Jak hodnotíte výsledky voleb do Sněmovny z pohledu toho, jak by měla širší levice postupovat, aby měla do budoucna šanci na svůj návrat do dolní komory?
Podzimní volby jsou pro mne tak jako pro ostatní levicové voliče velkým zklamáním. Česká republika se ocitla na křižovatce, je to poprvé od roku 1989, kdy levicové strany nebudou mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR. Situace hledá zásadní řešení. ČSSD i KSČM se musí zbavit své uzavřenosti, možná i sobeckosti. Ve volbách propadl přes milion hlasů, převážně těch levicových…
Známe příčinu? Není tajemstvím, že mnoho levicových voličů volilo jiné strany, zejména ANO či SPD, nebo dokonce nešlo ani k volbám. Tento volební propad je poučením i varováním.
Jak z toho podle vás ven?
ČSSD a KSČM musí otevřít svůj volební prostor pro ostatní menší levicové strany. Společným zájmem ČSSD a KSČM je nutnost oslovit většinu levicových voličů, a je jediné řešení, které se reálně nabízí. Levice měla v minulosti výrazné osobnosti, jako byl Zeman, Paroubek… Ty dnes v politice scházejí. Další volební neúspěch levice by byl pro ně, ale především pro budoucnost České republiky smrtelný…
Pravicové strany vytvořily koalice, které umožnily vynést do sněmovních a vládních křesel i ty partaje, jež by se byly bývaly samostatně nedostaly. Nebyly by koalice řešením i pro levicové strany?
Tato otázka si sama dává odpověď. Nemusí jít přímo o koalici, stačí jen otevřít kandidátky pro významné komunální představitele či osobnosti veřejného života, či pro další osobnosti levicových stran. Volební úspěch pravice byl ovlivněn rovněž propadem levicových hlasů pro ČSSD a KSČM, lze zde konstatovat, že i při velmi těsném vstupu do Sněmovny by pravice vládu nesestavila. Jak malý krok stačil k porážce pravice!
Neměla by mít závažná témata dotýkající se běžných občanů – ceny energií, sociální politika, zdravotnictví, bezpečnost a mír – větší váhu než jakékoli možné rozpory či trochu jiné pohledy, které u levicových subjektů předpokládáme?
Vysoká inflace a neúnosné zdražování dopadá zejména na rodiny s dětmi, seniory, občany s nižšími příjmy, inflace dopadá i na střední vrstvy. Znehodnocuje jejich úspory, ztěžuje jejich podnikání zejména ve službách. A právě zde je prostor pro jednotný postup levicových stran. Absence levice v parlamentních lavicích usnadňuje Fialově vládě provádět své ekonomické experimenty, často na hraně amatérismu.
Jak k dialogu na levici může přispět strana, jíž jste členem i funkcionářem?
Národní socialisté již v minulosti hledali cestu ke spolupráci zejména s ČSSD, právě s ní máme téměř totožné cíle. Řada národních socialistů po listopadu 1989 našla své uplatnění v ČSSD, z významných osobností chci připomenout expremiéra Jiřího Paroubka, Jaroslava Krále, Stanislava Křečka a mnohé další. Jsme však realisté, a tak si uvědomujeme své omezené, zejména mediální a finanční možnosti. Mediální prostor je nám uzavřen. Přesto nechceme jen přihlížet k současné ekonomické či k zahraniční orientaci, ale i k morální devastaci ČR. Dochází k přepisování dějin, stáváme se pouhými vykonavateli vůle těch mocnějších.
Pokud vím, pracoval jste v ČKD v Praze. Na čem konkrétně? Co váš podnik produkoval a kam vyvážel?
