Koncem října 1929 došlo v New Yorku k obrovskému burzovnímu krachu. Kolaps finančního trhu na Wall Street předznamenal Velkou hospodářskou krizi 30. let. Následovaly krachy bank, nárůst nezaměstnanosti, pokles výroby i poptávky. Vedení USA zaujalo ke krizi neutrální postoj a odmítalo veškeré zásahy. Změnu znamenal až nástup prezidenta F. D. Roosevelta (1882-1945).
Černý čtvrtek, pátek i úterý
Propad akcií na newyorské burze ve čtvrtek 24. 10. 1929 bývá označován jako Černý čtvrtek. Propad se projevil plně následující den 25. 10., a tudíž jiné materiály hovoří o Černém pátku. V USA je tento krach často nazýván Černé úterý, neboť největší panika nastala v úterý 29. 10. 1929. Miliardy dolarů byly prodělány a tisíce investorů zkrachovaly. Setkat se lze i s termínem Černé pondělí pro pondělí 28. 10. 1929, kdy pokračoval pokles s rekordními ztrátami a mnoho investorů se rozhodlo opustit trh.
Pád cen akcií především 24. a 29. října 1929 měl obrovský dopad na ekonomiku USA i na celý svět. Panika z října 1929 se stala symbolem hospodářského otřesu, který měl důsledky nejenom ekonomické, ale v neposlední řadě i psychologické. Sílila nejistota a obavy u bank, investorů, ale i dělníků či farmářů.
Pád nastal po mnohaletém soustavném růstu, s důležitou rolí poválečného optimismu. I přes nebezpečí spekulací převažovala víra v trvalý růst akciového trhu. Čím více ceny akcií stoupaly, tím více to chamtivce povzbuzovalo k investicím, neboť hazardérsky doufali, že se ještě zvýší. Spekulace podpořily zvýšení cen akcií a došlo k vytvoření bubliny. Americká města prosperovala, ale finanční situace zemědělců se kvůli nadprodukci zhoršovala. Krize amerického zemědělství významně přispěla k pádu akciového trhu a následně k Velké krizi.
Zpočátku jen náznaky problémů začaly sílit na jaře 1929, ceny však stále stoupaly a svého maxima dosahovaly v září 1929. Objevila se první varování před nadhodnocením akcií. V září a říjnu následovaly krátké propady růstu cen. Další varovné signály přicházely s horečným obchodováním 20. a 21. 10. Nastal temný čtvrtek 24. října a další mohutná vlna prodejů. Investoři podlehli panice. Prodávaly se akcie již za jakoukoli cenu. Několikrát došlo k přerušení obchodování. Finanční ztráty narůstaly dramaticky. Následující pokles akcií byl ukončen až roku 1932, kdy bylo dosaženo minima a nastal vzestup.
Důsledky krachu burzy v New Yorku rychle dospěly i do Evropy, na jejíchž burzách došlo na Černý pátek 25. 10. 1929 k obdobnému efektu. Pokles cen byl zaznamenán celosvětově.
Nejhlubší krize aneb Svatý grál ekonomů
Burzovní krach přispěl v USA k poklesu poptávky po zboží, snížení a stagnaci mezd, které se někde přestaly dokonce úplně vyplácet. Kupující čekali na pokles cen zboží. Došlo k útlumu podnikání. Masově rostla nezaměstnanost, příjmy rychle klesaly. Továrny byly zavírány, některá města se vylidnila, zanikly tisíce bank, miliony živností, zadlužené farmy byly na prodej. Ve Spojených státech se snížila průmyslová výroba o 46 %, stavební aktivity se téměř zastavily, úředně vykazovaný počet nezaměstnaných přesáhl 13 milionů. USA se staly epicentrem hospodářské krize, odtud se krize šířila do jiných zemí. Krach na newyorské burze demaskoval nezdravý základ kapitalistického podnikání, a to nejenom v Americe.
