Nestor česko-slovenské gynekologie profesor MUDr. Antonín Doležal: Porodnictví je řehole

od redakce

Profesor Antonín Doležal je vzhledem ke svému datu narození (1929) pamětníkem mnoha historických osobností a událostí. Do školy začal chodit v době první ČSR. Měl dokonce možnost se jako chlapec krátce setkat s prezidentem T. G. Masarykem a po válce – již jako lékař – i s Hanou Benešovou. Jako Pražák zažil bombardování hlavního města spojeneckými letadly na »škaredou středu« 14. února 1945. Jeho bratr Jiří byl za protektorátu členem komunistické odbojové organizace Aktiv.

Možná i tyto osobní zkušenosti, ale hlavně hluboký zájem o přírodovědné obory, jej zformovaly natolik, že se celý život věnoval lékařství a vědě. Je autorem více než 130 vědeckých prací, ale i popularizačních knih a výstav a také početné beletrie z lékařského prostředí. Obdivuhodné je jeho monumentální 700stránkové dílo, v němž popsal dějiny klasické anatomie. Jeho součástí jsou i pozoruhodné dobové obrázky a kresby.

»Nejen že jsem viděl jako školní dítko T. G. Masaryka. Já byl také na posledním rozloučení s ním v roce 1937. To jsme stáli na schodech Rudolfina, v té době československého parlamentu,« začne své vyprávění pan profesor. Prezidenta Beneše viděl dokonce opakovaně, ale neměl příležitost s ním pohovořit. Zato s jeho manželkou Hanou ano. Dostal se i do blízkosti Antonína Zápotockého, který v té době stál v čele odborů.

Prof. Doležal velmi zvážní, když si připomene následky tragického bombardování hlavního města 14. února 1945. S rodiči bydlel v Čáslavské ulici. Náhle onen osudný den začaly houkat sirény a bomby začaly padat velmi záhy. »To bylo velmi nezvyklé. Se spolužákem jsme nejprve byli schovaní u zdi, ale pak jsme utíkali domů. Bomba padla poblíž v Libické ulici, několik set metrů od nás. Vysypala se všechna okna,« vzpomíná.

Další jeho starostí bylo zjistit, jak bombardování přečkaly jeho kultury plísní, jež měl doma v koupelně. Již jako gymnaziální student se totiž zabýval přírodovědeckými pokusy a menší laboratoř si zařídil i doma. Coby šestnáctiletý mladý muž musel nastoupit při každém náletu za protektorátu do tzv. Luftschutzpolizei. Ač mlád, viděl již dost mrtvých těl a všelijaká lidská neštěstí. Pražského povstání se u rozhlasu účastnil jeho otec, který tam byl raněn. Antonín se činil také – vozil jídlo povstalcům. Za povstání zažil i řadu příhod, kdy šlo o život. Třeba německý dělostřelecký přepad. To se na Olšanech musel ukrýt do hrobky.

Praha 9. květen 1945

Ptám se na současné výklady osvobození od fašismu. Je pravdou, že se Praha osvobodila sama v Pražském povstání, jak tvrdí exprimátor Hřib? »Sama? Ne! V ranních hodinách 9. května na Klárově Jagdpanzer 38(t)Hetzer ještě zničil sovětský tank T-34. Když přijela Rudá armáda, byla to moje největší životní radost,« spontánně mi odpoví pan profesor.

A kdy tedy pro Toníka Doležala skončila válka? »Devátého května 1945 jsem stál v zatáčce, kde zahýbá tramvaj z Korunní třídy na Floru. Čekali jsme na příjezd Rudé armády. To jsme věděli, hlásil to rozhlas,« vypravuje. »Na motocyklu se objevil šíleně špinavý rudoarmějec a zeptal se: ‚Kdě Flora?‘ Já mu odpověděl ‚zděs‘ a on položil motocykl na zem, lehl si a vyčerpáním usnul.« Po něm se objevil první tank, a ten byl vojáky a Pražany obložený jako chlebíček. Pamatuje si, že to bylo ve 12.15 hodin. Takže žádný osmý květen. Devátého května 1945 přijela do hlavního města spojenecká armáda, kterou byla Rudá armáda, a tím završila osvobození celého Československa.

Chtěl být objevitelem mikrobů

Antonín měl od obecné školy spolužáka Václava, vnuka spisovatele Aloise Jiráska. Václavova maminka, spisovatelova snacha Anna Jirásková (1901-1942), byla zapojena do odboje ve spolupráci s Juliem Fučíkem a byla Němci za to popravena. S Václavem Jiráskem byli dobří kamarádi, které spojoval také zájem o vědu. To byly právě ony laboratorní pokusy v koupelně v bytě na Vinohradech, kdy středoškoláci pěstovali penicillium glaucum (P. notatum neměli) na tekuté půdě, kterou rozdělovali chromatograficky – přesně tak mi to pan profesor řekl. Základní technologie k získání penicilinu byla již za německé okupace známa.