O českých zemích se říkalo, že jsou kovárnou Evropy. Má generace je možná jednou z těch posledních, která ctila řemeslo, které mělo tzv. »zlaté dno«, za montérky jsme se nestyděli. Svět obdivoval naše tramvaje, lokomotivy, nákladní auta, motocykly, letadla, zbraně, investiční celky, ale i sklo, porcelán či špičkové potraviny. Stavěli jsme přehrady, atomové elektrárny, ale i to metro. Za vším byly věhlasné značky, jako bylo ČKD, JAWA, TATRA, Zetor, Motorlet, Baťa…
Pravicoví politici už zapomínají, že Československo bylo po SSSR a USA třetí zemí, která vstoupila do kosmu. Náš zahraniční obchod se dlouhodobě orientoval na východní trhy s obrovskými možnostmi. Ano, pracoval jsem v ČKD, a právě tato značka byla z pohledu zahraničního obchodu tou asi nejvýznamnější… Stály za ní tisíce tramvají i lokomotiv! S počtem 14 tisíc vyrobených tramvají T3 jsme byli dokonce na prvním místě ve světě!
Byly to i velké investiční celky, cementárny, cukrovary, rafinérie… Vše je již minulostí. Listopad 1989 přinesl ekonomické změny, český export směrem na východ se zhroutil. Záměrně, nebo jen z naší naivity. S Ruskem dnes vzájemný obchod činí jen 2 %, je srovnatelný s Belgií. Protiruské sankce nedopadají na Belgii, Rakousko či Nizozemsko, postihují především naši republiku.
Jistým klišé současnosti je, že kritici řeknou: Všechno, co produkoval předlistopadový průmysl, šlo na východní trhy, tudíž nebylo konkurenceschopné a kvalitní. Řekl byste to také?
Je třeba říci, že tyto výrobky, v mém případě tramvaje, lokomotivy…, měly své uplatnění zejména na východním trhu. A k té kvalitě. Ty předlistopadové tramvaje dodnes jezdí Prahou, i po 30 letech jsou spolehlivé. Jistě každý výrobek prochází vývojem či modernizací, také dnes jezdíme ve zcela jiných autech než před 50 lety, i ta televize doma v pokoji je zcela jiná. Ve své době byly československé tramvaje špičkovým výrobkem.
Co zbylo po »vašem« podniku ČKD?
Pohled na současné ČKD je smutný. Ať je to Tatrovka, Lokomotivka či Trakce. Ostatně není to jediná značka, která zcela zmizela či skomírá. Naše bývalé východní trhy ovládly jiné firmy, převážně ze západní Evropy či z Asie. Příkladem jsou německé firmy Mercedes a BMW, které mají své továrny přímo v Rusku. Naši zruční řemeslníci mizí postupně z trhu práce, inzeráty jsou toho dokladem.
Je schopna tato společnost vybudovat údolní nádrže, přehrady, elektrárny a dokonce jaderné elektrárny? Proč se za posledních 30 let z obřích investic nic nepodařilo, jen se mluví a neustále se navyšují náklady?
Při pohledu na současnou ekonomickou nestabilitu je nutno podotknout, že jsme v mnohém zaspali. Žijeme z podstaty, tedy z toho, co jsme vybudovali před rokem 1989. Připomínám zejména investice do energetických zdrojů, včetně Dukovan, Temelína, ale i vodních přehrad, jako jsou Slapy, Orlík, Lipno… Dodnes jsou pilířem naší ekonomiky, elektrickou energii dokonce velice výhodně vyvážíme… Také desetitisíce bytů tehdy řešilo bytovou situaci mladých rodin. Patřil jsem k nim i já.
Jsme průmyslová země, nebo montovna?
Jak jsem v úvodu již připomenul, české země za mocnářství, ale i později v období Československa, byly přední průmyslovou mocností. Měli jsme tradici i řemeslníky, řemeslo i půda se dědily. To vše je už minulostí, z té tradice zbylo jen málo… Na orné půdě rostou montovny, či velkosklady, desetitisíce kamionů brázdí a ničí naše dálnice, zamořují naše ovzduší. Nedivme se, však hned po roce 1989 oslněni výlohami jsme byli k novým investorům velice vstřícní. Naše zručnost a nízké mzdy byly lákadlem.
Také česká vesnice ztratila svou ekonomickou podstatu, lidé odcházeli, místo v zemědělství našli práci ve velkoskladech či montovnách. Kvalitní orná půda v tisících hektarech postupně mizí pod buldozery a velkosklady. Dovážíme brambory, mrkev i vepřové. Také máslo putuje přes půlku Evropy. Kvalifikovaná práce byla nechtěná a tak, jak čas ubíhal, zmizeli i řemeslníci. Kvalitního řemeslníka dnes uplácíte, pokud ho vůbec najdete.
