Motto: Jsem si zcela jist tím, že pustíme-li se do sporu mezi minulostí a současností, zjistíme, že jsme ztratili budoucnost (Winston Churchill)
Pod Úřadem vlády by měla být zřízena Rada vlády pro paměťovou agendu. »Reaguje to na všechny materiály, které jsme vládě předkládali v souvislosti s protestem pánů Gruntoráda a Boka. Oni tam v podstatě měli jeden z požadavků, aby se vytvořilo něco jako nadační fond pro paměťové instituce,« řekla vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková. Tolik seznamzpravy.cz 26. června.
O požadavku Jiřího Gruntoráda a Johna Boka, týkajícím se paměťových institucí, těžko v médiích cokoliv najít. Nicméně iniciativu v tomto směru vyvinul agilní Pavel Žáček (ODS), zakladatel neslavně proslulého Ústavu pro studium totalitních režimů, který si z vytěžování státobezpečnostních archívů udělal celoživotní byznys. Podle Žáčka by Rada měla být koncepčním orgánem, »který se nebude bavit o tom, jestli interpretace historie má být vlevo nebo vpravo, ale o tom, na co by se měla klást pozornost, co si ji zaslouží«. Což je v podstatě totéž.
Něco podobného měl zřejmě na mysli Henry Ford, nositel nacistického Záslužného řádu Německého orla a autor Hitlera fatálně inspirující knihy Mezinárodní Žid: Světový problém: »Historie je blbost… jediná historie, která za něco stojí, je ta, kterou vytváříme teď.«
Jak to vzniklo
Nejprve schválil Evropský parlament usnesení ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. To je typickým příkladem mocensky vnucovaných a posluhujícími médii goebbelsovsky tisíckrát opakovaných překroucených, či přímo lživých tvrzení. Usnesení EP například tvrdí, že druhá světová válka vznikla jako přímý důsledek paktu Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939. Zcela opomíjí předcházející smlouvy nacistického Německa o neútočení a spolupráci s Polskem (26. ledna 1934), Anglií (30. září 1938), Francií (6. prosince 1938), Dánskem (31. května 1939), Estonskem a Litvou (7. června 1939). Smlouva Molotov-Ribbentrop tedy byla až poslední, a jak sám Churchill přiznal, Stalinovi v té situaci již nezbývalo nic jiného.
EP v usnesení (bod 12) žádá Komisi, aby účinně podporovala projekty historické paměti a komemorace v členských státech a činnost Platformy evropské paměti a svědomí a aby jim přidělovala náležité finanční zdroje.
A jak to pokračovalo
Agilní Pavel Žáček na to konto v prosinci 2020 publikoval pamflet nazvaný Odolnost a paměťová politika – ambiciózní úkoly pro budoucí vládu. Nejprve použil frekventovaný pojem resilience (odolnost) v kontextu hybridní války, manipulující s národními dějinami. Konstatoval netrpělivě, že »dlouhodobě ani střednědobě koncipovaná výuka k občanství či obraně vlasti na základních, středních, případně i vysokých školách aktuálně příliš nepomůže, nemluvě o dlouhodobé bolesti českého školství – dějepisu«.
Přesně ve smyslu uvedeného Fordova výroku Žáček doporučil nutnost »prosadit (asi centrálně) posílení učebních plánů a osnov v této oblasti«. Koordinační roli v paměťové politice příští vlády musí podle Žáčka sehrát Úřad vlády, který by měl centralizovat veškeré úsilí exekutivy vedoucí k »obnově občanství, hodnotového pojetí politiky, vztahu k vlasti a státnosti, zvýšení povědomí o naší historii, zejména o nacistické okupaci a komunistické totalitní éře, ztrátě a nabytí demokracie a svobody«.
Důležitým partnerem vlády musí být přitom podle Žáčka akademické a paměťové instituce, které by měly prostřednictvím aktualizované grantové politiky opětně zvýšit pozornost odborné veřejnosti na klíčové události let 1918–1948–1989, případně i na období transformace čs. a českého státu a společnosti. Za tím účelem by ovšem měla být nejprve »přehodnocena činnost paměťových institucí, jejich personální složení, významně podpořeny vědecko-výzkumné, muzejní a výukové aktivity«.
Dovolím si vyslovit předpoklad, že projekt, který by srovnal současné Žáčkovo úsilí o kádrové čistky v dotyčných institucích s dobou »normalizace«, by asi žádný grant nedostal.
Odbočka ad hominem
Jelikož Žáček ve svém pamfletu napadl Andreje Babiše nejen věcně, což by bylo v pořádku, ale i osobně (»nomenklaturně-agenturní minulost předsedy vlády«), nepřímo nás tím vyzval, abychom se podívali také na zoubek i jemu.
