Méně známá historie: Rakousko-uherské koncentráky

od redakce

Poslední dobou jsme svědky různých výkladů dějin, které nahrávají jistým mocenským a politickým skupinám. Neustále jsou hlavně zmiňovány zločiny Ruska – genocidně řízený hladomor na Ukrajině a gulagy. Bohužel se veřejnost nikdy nedozvěděla o existenci koncentračních táborů zřizovaných na začátku první světové války Rakousko-Uherskem pro všechny vlastní občany podezřelé – opravdu často jen podezřelé – z vlastizrady a vyzvědačství. Připomínka této smutné historie je o to důležitější, že letos uplynulo 110 let od chvíle, kdy vypukla první světová válka. A že některé děje v dnešní  společnosti tuto dobu připomínají.

Náhodou se mi dostala do rukou kniha publicisty Františka Josefa Havelky Zápisky z vyhnanství. Kniha vyšla hned po první světové válce v nakladatelství E. Šolc v Karlíně. Havelka byl vyučený typograf, který v Německu vystudoval a v severských zemích zdokonalil litografii a malířství. Jako učitel kreslení pak působil v carském Rusku – v Tbilisi a Tomsku. Při příjezdu do Čech v době prázdninového volna v létě 1914 byl na základě udání zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství. Vězněn byl v Terezíně a Josefově, aby ho bez jakéhokoliv vyšetřování převezli do internační stanice v Göllersdorfu v Dolním Rakousku, odkud byl v roce 1916 přemístěn do věznice na Špilberku. V roce 1917 byl poslán na italskou frontu. 

Göllersdorf

Po válce své zážitky z internačního tábora Göllersdorf popsal, vyjmenoval své spoluvězně (z jakého tábora či věznice přišli či kam odešli) i věznitele, stravu a hygienické podmínky, a na základě vyprávění spoluvězňů popsal i podmínky v několika dalších koncentračních táborech. Uvádí korespondenci svou i dalších spoluvězňů s úřady a poslanci, když žádají, aby jejich obvinění byla vyšetřena a aby jako nevinní byli propuštěni. A žádosti o kvalitní stravu a lepší hygienické podmínky. Vše doplňují i fotografie a kresby.

V úvodu knihy Havelka píše: »Skutečnost jako krvavá ironie zvrhla na ráz všechny krásné sny ideálních nadšenců o míru, kultuře, lidskosti, sblížení národů a jiných šlechetných cílech lidstva. Světová válka… přinesla nejpočetnější ukázky bestiálnosti, zvrhlosti a nešlechetnosti, jakož i nízké zloby, jíž i školní mládež byla otravována. Bojovalo se nečestnými prostředky nejen proti skutečnému nepříteli, ale strach před vyzvědači a zrádci uvrhl desítky tisíc vlastních státních příslušníků do žaláře a tzv. internačních stanic…‘mocní tohoto světa‘ zrušili si zákony a používali jich pouze tam, kde je citovali, aby mohli někoho na základě dotyčných paragrafů odsoudit.«

Podobný osud jako Havelka měly tisíce státních příslušníků Rakousko-Uherska, kteří bez soudů, mnozí nevinní nebo v nevědomosti vinní, procházeli věznicemi a koncentračními tábory. O těchto táborech shromáždil Havelka, ať už z vlastních vzpomínek a zápisků nebo z vyprávění druhých, v knize bohatou dokumentaci. Píše, že internováni jako politicky podezřelí byli muži, ženy i děti, i ty nejmenší (nejmladší mělo rok a půl), a to spolu s těžkými zločinci a prostitutkami. Národnosti byli české, ruské, slovinské, srbo-chorvatské, polské, italské a v malé míře i židovské.

Internace nesla kromě omezení svobody pohybu, omezených možností kontaktů s rodinou a blízkými i nedostatek jídla, hygieny a lékařské péče. Vše se odehrávalo s minimálním zachováním intimity, někde docházelo i k sexuálnímu obtěžování. Internovaní muži byli po několika letech žalářování odváděni na frontu.