Současně Antonín docházel na přednášky mikrobiologa profesora Kořínka, který oba gymnazisty nadchl pro svůj obor. Na těchto setkáních se seznámil s dalším zajímavým člověkem, antifašistou a zednářem Kamilem Holým, který mu věnoval mikroskop a řadu odborných a »nádherných knih«. »A tak jsme s Vencou Jiráskem mikroskopovali a mastili jeden pokus za druhým podle knihy Mladý biolog od Ferdinanda Herčíka.« Václav chtěl být lékařem, Antonín se viděl jako »objevitel mikrobů«.

Jejich další cesta vedla na medicínu. To měli již hodně nastudováno a v mnohém svými znalostmi předčili ostatní mediky, takže Antonín již v 1. ročníku působil na fyziologii jako demonstrátor. Stal se za studenty také členem tzv. reformní komise, jež se po válce zabývala reformou studia na UK. Ovšem jeho názory podporující náročné studium se nesetkávaly s pochopením, a už vůbec ne vděkem. Říkat, že se medici mají hlavně učit, aby z nich byli v budoucnu dobří lékaři, dogmatickým uším znělo málo budovatelsky.

Antonín si studia na Lékařské fakultě UK zasloužil nejen svými mimořádnými znalostmi a obrovským zájmem o vědu, ale také v předchozí době prací na brigádách o prázdninách a ve volných dnech. V uhelných dolech na Kladně si vydělal dost peněz na nákup dobrých švýcarských knih. Jako středoškolák pracoval na stavbách, například na Stavbě mládeže Lidice-Most-Litvínov (1947-48). Žijí ještě pamětníci, kteří by si na tuto dávnou stavbu vzpomněli? Pokud ano, nechť se ozvou do naší redakce.

Dobrovolně na patologii

Je málo známé, že problematiku smrti novorozenců, hypoxie a vrozených vad začali jako první u nás zkoumat patologičtí anatomové profesor Heřman Šikl, profesorka Benešová a komplikace v tzv. Rh-systému epidemiolog Karel Raška. »Chodil jsem dobrovolně na patologii. A vybral jsem si dětskou patologii, takže jsem pitval převážně mrtvé novorozence. A tahle zkušenost se mi vyplatila v porodnictví. Otevřela mi oči, protože jsem pochopil mnohé souvislosti, užitečné v porodnictví,« vysvětlil.

To jednou do pitevny vstoupil docent Vojta a povídá mu: »Co tady děláš? Nechceš jít k nám do podolského sanatoria?« (Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí) »Budeš vedoucím fyziologické laboratoře.« A tak se i stalo, Antonín Doležal byl ustanoven do této funkce jako student 3. ročníku medicíny! Všechno musel časově skloubit, především docházet na přednášky a praktika, kde neměl žádné úlevy, a k tomu pracoval na experimentech se zvířaty. Publikoval již svoji první práci o pohybech děložních rohů u morčat.

Prof. Doležal na svém osobním příkladu dokládá, že tehdejší mladí lidé tím, že mnohé již znali a sami hodně nastudovali, měli mozek připravený k přísunu dalších poznatků a informací. Je přesvědčen, že studenti se musí naučit určité penzum vědomostí, bez toho se odborníkem nikdo nestane.

Po promoci mladý lékař MUDr. Antonín Doležal pracoval na Kladně v tamní nemocnici na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde přivedl na svět za rok asi tisíc dětí. Jako mladý lékař byl prakticky stále ve službě. »Jo, porodnictví je řehole,« odtuší s vážnou tváří. A to tehdejší platy lékařů se s těmi současnými nedají vůbec porovnat. Noční služby placené nebyly.

Jak znal da Vinci ženy?

Prof. Antonín Doležal si ve svém životě našel čas i pro sport, ostatně již od dětství cvičil v Sokole, byl i sokolským starostou. Věnoval se atletice, gymnastice a horolezectví. Kariéra ho zavedla i na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, kde působil na katedře anatomie a biomechaniky. Fyzickou sílu si od mládí tužil při práci v dolech a na stavbách a pohyb je jistě i oním faktorem, který ho udržuje svěžím i v jeho vysokém věku.

Jeho další vášní je psaní. Napsal nejen kvanta vědeckých prací, které posunuly zejména porodnictví na vyšší úroveň, ale také beletristické knihy. Známý je jeho historický román o vzniku vědeckého porodnictví z doby Francouzské revoluce Pierre de la Ravel či Lékařský Dekameron. Kromě toho zpracoval filologické problémy – (Ne)pikantní jazykovědu a napsal knihu vysvětlující původ »zakázaných slov« (těch, která se veřejně ve slušné společnosti nevyslovují) a shrnul lékařský slang a terminologii. Pan profesor Doležal má totiž rád legraci. Dosvědčuji, jak jsme se od srdce zasmáli, když okomentoval, jak Leonardo da Vinci, jenž proslul jako všestranná renesanční osobnost, pořádně neznal anatomii. »Ženu nemohl nikdy vidět jinak než v plavkách, jinak by její pohlavní orgány nemohl takhle namalovat,« a ukázal na da Vinciho kresbu ženských pohlavních orgánů. Stejně tak se slavný malíř ukázal jako »mimoň« v popisu mužských pohlavních orgánů.