Žáček je především manipulátor, který se snaží, aby některé části historie byly zapomenuty. Například role Socialistického svazu mládeže (SSM), kterou můžeme nazvat »juniorkou« komunistické strany, a Žáčkovu funkcionářskou kariéru v něm (byl členem fakultního výboru SSM). V porovnání s Babišem coby referentem přes fosfáty podniku zahraničního obchodu Chemapol tedy byl nomenklatuře bývalého režimu nesporně blíže Žáček než Babiš.
Lepší drzé čelo, než poplužní dvůr – to je zřejmě životní krédo Pavla Žáčka, který v případě Babišovy »agenturní minulosti« lže. Slovenské soudy daly za pravdu Babišovi, že byl jako agent StB registrován neoprávněně; rozsudek však byl zrušen nikoliv z meritorních důvodů, ale z důvodů procesních, protože prý Babiš neměl žalovat slovenský Ústav paměti národa, přestože to byla po mnoho let zavedená praxe… až do doby, než se takto začal bránit Babiš…
Naproti tomu Žáček sám v knize Sto studentských revolucí (1999) přiznal, že se za minulého režimu dobrovolně nabídl donést na StB studentský časopis, jehož byl šéfredaktorem, a to také udělal. Na rozdíl od Babiše tedy můžeme Žáčka oprávněně nazvat »donašečem«.
Vládní zmocněnec
Další fází tohoto historii programově deformujícího procesu bylo jmenování vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací. Fialova vláda jím 23. března 2022 jmenovala Michala Klímu. Vládní zmocněnec coby poradní orgán vlády byl podřízen premiérovi. Měl podporovat strategickou komunikaci Úřadu vlády a doporučovat média, skrze která bude komunikace státu realizována. Především však měl koordinovat boj proti dezinformacím. Za tímto účelem připravil pro vládu akční plán boje proti dezinformacím, který však ostře napadla Unie vydavatelů s podezřením, že jde o zavedení cenzury. Klíma též navrhoval zavést trestný čin šíření dezinformací!
Tato vládní poťouchlost neměla dlouhého trvání. Všestranně toporný Michal Klíma nevydržel ve funkci ani rok. Jeho agendu měl převzít poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, který se však z toho potichu a nenápadně vysmeknul s tím, že jeho úkolem je více dělat a méně mluvit.
Strategický mluvka
Po roce, kdy se tedy zřejmě opravdu nic nedělo, byl v květnu 2024 jmenován bývalý náčelník vojenské policie Otakar Foltýn koordinátorem strategické komunikace Úřadu vlády. Vrhl se do plnění svých úkolů s nebývalou vervou, vhodnější však třeba pro hloubení zákopů. Pozoruhodné na něm je jeho absolutně politicky i společensky nekorektní vyjadřování. Jinak ovšem působí tato vládní protidezinformační křeč jako hrom do police a již nyní lze uzavírat sázky, zda vydrží déle než Klíma.
Rada moudrých
Snad i proto se vláda uchýlila k řešení týmovému, kde se odpovědnost za očekávaná další vládní alotria rozprostře na jakousi »radu moudrých«. Dvacetičlenný poradní orgán složený z politiků, veřejně činných osob i odborníků by měl posilovat »občanskou odolnost vůči revizionistickému zneužívání historie«, z čehož čouhá prosazování vládní interpretace minulosti jako sláma z bot. Krom toho tento záměr, ať už jakkoliv podaný, neodbytně vyvolává asociace na podobné snahy, které se ale vyskytovaly pouze v režimech autoritářských až totalitárních.
Příznačné je, že návrh na zřízení této Rady poslal Úřad vlády do zrychleného připomínkového řízení, což znamená, že z něj jsou vyloučena některá připomínková místa, která by k tomu měla co říct. Například ministerstvo školství. Již z toho je zřejmé, že v případě této Rady jde o problematiku nikoliv odbornou, ale ryze ideologickou.
Tato Rada by měla mít na starosti i rozdělování dotací pro příslušné instituce, čímž se nezávislost historického bádání stane snad někdy v budoucnosti předmětem historického bádání.
V praxi je tak realizován trestněprávně postižitelný »narativ« eurokomisařky Jourové o »vyhladovění« zdrojů a distributorů informací, které nebudou vládě po chuti, a to právě zneužitím exekutivních pravomocí. Na druhou stranu budou ti, co »pochopí diktum doby«, zahrnuti dotacemi a granty.
My se můžeme s Jirotkovým Saturninem smát, že to připomíná jeho »Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru«. Smích nás ale přejde, když podle skutků zjistíme, že se jede podle Nietzscheho výroku: »Jediný smysl dějin je ten, který jsme do nich vložili.«