Internace Čechů probíhala v těchto internačních stanicích: Göllersdorf, Mittergrabern, Sitzendorf, Raschala, Weyerburg, Steinklamm, Leibnitz, Thalerhof, Kufstien-Tyroly atd., atd. Za nejhorší z nich považují vězni Weyerburg, kde také proběhla infekce tyfu.

Thalerhof

Ale asi vůbec nejhorší podmínky byly na začátku války v koncentračním táboře Thalerhof u Grazu, neboť vzpomínkám vězně J. Zelinky z tohoto tábora je v knize věnována velká pozornost, je zde velmi podrobný popis.

Již od 4. 10. 1914 byli vězňové z Krakovské věznice, kde probíhaly i popravy »nepřátel« mocnářství, převáženi do Thalerhofu. Cestou je rakouské obyvatelstvo inzultovalo slovně i plivanci, dokonce ve Vídni na nádraží na ně vytáhli zaměstnanci drah nože. Tábor Thalerhof, ležící v horském údolí, ale nebyl ještě vybudován, dřevěné ubikace si internovaní začali stavět až později, proto nejdříve leželi za mrazu na holé zemi a slámě ve staré stodole namačkáni jako slanečci, brzy se rozmohly vši. Později, ještě v zimě, bydleli vězni ve 32 plátěných stanech a třech pro ženy, vše za ostnatým drátem. Někteří lidé nedostali přikrývky. Dozorci, zvláště Němci, se k internovaným chovali jako k dobytku, byť to byli od malých dětí po starce a stařenky i postižení. Mnoho lidí umlátili pažbami pušek. 

Hygienické podmínky byly primitivní, latríny tvořily vykopané příkopy těsně u ubikací, sedělo se na dřevěných bidlech všem na očích, ženy musely vykonávat potřebu i mytí stejně veřejně jako muži, vše na mrazu. Strava bídná, nečistá a nedostatečná, kdo neměl peníze, umíral hlady. Začátkem prosince 1914 vypukl skvrnitý tyfus, ale lékařská péče byla nulová. Nemocní místo stravy, vody a léků dostávali bití. Později propukla v táboře cholera.

V Thalerhofu zemřelo kolem 2000 lidí. Teprve v březnu 1915 rozdával se dostatek prádla, šatstva a kožichů. Až po kontrole z ministerstva se podmínky v táboře zlepšily (konečně dostali slamníky a koupelny) a těžce se podařilo i zdolat infekce. Tábor byl zrušen v květnu 1917 na příkaz Karla I.

File written by Adobe Photoshop

Lemkové

Podmínky v Thalerhofu popisuje úplně stejně i jiný thalerhofský vězeň, Rusín-Lemko V. R. Vavrik v roce 1928. Vavrik byl na počátku války jako student Lvovské univerzity za rusofilství uvězněn nejdříve v Terezíně, kde se setkal s Gavrilo Principem, později byl umístěn v Thalerhofu. Thalerhof byl hlavně táborem pro Rusíny, Lemky, obývající Nízké Beskydy v Polsku, na Slovensku a malá část žije v Zakarpatí, a Bukovince. Lemkové si zachovali svou svébytnou kulturu a původně pravoslavnou víru a odvozovali své kořeny od Kyjevské a Červené Rusi. V době obrození národů Rakouska se logicky upnuli k existujícímu »následníku«, tj. Rusku. Později se vytvořilo ukrajinské hnutí, které Rusíny považuje za Ukrajince.

Ukrajinské hnutí Rakousku vyhovovalo, rozbíjelo Rusko (první Ukrajinská republika vznikla s podporou Německa), podporovalo nenávist k Rusům a k udávání nenáviděných rusofilů. Proruský směr Rakousko děsil velezradou, proto před válkou a na začátku války lemkovskou inteligenci, hlavně kněze, učitele, studenty a aktivní sedláky, zastrašovali, týrali a polní soudy je odsuzovaly k smrti. Lemkové byli od října 1914 internováni v Thalerhofu a Terezíně, přičemž Terezín byl snesitelnější. Jednak se bydlelo v budově, a také díky českým dozorcům, lidštějším než Němci.

