Rok 2021 se naplnil. Tak jako si nedávám žádná předsevzetí, tak také nerad dělám drama z bilancování. To neznamená, že bych si neudělal stručný přehled, co se povedlo a co ne, ale abych tzv. plakal nad rozlitým mlékem, v tom nevidím žádný smysl. Myslím, že je přebilancováno a výsledek je vždy dán tím, čeho chce ten či onen tzv. komentátor-manipuilátor veřejného mínění dosáhnout, a falešného ronění slz, či oslav jsou tisícovky. Antikomunisty nepřesvědčím a nedávám si to za cíl, mohu očekávat jen další várku hrubých výpadů, případně stupidních obvinění a obyčejný člověk nad komentováním dávno mávnul rukou, protože tomu stejně nevěří a spíše řeší, co ho zase nepříjemného čeká. Jsou ale události a situace, které mne stále trápí nejvíce, a řekl bych, trvale. Jednak je to morální stav téhle společnosti. Nechci se nikoho dotknout a už vůbec nikoho urazit, ale obecně nazíráno se pod českým národem prolamuje led. Zatracujeme vítěze a klaníme se poraženým a nikde nablízku nevidíme ani ono pomyslné stéblo, jehož se tonoucí v nouzi chytá. Je to věcí ztracené morálky nebo ztráty historické paměti národa?
Hovořím-li o morální krizi, na mysli mám především jakýsi handl vlastního uvažování za iluzorní život v pochybném (protože propůjčeném) blahobytu. Jednoduše řečeno – aby se někteří (není jich zrovna málo) měli dobře, dobrovolně se vzdali tvorby vlastního názoru, za něhož naivně vydávají ten, který jim čtyřiadvacet hodin denně neomaleně servírují média, někteří politici a všichni ostatní z dlouhé řady těch, kteří mají za úkol vytvářet a formulovat veřejné mínění obyvatelstva.
Nejsme v tomto ohledu, žel, výjimkou, více či méně se tak děje v mnoha místech světa. Proto je svět takový, jaký je. Příliš často na pokraji války, příliš často v krizi. Ztráta morálních zábran, ztráta národní identity, to je hrozba, která je před lidmi a kterou někteří přirovnávají k době pádu »říše římské«. Je opravdu lépe mlčet a býti poslušnými jen kvůli nějakým momentálním, pomíjivým výhodám? Proč je tak velká mlčící většina? Tady se o menšině nikdy nemluví. Odpovězte si každý sám.
Část společnosti severu a západu jako taková vede laciný, abych tak řekl, bezpřekážkový život, živící se surovinami z východu a jihu. Laciný v kontextu toho, že mnoho nevytváří, že čeká, co dostane. Ano, dostane, ale musí být hodná. V opačném případě se také můžeme dočkat prázdných obchodů, poněvadž to, co v nich je na pultech, »vytvořil« vesměs někdo jiný za hranicemi naší země.
Konec konců, první řádná facka již přišla. Dramatické a hlavně z hloupého rozhodnutí vzešlé zdražení energie a plynu je ránou jako z děla. Nejen ránou, ale především varováním, co dalšího by se mohlo dít, kdyby občan začal okázale projevovat neposlušnost (přitom stačilo, že někdo vymyslel emisní povolenky a jiný, že plyn nebudeme kupovat od majitele zdroje, ale od překupníka – jak prosté, že?). Řešením je přece to změnit. Nedostanete levnější maso, protože jste se vzdali vlastního chovu a výroby, pečivo, mléčné výrobky, ovoce, zeleninu, hygienické potřeby… – vše je možné, nikoli vyloučené.
Smutné je, že pořád se u nás vyskytuje mnoho takových, kteří právě pod vlivem mediálně tvořeného »vlastního« názoru klidně budou tvrdit, že raději nebudou jíst, topit a svítit, jen aby se k moci nedostali komunisté nebo, aby to či ono nebylo z Ruska nebo dokonce z Číny. Sám jsem zvědavý, jak dlouho tento podivný názor ještě vydrží ve společnosti rezonovat.
Co si přeji do nového roku? Aby se lidé tak snadno nevzdávali práva na svůj názor, resp. aby si ho nenechávali za svůj názor vnucovat, aby přemýšleli. Těm, které mám obecně na mysli, přeji, aby se jim to podařilo. Vám všem potom pevné zdraví a nervy. Obojí budeme potřebovat v míře vrchovaté.
Vojtěch FILIP
