Dramaturgie Divadla na Vinohradech sáhla po hře klasického renesančního autora Lope de Vegy (1562-1635) Vzpoura lásky. Lidem znajícím divadlo a literaturu, případně těm, kteří si látku pamatují ještě ze svých studií, spíše napoví jiný název: Fuente Ovejuna. Nakolik si já vybavuji svou učebnici literatury pro střední školy z 80. let, byla v ní ukázka textu z tohoto dramatu ve verších. Ve vrcholné části hry se stále, jako refrén, opakovalo: »My, Fuente Ovejuna.«
Přiznávám, že coby studentku mě text zaujal. Dávný námět mi připomněl různé historické události, ve kterých byla testována síla a odolnost českého národa v souboji s tyranem – například německou okupaci, zvláště pak období heydrichiády, kdy nacistický režim zlovolně tlačil na Čechy a Češky, aby udávali ty, kdož uskutečnili útok na Heydricha, a jejich spolupracovníky. Jak víme, zradil jen jeden.
Děj Lope de Vegovy hry je asi takový: španělskou vesnici Fuente Ovejuna (v překladu Ovčí Pramen) rabuje horda ozbrojenců komtura rytířského řádu. Berou si, co je jim libo, především ženy, které jsou znásilňovány. Proti bezpráví se svobodomyslní vesničané spojí a vzepřou a jeden z nich, mladý muž Frondoso, poté, co je zneuctěna jeho milá, zabije hlavního padoucha. Následuje vyšetřování králem vyslaného soudce, to je středověce brutální (v té době lidé hořeli na hranicích!), vesničané a vesničanky jsou vězněni, týráni, mučeni, aby prozradili jméno toho, kdo skoncoval s tyranem. Ve svém vzdoru proti násilí stojí vesničané při sobě. Všichni odolají krutým nástrahám a nikdo nic neprozradí. Na otázku »kdo vraždil« zní jediná jejich odpověď: »My, Fuente Ovejuna.« Nakonec král udělí vesničanům milost. Ale po tyranském komturovi přichází ještě brutálnější vládce. Konec hry (jež se označuje bůhvíproč za komedii, ačkoli jde o vážné téma) je tedy spíše chmurný.
Jak uvádí divadlo ve svém tištěném programu, který má vysokou estetickou i obsahovou úroveň, v našich divadlech byla hra španělského autora uvedena již více než 40krát. V Divadle Na Vinohradech byla dosud nastudována jen jednou, v roce 1945 s Jiřinou Štěpničkovou, Vladimíry Šmeralem a Lerausem či Gustavem Nezvalem. Zajímavé je, píše se v programu, že nebyla od roku 1989 u nás nikde inscenována. Patrně je to tím, že do převratu ji uváděla řada divadel, a je tedy údajně spojena s minulým režimem.
Živoucnost »zlatého věku«
Lope de Vega se narodil do správné doby – renesance, jež přála kultuře. Nejen on využil potenciálu tzv. zlatého věku (tak je ve španělské kultuře a dějinách nazýváno 16. a 17. století) a tvořil a tvořil – a to stejnou rychlostí, jakou dýchal, prostě žil. Uvádí se, že za svůj život napsal 2000 her plus básně, romány, eseje… Na čtyři stovky her se dochovalo.
Lope de Vega, svým založením dobrodruh a milovník všech krás života, včetně žen, svou Feuente Ovejunu napsal mezi lety 1612-1614, poprvé vyšla knižně v roce 1619. Děj se vrací ještě o cca půldruha století proti proudu času – ke skutečné události z roku 1476 ve zmíněné španělské vesnici. Byla to doba bojů o vytlačení muslimů z Pyrenejského poloostrova – reconquisty, což byl jeden z rozhodujících momentů Evropy, kdy se v tuhých dlouhých bojích rozhodovalo, bude-li křesťanská, nebo muslimská, a období sjednocování Španělska. V ději vystupují skutečné historické postavy Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský.
Ústředním námětem španělské dramatické poezie »zlatého věku« je osud člověka. »Hra pro tehdejšího Španěla nebyla doplňkem, výplní prázdna, to, čemu naše doba začala ohavně říkat ‚kulturní vyžití‘. Byla plna životní vážnosti… a její účastník si skrze ni kladl otázku po smyslu bytí,« napsal Vladimír Mikeš ve své studii Divadlo španělského zlatého věku (Praha, 1995; citováno dle divadelního programu). Ve Vzpouře lásky autor oslavil jednotu vesničanů, morálku, smysl pro čest a právo na lidskou důstojnost. Všelidské téma je platné stále a osloví i současné vnímavé diváky.
Text je psán ve verších, neboť Lope de Vega byl dramatik i básník. Oříškem pro inscenátory byl překlad, neboť ten původní ze 30. let nemohl vyhovovat současné podobě jazyka. Nový překlad obstarala Anežka Lipusová, úpravu provedli Jiří Janků a Pavel Khek, jenž se současně ujal režie.
Symbióza historie a současnosti
Tvůrci současné inscenace na přední pražské scéně zasadili historický námět do lehce soudobých kulis. Agnieszka Pátá-Oldak volila kostýmy v historizujícím stylu, ale se současnými prvky (džíny u mužů, minisukně u žen, kožené bundy a kalhoty, trika s potiskem, tmavé brýle, vyčesané vlasy do »kohouta«. Také scéna (Michal Syrový) je moderní, ale diváka to vůbec neuráží, naopak. Je to taková elegantní symbióza historie a současnosti.
Herci a herečky se činí dobře, mladí i starší (jen připsaná role potulného kejklíře se mi jevila poněkud křečovitá). Pozornost diváků přece jen více poutají hvězdy vinohradského souboru Pavel Rimský, Aleš Procházka či Jaroslav Satoranský. Scéna je hodně zalidněna, jen rolí předepsaných autorem je více než dvě desítky a další obstarají členové a členky Mimického sboru DnV. Atmosféru španělské vesnice výborně dotvářejí španělské rytmy v aranžmá skladatele Ivana Achera.
Vinohradští se Vzpourou lásky obstáli. V mnohé šedi, ba i bídě současného jevištního umění je to osvěžující vánek. Ale už nemáte mnoho příležitostí představení zhlédnout. Ačkoli se premiéra konala 31. března 2023, derniéra je 2. března. Škoda. Hodnotná kultura asi tolik netáhne.
Monika HOŘENÍ