První várku haličských a bukovinských rusofilů zahnali vojáci grazského pluku do tábora Thalerhof 4. září 1914, kde je nechali spát na holé zemi pod širým nebem. Až do zimy 1915 nebyly v Talerhofu žádné budovy. Internováni zde byli lidé ze 151 lemkovských vesnic, 200-250 studentů. V táboře zemřely asi 3000 lidí, táborem prošlo 20 000, někde se uvádí i 30 000 vězňů. Podle tvrzení D. Markova bylo jen v první polovině roku 1915 popraveno 3800 lidí.

Na nelidské podmínky tábora upozornil poprvé veřejnost na půdě rakouského parlamentu v červnu 1917 J. Stříbrný, měsíc poté, co byl tábor v květnu 1917 na příkaz Karla I. zrušen. V paměti Lemků, jak to dnes najdeme na polských serverech, figuruje Thalerhof jako smutné memento. Tábor Thalerhof byl zbourán – dnes je v těch místech letiště – a vymazán z historie, stejně jako historie ostatních rakouských koncentračních táborů. 

Osud Lemků byl vždy dost těžký – jejich vesnice zažily kruté genocidní nájezdy Tatarů, bída je na přelomu 19. a 20. století vyhnala do Ameriky, první světová válka přinesla Thalerhof a obě války průchod válečné linie. Po příchodu Sovětů v roce 1944 odešli někteří Lemkové na Ukrajinu za úrodnou půdou (někde se uvádí, že dobrovolně, někde se tvrdí, že násilně) a po válce v rámci Akce Visla, údajně ze strachu, že Rusíni spolupracují s banderovci, byli ti zbývající vysídleni a rozvezeni po celém Polsku. A to Lemkové, ale i ostatní Rusíni, byli vždy svázaní s rodným krajem a odloučení těžce nesli. Navzdory všem tvrzením, jak Stalin a Rusové nenáviděli Ukrajince, že je zdecimovali řízeným hladomorem, vypovídá historie spíše o lásce k Ukrajincům, neboť po zabrání polského území Sověty v roce 1939 byly zakázány všechny rusofilské aktivity Rusínů a všichni Rusíni se museli označit za Ukrajince, což jsme pak po druhé světové válce viděli i na východě Slovenska v ČSSR, i v Polsku.

Po rozpadu SSSR vyhlásila Ukrajina svou celistvost, která přiznává jedinou národnost ukrajinskou, a tím zabránila Rusínům najít si svou vlastní cestu, mnozí rusínští historici museli odejít do Čech nebo na Slovensko a Rusíni se ke své národnosti raději už nehlásí. Na Wikipedii jsou zveřejněny publikace, které zlehčují utrpení Rusínů v Thalerhofu tvrzením, že podmínky v Thalerhofu byly srovnatelné s jinými rakouskými tábory a že se jedná o »ruský narativ«, který se snaží dokázat proradnost Ukrajinců a Západu. Kniha F. J. Havelky ale výpovědí thalerhofského vězně J. Zelinky, publikovanou těsně po první světové válce, dokládá, že Thalerhof jeden z nejhorších rakouských koncentráků byl. 

To, že o cílené rakouské genocidě slovanského obyvatelstva byli tehdy vězňové táborů přesvědčeni, vypovídá v knize F. J. Havelky výpisek o internovaných obyvatelích Bosny a Dalmácie v uherském Aradu, kde v ledových podzemních jeskyních bylo internováno v zimě 1914/15 asi 13 tisíc lidí, z nichž mnoho zemřelo vlivem chladu a nedostatečné stravy. Internováni byli od dětí po starce, takže jihoslovanská inteligence byla přesvědčena, že se jednalo o snahu vyhubit Slovany.

N. H. (Celé jméno autorky je redakci známo)

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.