Kromě toho je prof. Doležal sběratelem historických porodnických nástrojů. Dosáhl všech met v oboru porodnictví a gynekologie, stal se autorem nových metod, šéfoval porodnicím na předních zdravotnických pracovištích, desítky let poctivě pečoval o zdraví rodiček a žen a předával své bohaté zkušenosti mladým adeptům lékařství. Po konci aktivní kariéry lékaře se vrátil mezi studenty jiného zaměření. Na filozofické fakultě v Praze přednášel biologii a politiku. Jeho kolegou v té době byl známý politolog Zdeněk Zbořil. Po léta také přednášel na přírodovědecké fakultě obor antropologie mateřství.

Lékařská praxe, dlouhé služby, vědecká práce, publicistika, popularizace vědy, příprava výstav… Jak to všechno mohl stihnout? »Když dlouho žijete, tak někdo ten čas, který vám osud vyměří, třeba propije. Já jsem ho strávil v práci. A to všechno také díky mé manželce, která mi moji práci umožnila a vždy mi kryla záda. To je má životní parťačka,« řekl sympaticky o své paní Janě.

Vážně o současnosti

Když profesor Doležal přejde k současnosti, tón je opět vážný. V důsledku změn v myšlení lidí nastala situace, která má prohlubující se trend: mladí lidé přestali přivádět děti na svět v optimálním věku, tedy do 30 let. Pak se už rodí obtížněji a zejména méně, problémy jsou už i s otěhotněním, připomíná zkušený lékař. Říká proto jednoznačně: Mladé páry přestaly mít častý sexuální styk, a i to má ve svém důsledku vliv na nižší porodnost a nepříznivé demografické ukazatele. Nechápe, proč se tímto nezabývá vedení státu.

Připomene dřívější časy, kdy mladí muži absolvovali vojenskou prezenční službu a brzy poté, co přišli do civilu, se ženili. Děti se pak rodily rodičům do 25 let věku. Rodiče byli mladí, s dětmi sportovali, jezdili na hory. Mladí pak byli i prarodiče. Současné nemoudré jednání je trendem nynější evropské společnosti. V jiných světadílech či kulturních okruzích je tomu jinak. Tam se rodí tolik dětí, že se musí porodnost regulovat. »Chtějí jednou tady mít převažující muslimskou populaci s mnoha dětmi? Tak je asi budou mít,« obává se prof. Doležal a poukazuje na známý fakt, že muslimské ženy rodí násobně více dětí než »naše« ženy. Tím se zadělává na těžké časy státu. Nebudou-li daňoví poplatníci, nebude na důchody, sociální systém a další státní výdaje. Profesor Doležal nechápe, jak ve vládě, kde sedí lidé s vysokoškolským vzděláním, tato skutečnost není vnímána jako akutní problém. »Že to vláda neřeší, ukazuje na její neschopnost. Časné mateřství si zaslouží podporu státu,« míní.

A ještě jedno téma jsem musela s profesorem Doležalem a jeho paní, jež pracovala jako porodní asistentka, probrat: domácí porody.

Domácí porody = riziko

Manželé Doležalovi jako zkušení zdravotníci v žádném případě tuto formu rození nedoporučují. Profesor Doležal působil roky jako soudní znalec i v případech, kdy v důsledku domácího porodu byly matka nebo dítě poškozené. »Porod proběhne i bez lékařského dozoru a probíhal tak desetitisíce let, ale s obrovskými ztrátami, a tohle přece nechceme.« Současná lékařská věda dokáže pomoci v situacích, při kterých ženy a zejména novorozenci po staletí umírali. Musí k tomu však být zajištěno prostředí nemocnice s vybavením. Připomíná, že lékař musí také zajistit budoucí zdraví ženy, a to souvisí i s průběhem porodu a ošetřením porodních poranění. Proto je nutný dohled lékaře.

»Porodník je tu od toho, aby odevzdal rodině zdravou ženu a zdravé dítě. Zato tzv. dula, tedy osoba, která provází rodičku porodem, nemá žádnou odpovědnost, nemá zdravotnické vzdělání. Je to žena, které rodící žena důvěřuje – a za její služby jí zaplatí,« říkají na základě své celoživotní zkušenosti manželé Doležalovi. »Porod je přírodní proces, ale nikoli bezchybný – a pak je to někdy i za cenu smrti,« klade velký důraz na svá slova přední český porodník profesor Antonín Doležal, který se medicíně věnuje přes neuvěřitelných 70 let.

Text a foto – Monika HOŘENÍ

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.