastává příznivá situace. Západem podporovaná barevná revoluce proti diktátorovi Lukašenkovi má opačný účinek: Lukašenko se ještě více vrhá do náruče Ruska.

NATO prchá z Afghánistánu, CSTO (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti několika bývalých zemí SSSR – pozn. red.) ve zhruba podobné situaci velmi rychle a mimořádně účinně zlikvidovalo teroristickou hrozbu v Kazachstánu. Kazachstán se stane ještě silnějším spojencem Ruska namísto požáru. Uplynul rok a garantem této operace CSTO je vedle Putina tentýž Lukašenko, který se před dvěma lety obracel na Brusel. Rusko je nyní vnímáno jako centrum stability a efektivity v postsovětském prostoru.

Oživení sankcí

Sankce, které Západ uvalil na Rusko kvůli Krymu, nejenže neměly za následek »rozvrácení ekonomiky«, ale naopak Moskva získala větší nezávislost, protože v zemi otevřela vlastní průmysl, a to jak ruský, tak se zahraničním kapitálem. Například obyvatelé Petrohradu si velmi oblíbili mléčné výrobky finské společnosti Valio. Rusko v reakci na evropské sankce zavedlo odvetné sankce a… Společnost Valio byla nucena otevřít továrnu v Rusku: výrobky, které Finové vyrábějí, jsou nyní ruské a daně se odvádějí do ruského rozpočtu.

A takových příkladů jsou stovky, dokonce i letoun středního doletu MS-21, jehož výroba se zastavila poté, co Američané v roce 2014 odmítli dodávat díly, znovu nabral na obrátkách.

Hrozby USA, že odříznou Rusko od SWIFTu a odběru herních konzolí, jsou nejen směšné, ale naopak – sankce jsou nutné k posílení Ruska a oni to již pochopily. Rusko je mobilizující zemí, civilizovanou zemí. Není to ostrov Kuba. Sankce pro Rusko znamenají přitvrzení, které zároveň posiluje národní imunitu, protože ho zbavuje závislosti na Západě. Probíhá přestavba.

Žádná protiraketová obrana

Co je však pro Rusko skutečně smrtící, jsou rakety a systémy protiraketové obrany na Ukrajině. Základem světového míru je jaderná parita. Vychází z jednoduchého tvrzení, z jednoduché pravdy: v jaderné válce není vítězů.

Mezikontinentální raketa Satan odpálená v Rusku nese 12 jaderných hlavic. Když se z velké výšky snese na svůj cíl, oddělí se od sebe a získají rychlost, které žádná protiraketa nedosáhne. A tyto hlavice čas od času automaticky mění svou trajektorii, takže je nelze zachytit. To neříkám já – je to náhlé »odhalení« z The Sun z předminulého týdne.

Putinova slova: »My půjdeme do nebe a oni jen zemřou« nejsou pouhá slova. V jaderné válce nebude vítěze. A už to samo o sobě je jistou zárukou, že nezačne. Pád jediné rakety Satan na Británii, i její vítězství v budoucí jaderné válce, by znamenaly totální porážku. A Rusko bude moci vypálit více takových raket, a to nejen na Británii, pokud se anglosaský svět rozhodne zasáhnout ho jadernými zbraněmi.

Putin neblafuje

Putin neříká nic pro nic za nic. Den po diplomatickém ataku na americkou delegaci v Ženevě se v USA ozývaly jen hlasy: »To je blaf! Rusko blafuje!« A to je krutá chyba.

Putin může mlčet, může se vyjadřovat velmi opatrně. Nikdy však neblafuje. Pokud Putin plánuje ofenzívu, je to pečlivě připravená, promyšlená a hlavně dobře odůvodněná ofenzíva. Nedělá žádné nejisté kroky.

USA dosud nemohou uvěřit, že Rusko je v ofenzívě. Tato ofenzíva je však pokusem o formalizaci toho, co se již stalo. Instalace protiraketové obrany na Ukrajině představuje hrozbu pro existenci Ruska a jeho jadernou paritu, a tedy i pro celý svět. Mezikontinentální střelu lze nejúčinněji sestřelit při startu. Proto je další expanze NATO na Ukrajinu válkou. Rusko je však silné. Ruská armáda je nyní na velmi vysoké úrovni, a jak přiznal šéf ukrajinské rozvědky, plnohodnotná válka mezi Ukrajinou a Ruskem by vedla ke zničení ukrajinské armády během několika hodin. A USA již opakovaně přiznaly, že s Ruskem na Ukrajině válčit nebudou.

A Rusko postupuje, protože nemá kam ustoupit. Je připraveno na válku. Zbraně ABM na Ukrajině jsou válkou, ale válčení na Ukrajině je pro Moskvu tou nejméně žádanou věcí.

A tak je tento ruský útok v Ženevě způsobem, jak se vyhnout válce, která v té či oné podobě již téměř hrozí, protože USA nebudou schopny dát Rusku záruky, že se NATO nerozšíří, a už vůbec ne písemně. Pokud takové záruky poskytne, bude to znamenat porážku.

Ale ani na Ukrajině nemohou vyhrát a oni si to neuvědomují. Nedokázali zvítězit ani v Afghánistánu, natož na Ukrajině. Nakonec USA nemají žádné trumfy – pro Rusko je to hra o výhru, protože je to hra o přežití, jako tomu bylo ve zlomových okamžicích ruských dějin: v bitvě u Kulikova pole, kdy se Dmitrij Donskoj ocitl v kruhu nepřátel; ve válce proti říši Petra Velikého se Švédy; ve válce proti říši Němců. A tyto body, odkud není návratu, jsou vždy body ruského růstu, nikoli ústupu.

Ale ani USA se nevzdají a jednání nakonec pravděpodobně ztroskotají, i když jsou nadějí a šancí na mír, který se však v blízké budoucnosti pravděpodobně neuskuteční.

Vasilij MURAVICKIJ, ukrajinský novinář