Bývalá europoslankyně Věra Flasarová: Jiná Evropa je možná

Vzpomenete si ještě, aspoň někteří, na tu slávu? Jásající dav na Hradčanském náměstí v Praze, premiér Špidla ve smokingu, koncert, ohňostroj. Jsme v Evropské unii. Ve vzduchu obrovské naděje a sny o růžové budoucnosti České republiky. Pak volby do Evropského parlamentu a 22 poprvé zvolených poslankyň a poslanců za naši zemi.

Ne všem v Evropském parlamentu bylo po chuti, že se posíli- lo levicové křídlo v parlamentu o další komunisty. A taky byly obavy, že my, z »východního bloku«, budeme ujídat zase něco z jejich eurounijního koláče. Sama jsem se setkávala v EP se zkreslenými názory na to, jak se žije v České republice. Dnes nás reprezentuje v Evropském parlamentu po dalším rozšíření Evropské unie 21 poslanců a poslankyň. Asi tomu nebudete věřit, ale tehdy na počátku naší účasti v EP, i přes mnohé názorové politické rozdíly, byla většina z nás dvaadvaceti schopna hledat možnosti, jak se domluvit alespoň na těch základních potřebách a zájmech ve prospěch České republiky. Ať šlo například o jadernou energetiku či problematiku zemědělství apod. Měli jsme společné schůzky na zastupitelském úřadu ČR při EU, na kterých jsme si
vyměňovali stanoviska k tématům dotýkajícím se České republiky.

Nebylo to idylické soužití, ale i přesto, napříč politickým spektrem, byla jistá vůle hájit zájmy ČR. Věc při současné sestavě českých europoslankyň a europoslanců nebývalá, ba přímo nemyslitelná. Dokonce i české sdělovací prostředky psaly o práci nás všech poměrně korektně a dávaly nám prostor se vyjadřovat k tématům projednávaným na půdě EP.

Vstupovali jsme do jiné EU
To ale byla trochu jiná Evropská unie, do které jsme vstupovali. I když podstata tohoto projektu byla a je stále stejná. Byl koncipován na kapitalistic- kých základech a takový je i dnes. Vstup nových členských států, zejména z tzv. střední a východní Evropy, byl kapitalistickým zájmům vítán. Znamenal další volný pohyb kapitálu, více odbytišť, méně konkurence a levnou pra- covní sílu. O to přece šlo. A jak ukázal čas, nejen o to. Přístupové dohody pro nás nebyly zvlášť příznivé. Ale nějak se nám podařilo se s nimi vyrovnat.

Pak však přišly různé směrnice, podmínky, tlaky od Evropské komise i od Evropského parlamentu. Postupně se vytratily i zmínky o udržení míru v Evropě, rovnoprávnosti všech člen- ských zemí a jejich občanů v EU. V ČR přišlo vystřízlivění. Začaly se zavírat podniky, které převzaly zahraniční firmy, lidé přicházeli o práci, ceny všeho a všude rostly.

Růžové brýle začaly brzy padat
Jedním z hlavních argumentů vedoucích představitelů české politické scény a sdělovacích prostředků ve prospěch našeho začlenění do EU byla možnost volného cestování, studia a práce v zahraničí. To bylo zaměřené na přízeň mladé generace. Pak ta možnost investování a uplatnění se na evropských trzích. To pro ty movitější a šikovné. Proč ne.
Pro ostatní tady zbyl široký sortiment předražených výrobků a potravin. Zároveň došlo k nárůstu všech negativních jevů, které s sebou otevřená, západní společnost přináší. Lidem začaly padat růžové brýle.

Slovo soběstačnost jsme vyměnili za slovo dotace a svébytnost za multikulturalismus. Vlastenectví se stalo »persona non grata«. Jsme přece Evropané.

Dolehly na nás i těžké časy, se kterými si Evropská unie a její vedení nedokázaly (nebo nechtěly) dodnes poradit. Začalo to ekonomickými krizemi, migračními vlnami s jejich hlubokými koloniálními kořeny, teroristickými útoky, pandemií, energetickou krizí.

Řešení klimatických změn se přetavilo do často nesmyslných směrnic zelené politiky. A pak přišlo to nejhorší. To, na co většina z nás při vstupu do Evropské unie ani nepomyslela. Válečný konflikt na Ukraji- ně, na jehož počátku byla podivná jednání Evropské komise a západních politiků ohledně situace na Ukrajině a Minských dohod. Smutný výsledek dvaceti let České republiky v Evropské unii. Avšak ne všechny členské státy EU to vidí stejně jako vlády naší země. První, kdo vycítil, že EU se stává jeho brzdou, byla Velká Británie, a z EU vystoupila. Některé z okolních zemí se začaly bruselskému diktátu bránit. Jsou za to nálepkovány a je jim dáváno různými způsoby najevo, že Evropská komise a Evropský parlament mají možnosti uplatnit vůči nim různé páky.

Jak se chová současná naše vláda ve vztahu k Evropské unii, ať posoudí každý sám. Do Evropské unie jsme v roce 2004 vstupovali jako suverénní stát. Jsme jím i dnes?