Péčí České televize mohli diváci v druhé polovině května na kanálu ČT1 zhlédnout v premiéře televizní film Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina.
Pro běžného diváka tento film zůstane poměrně lacinou, dějově chudou a poněkud nesrozumitelnou účelovou meditací. Stojí vlastně jen na známém jménu a dobrém hereckém výkonu Jiřiny Bohdalové v roli lhavé, sobecké důchodkyně Olgy, která bájí s cílem získat peníze a slávu o svém údajném pobytu v sovětských pracovních táborech. Nikoli pro běžného diváka, ale jen pro zasvěcené znalé předobrazu – podvodnice Věry Sosnarové –, se totiž Strachova málo obsažná a účelově průhledná inscenace může stát plně srozumitelnou.
Jiří Strach nepříliš přesvědčivě dovádí celým svým filmem diváky k pozoruhodnému, neobhajitelnému závěru, že umná lež a dovedný lhář jsou lepší než pravda. Dvaadevadesátiletá Jiřina Bohdalová odvedla skvělý herecký výkon. Zda ale věděla nebo mohla alespoň vytušit, že ji Strach používá i k vlastní »pěkné filmové lži«, k nepoctivé adoraci skutečné historické podvodnice Sosnarové a k obhajobě jejích spolupachatelů, těžko říci. Poznat, co Strachova režie a Epsteinův scénář zamlčely a co překroutily, může jen ten, kdo zná skutečnosti o Věře Sosnarové a jejích spolupachatelích a příznivcích. Jen ten může rozumět tomu, proč Strach nabízí v závěru filmu podivné, doslova »polopatě« podané poučení, že klamaným se nesmí přestat lhát, protože prý: »Výsledkem našeho lhaní je to, že poznávají pravdu.«
Vydělávala na zpoplatněných besedách
Strach se ve svém filmu inspiroval osobou a aférou zištné jihomoravské podvodnice Věry Sosnarové (1931-2024), která se pokusila v roce 2003 od České republiky vylákat miliony korun jako odškodnění za údajný 20letý pobyt v sovětských pracovních táborech. Podle pramenů a zjištění historika ÚSTR A. Hradilka Sosnarová nikdy v gulagu nebyla. A z řady dobrých důvodů mohou být právě Strach a Česká televize v silném střetu zájmů. Je snad právě v jejich zájmu ve filmové podobě lhavé důchodkyně Olgy »poupravena« podvodnice Sosnarová a její aféra do »lepší« než skutečné historické podoby?
Kriminální podvodný útok Věry Sosnarové na státní peníze zůstal ve stadiu pokusu, protože Česká správa sociálního zabezpečení její nároky zcela odmítla. Dlouhá léta ale podvodnice úspěšně vydělávala na žácích, studentech a farnících pořádáním zpoplatněných besed o hrůzách svého pobytu v gulagu, prosila o peníze, zaklínala se upřímnou vírou v boha a exaltovaně líčila svá vymyšlená strašlivá utrpení a hrůzy, které se jí nestaly. Proč Strach zamlčel spolupráci podvodnice s církevními kruhy, její hranou demonstrativní zbožnost a to, že návrhy na její ocenění a nakonec i na státní vyznamenání prosazovali lidovci včetně poslance Jiřího Miholy? Proč Strach zamlčel, že po útěku s matkou udavačkou, která se dle historika Hradilka domohla za nacistické okupace říšského občanství, v roce 1945 do Sovětského svazu byla na Urale běžnou zaměstnankyní průmyslových podniků a v pracovních táborech nebyla?
Strachův film Svatá svou plochostí, chudým dějem a úpornou obhajobou lži jako prostředku »vylepšujícího« historickou pravdu nepůsobí jako film, určený divákům. Vypadá spíše jako účelová obhajoba vědomé mnohaleté prezentace lží a fabulací podvodnice Věry Sosnarové, katolických kruhů a takzvaných veřejnoprávních médií, která ve společném projektu ÚSTR, Post Bellum, České televize a Českého rozhlasu prezentovala a propagovala podvodnici Sosnarovou a její lživý příběh jako »historickou pravdu«.
Jak přiznal pracovník ÚSTR Adam Hradilek, on a lidé z ÚSTR o nevěrohodnosti podvodnice Sosnarové po léta věděli. Když její pokus o podvodné vylákání milionového odškodnění za údajný 20letý pobyt v gulagu na České republice nevyšel a Česká správa sociálního zabezpečení po ověření situace její požadavek zamítla už v roce 2003, její spolupachatele a příznivce to nezastavilo. Český rozhlas, jeho pracovník Mikuláš Kroupa, a další v propagaci a obhajobě podvodnice pokračovali. Ani zveřejnění skutečného rozsahu podvodu poté, co se ÚSTR v roce 2019 rozhodl přiznat fakta, nepřimělo pomocníky a prezentátory Věry Sosnarové včetně veřejnoprávních médií k poctivé omluvě a etické reflexi či sebereflexi.
Film Jiřího Stracha tak svou režií vypadá jako laciný pokus o obhajobu a sebeobhajobu všech, kteří podvodnici Sosnarové pomáhali a umožnili ji vydělávat na žácích, studentech, farnících katolické církve s vylhaným příběhem, který se nikdy nestal. Samotný film de facto zamlčuje, zplošťuje, a tedy cenzuruje profil podvodnice, její sepětí s ideology a podnikavými šíbry, kteří pomáhali jí i sobě na jejím podvodném příběhu vydělávat a získávat veřejnou popularitu.
Strach a Česká televize »filmovým ponaučením« s příznačným názvem Svatá oceňují lhavou zištnou podvodnici a sebevědomě sdělují: »Vy prostě nesmíte přestat.«
Radomír SILBER