Jak rozumíte enormnímu nárůstu cen elektrické energie, když si sami v ČR vyrábíme energii levně, ale jakmile projde jednotným evropským trhem, tak se její cena zvýší? Běžný člověk tomuhle fakt nerozumí.
Globalizace změnila pohled na ekonomii. Ač jsme soběstační zrovna v té elektrické energii, tržní cena nás stejně nemine. »Zelené šílenství« ovládlo Evropu, vše, »co kouří«, se uzavírá bez ohledu na tradiční ekonomiku. Naše ekonomika je úzce svázána s naším průmyslem. Nejsme ani Nizozemskem, ani Dánskem či Rakouskem, naše ekonomika je zaměřena zcela jinak. Nelovíme ryby, nepěstujeme tulipány, nemáme ani Alpy.
V letech 1981-1990 jste působil jako poslanec Národního výboru hl. m. Prahy za Čs. stranu socialistickou. Tito zastupitelé již zcela zmizeli z paměti veřejnosti. Jak se vám veřejná práce dařila? A jak se to vlastně přihodilo, že jste zastupoval občany?
To je zajímavá otázka. Dovolte mi malou osobní zpověď, dnes pro mladší generaci je skoro úsměvná. V roce 1971 jsem vstoupil do Československé strany socialistické – vedle ČSL a dvou slovenských nekomunistických stran byla součástí tehdejšího politického systému. Patřil jsem k mladší generaci, to asi bylo tím hlavním důvodem, proč jsem se ve svých 33 letech stal v roce 1976 poslancem ONV na Praze 2, následně pak v letech 1981–1990 poslancem Národního výboru hl. m. Prahy, jak jste řekla. Po listopadu 1989 i členem Rady NVP a také předsedou komise místního hospodářství.
Ještě jeden zajímavý historický pohled uvedu, mezi poslanci NVP bylo socialistů dvanáct, obdobně i lidovců. Dodržovalo se profesní rozdělení.
Volebním obvodem i mým bydlištěm bylo Jižní Město, v té době ve výstavbě. Sídliště plné bytů i bláta. Ve svých počátcích i bez telefonů, mnohých služeb, byl nedostatek škol i obchodní sítě… Každý poslanec měl svůj obvod a s ním i starosti.
A ještě jeden podstatný detail z mého působení na NVP – měl jsem štěstí na poctivé a vstřícné předsedy tehdejších občanských výborů v mém poslaneckém obvodě. Ten byl od Prašné ulice, až po Litochlebské náměstí (dnes MČ Praha 11 – pozn. aut.).
Jací byli »vaši« primátoři?
I po 30 letech se s mnohými kolegy z NVP potkáváme, zavzpomínáme i na své primátory Františka Štafu, Zdeňka Horčíka, i na ty po roce 1989 – Hájka, Kořána. Kdo z nich byl tím správným »otcem Prahy«? Svou rozvahou a vzdělaností nejspíš František Štafa.
Vše jsme dělali zcela zdarma, taková to byla doba.
Co byste změnil v současném ne/rozvoji hlavního města?
Současné zastupitele jako občan neznám, snad se objeví až při volbách na plakátech. Jejich činy jsou spíše mediálními výkřiky, tam hledají své pomyslné body. Příkladem může být provokační kácení pomníku na Praze 6, či nedůstojné, až účelové přejmenování ulic, či dokonce snaha vytvářet vlastní zahraniční politiku.
Přitom Praha bojuje s čistotou města, s korupcí, s narůstajícími dopravními problémy. Větší pozornost by také zasloužila oblast nájemního bydlení, sportu, zdravotnictví, sociálních služeb, ale i stále narůstající počet bezdomovců.
Praha by měla být vizitkou České republiky, k tomu má však hodně daleko. Praha své slavné dny prožívala v roce 2009 v době návštěvy prezidentů USA a Ruska. Celý svět nám tleskal. I to je již zapomenuto, dnes místo budování dobrých vztahů spíše okopáváme, spíše kácíme… Místo o míru mluvíme o válce. Komu ku prospěchu?
Monika HOŘENÍ
