Každodenní realita nám dokazuje, jak důležité a zároveň náročné je postavit se aktuálnímu válečnému štvaní. I z tohoto důvodu je víc než potřebné připomínat si klíčové momenty z historie zápasu za mír. K nim bezpochyby patří také brutální masakr protiválečné demonstrace ve Svaljavě na tehdejší Podkarpatské Rusi, ke kterému došlo právě před 100 lety, i následná ohromná vlna solidarity s jeho oběťmi.
Dnešní Zakarpatská Ukrajina patřila k těm částem prvorepublikového Československa, kde se sociální a národnostní útlak projevoval ve své nejotevřenější podobě. Proti němu se stavěli především místní komunisté, kteří se opírali o masovou podporu tamního obyvatelstva. V prvních volbách do československého Národního shromáždění, které se na Podkarpatské Rusi uskutečnily jen několik měsíců před svaljavskou tragédií, s velkým náskokem zvítězila Komunistická strana Československa, když získala takřka 40 % hlasů a také většinu poslaneckých mandátů. Stejně jako jinde v Československu patřila i na Podkarpatské Rusi k prioritám komunistů otázka boje proti imperialistické válce a na obranu míru.
V souvislosti s 10. výročím vypuknutí první světové války proto připravovala komunistická strana protiválečné demonstrace ve všech větších městech této nejvýchodnější části tehdejší republiky. Aby nemohlo dojít k zákazu demonstrací, vedení krajské organizace komunistické strany v Užhorodě oznámilo včas úřadům konání demonstrací. Úřady však záměrně svoje odpovědi posílaly až v posledních okamžicích před začátkem. Podobně se to stalo i ve Svaljavě, kde byl oznámen zákaz protiválečné komunistické demonstrace prakticky až v jejím průběhu.
Dne 3. srpna 1924 se od ranních hodin scházeli do malého městečka Svaljava občané, aby řekli své rozhodné slovo k otázce války. Županský úřad v Mukačevě, který jejich shromáždění na poslední chvíli zakázal, svolal do Svaljavy silné četnické oddíly s úkolem tuto protiválečnou demonstraci potlačit. Kolem poledne již přišlo z mnoha blízkých a vzdálenějších obcí Svaljavska do města asi 5000 lidí. Před městečkem demonstranti utvořili jediný proud. Na pokraji města čekali na demonstranty ozbrojení četníci, kteří sebrali průvodu vlajky. Museli však po delším vyjednávání demonstrantům vlajky vrátit. Zatímco zástupci prvého proudu vyjednávali s četníky, přitáhnul ke městečku druhý proud, který byl rovněž četníky zastaven. V čele druhého průvodu kráčel s rudým praporem komunista Ivan Halasz. Četníci mu chtěli vyrvat prapor z ruky a poté, co se jim to nepodařilo, na něj zaútočili a probodli jej bodákem, přičemž hodlali obdobným způsobem mordovat další demonstranty. Ti však četnickou hlídku přemohli a odzbrojili.
Nablízku se pohybující četnická pohotovost však následně zaútočila proti demonstrantům. Bylo vystřeleno asi 50 ran. Četníci v zápalu svého odporného díla zezadu stříleli do prchajících. Zezadu byl zastřelen komunista – lesní dělník a otec čtyř dětí Ladislav Tancinec, dále komunista – nádeník a otec dvou dětí Demetr Misko. Malorolník a otec tří dětí Ivan Halasz zemřel za čtyři hodiny po svém zranění. Výsledkem četnického řádění nebyli jen tři mrtví, řada zraněných a přes sedm desítek zatčených a v poutech odvedených, ale také devět osiřelých malých dětí.
Pobouření po celé ČSR
Krveprolití ve Svaljavě vyvolalo mimořádné pobouření po celé republice. Výkonný výbor Komunistické strany Československa, který ve svém prohlášení konstatoval: »Na základě přesně zjištěných skutečností a výpovědí řady očitých svědků prohlašujeme, že běží opět o hanebnou provokaci utiskovaného revolučního proletariátu Podkarpatské Rusi byrokraticko-četnickým režimem a o nový, ničím neodůvodněný, surový útok na předvoj karpatoruského pracujícího lidu, komunistickou stranu. Komunistická strana Československa je si vědoma, že by bylo zbytečné obraceti se na vládu a patřičné instance stran ve vládě zúčastněných, varovati je, nebo žádati vyšetření celého případu a potrestání viníků v úřednických i četnických uniformách a žádati náhradu rodinám tří zavražděných dělníků, vesměs to otců četných dětí. Každá snaha o nápravu za vlády tohoto koaličního režimu, který jest pouhým nástrojem zahraničního a domácího imperialistického kapitalismu, byla by marná. Když již odpovědní činitelé v Československu jednou nastoupili cestu neustálého a soustavného přisluhování buržoazní reakci. Výkonný výbor Komunistické strany Československa konstatuje, že komunistický proletariát československý boji se nikdy nevyhýbal a nevyhýbá, ale že se také nedá vyprovokovat, jak by si aranžéři svaljavského krveprolití přáli, a že najde dosti sil a prostředků k vydobytí vítězství ve vhodný okamžik, který si zvolí sám.«
KSČ se okamžitě postavila do čela protestního a solidárního hnutí se Svaljavou. Ještě v srpnu vyhlásila Týden bojovné solidarity československého dělnictva s proletariátem Podkarpatské Rusi. V rámci této masové kampaně byly zahájeny sbírky ve prospěch pozůstalých, konaly se masové demonstrace, na kterých promlouvali zástupci svaljavského občanstva o brutalitě četnictva a poměrech, v jakých žilo tamější obyvatelstvo. Ve více než 70 městech republiky se konaly protesty pod heslem »Ve Svaljavě prolita krev byla naší krví«.
Jen na Staroměstském náměstí v Praze se sešlo přes 10 000 lidí, aby odsoudili svaljavský masakr. V rezoluci, která byla na této mohutné demonstraci přijata, její účastníci mimo jiné prohlásili: »Pracující lid, shromážděný na projevu protestním, konaném Komunistickou stranou Československa v týdnu bojovné solidarity s neslýchaně utlačovaným proletariátem Podkarpatské Rusi, prohlašuje, že nové krveprolití ve Svaljavě, kterému padly za oběť tři dělnické životy a při němž bylo mnoho dělníků těžce zraněno a zatčeno, je událostí, nad níž se musí pozastaviti mysl a rozum celé dělnické třídy tohoto státu. Třídně uvědomělé dělnictvo československé, rozhořčené do krajnosti lživou, štváčskou kampaní a krvavým cynismem těch, kteří, schovávajíce se za demokratické kulisy, neštítí se nejodpornějších zločinů, aby proti vůli ohromné většiny obyvatelstva udrželi se ještě nějaký čas u moci, nedopustí již nikdy, aby krev dělníků mohla být prolévána beztrestně!«
Krvavá řež ve Svaljavě tak bude navždy spojena také s rozhodným odporem, který po celé republice vyvolala, i s ohromnou solidaritou s jejími oběťmi.
Milan KRAJČA
FOTO – archiv autora