Velká hospodářská krize 1929-33 zůstává nejhlubší ekonomickou krizí, která proměnila životy stamilionů lidí více, nežli si obvykle připouštíme. Krize nezměnila zdaleka pouze stavy na účtech a majetky. Proměnil se přístup k práci, zábavě, jídlu anebo k sexu. Nasměrovala Ameriku ke společnosti konzumu, položila základy supermarketů a marketingových postupů, rozbila hodnoty tradiční rodiny, stvořila teenagery coby trh, ovlivnila způsob jízdy autem, proměnila byznys či zábavu či dala impuls k používání ženské antikoncepce. Přinesla ovšem i tragickou chudobu, bídu, obrovskou nezaměstnanost a stala se předzvěstí II. světové války.
Ohledně příčin Velké krize i jejího řešení (resp. neřešení) se dodnes ekonomové, historici ani politici neshodnou. Často bývá poukazováno na banky či nevhodnou monetární politiku atp. Příčiny jsou však daleko hlubší. Druhá světová válka se stala výsledkem vývoje během první etapy všeobecné krize kapitalismu, a zejména právě Velké krize, prohlubující hlavní rozpory imperialismu. Vývoj potvrzuje marxistické postuláty o cyklických krizích z relativní nadvýroby. I o tom, že vědomí, duchovno, závisí na bytí, na materiálnu, nikoli naopak.
Namístě je i označení krize, které zůstává výstižnější nežli západní eufemismus Velká deprese. Přehled největších hospodářských krizí v USA 20. století uvádí jako největší propad období 17. 4. 1930 až 8. 7. 1932. Bylo to 813 dní a pokles indexu (Index Dow Jones Industrial Average), podle kterého jsou krize seřazeny, tehdy činil – 86 %. Jako historické pozadí bývá uváděno, že s krachem v roce 1929 krize tvoří jmenovanou Velkou krizi (depresi).
Periodicky se opakující ekonomické krize z relativní nadvýroby jsou fenoménem rozvoje kapitalismu. Vyvolané jsou rychlejším růstem produkce, ve srovnání s koupěschopnou poptávkou, významnou roli hraje nerovnoměrné rozdělování a další kapitalistické tržní mechanismy a soukromovlastnické fundamenty.
Obvykle však měly historicky zaznamenané krize i četné další, vesměs přidružené příčiny. Od vrcholící průmyslové revoluce do II. světové války se krize opakovaly zhruba v desetiletých periodách. Jejich začátky (někdy i celý průběh) spadají do let 1825, 1836, 1847, 1857, 1866, 1873, 1882, 1890, 1900, 1907, 1913, 1920, 1929 a 1937. K jejich periodičnosti přispívala masová obnova a modernizace fixního kapitálu.
Ohledně prvního celosvětového charakteru se názory liší, leč nejtěžší krize 19. století, počínaje rokem 1873, již zasáhla prakticky všechny rozvinutější ekonomiky a krize na přelomu 19. a 20. století se silně projevila též i v koloniích. Krizi 1920-1921 vystřídala výrazná konjunktura, která po krachu burzy v roce 1929 přešla do nejtěžší krize vůbec.
Žhavá současnost
Ke konci první dekády 21. století propukla krize nazývaná Velká recese. Bývá srovnávána s Velkou krizí 30. let. Otřesy na finančních trzích, resp. globální finanční krize přechází v ekonomickou. Obdobně jako Velkou krizi, ani Velkou recesi standardní západní ekonomická věda nejenže neuměla předpovědět, ale tyto neumí ani zpětně vysvětlit. Krize jsou součástí společensko-ekonomického života. Bývají příležitostí a může se jednat o fenomén dalšího růstu, kdy z chaosu vzniká kvalitnější řád. Mohou stmelovat a iniciovat hledání nových cest. Na druhé straně se však mohou stát fatálními a systém zahubit. Nenastal čas oprášit vousatého proroka Marxe, nejen s poučkami o kapitalistických krizích z nadvýroby? Dnes i »nadvýroby peněz«, kdy nikdo nemůže donekonečna a beztrestně vyrábět ničím nepodložené »peníze«.
Prof. Ing. Pavel SIRŮČEK, Ph.D.
