V čísle 3/2024 Naší pravdy jsme pod titulkem Jak rozevřené jsou majetkové nůžky? analyzovali reálná data z průzkumu o rozdělení majetku v české společnosti. A konstatovali, že nejbohatší skupina 20 % české populace má v průměru nahromaděný asi 400krát větší majetek oproti průměru majetku ve skupině 20 % nejchudších obyvatel. A slíbili jsme odpovědět na dvě otázky, a sice »proč tak obrovská majetková nerovnost« a »jak z toho ven«?
Míru majetkové nerovnosti můžeme považovat za víceméně spravedlivou jen jako důsledek objektivně daných nerovností. Třeba kvůli rozdílnému výchozímu rodinnému zázemí, různému individuálnímu potenciálu vrozených duševních či fyzických dispozic, v možnosti získat dobré vzdělání či prosté náhody. Platí však i opak: co je obecněji nepřijatelné, a tudíž hodno razantní nápravy, je extrémně vysoká míra rozdílů, jaká nyní panuje u nás.
V čem je »zakopaný pes«?
Jde o souběh nejspíše těchto šesti faktorů:
1. Rozsáhlé majetkové restituce oprávněným osobám, což jim dodnes umožňuje hromadit výnosy z takto získaného kapitálu;
2. Sice jen částečná (fyzická) restituce části nájemního bytového fondu dřívějším vlastníkům domů, bytů a nemovitostí, ale v této první fázi už ne náhrada ušlého nájemného. Nicméně ve druhé fázi (až asi po 15 letech po listopadu 1989) se restituentům podařilo obejít restituční zákon. Z jejich iniciativy a v jejich prospěch byl zformulován zákon o (de)regulaci nájemného. Díky němu a spolu s dlouhodobou záměrnou deformací trhu s bydlením získává již dvě desetiletí bytová lobby každoroční finanční efekt v řádu desítek miliard korun. Větší část peněz inkasuje od nájemců bytů a zbytek z veřejných rozpočtů;
3. V neefektivně regulovaném tržním prostředí dochází k rozmachu nelegálního podnikání. Výnosy se pak obvykle přelévají do trvalého převisu poptávky po bydlení nad nabídkou, což tlačí jak na cenu bytů, tak na nájemné. Podíl šedé ekonomiky se odhaduje na cca 14 % HDP, což nyní představuje ročně cca 950 mld. Kč (tedy asi polovina státního rozpočtu);
4. Po listopadu 1989 dochází k narůstající příjmové diferenciaci, což umožňuje vyšším příjmovým skupinám akumulovat značné finanční částky. Průměrné roční čisté příjmy v přepočtu na jednoho člena domácnosti v desáté (nejvyšší) příjmové skupině v roce 2022 činily 581 tisíc Kč, kdežto v té v nejnižší ročně jen necelých 106 tisíc Kč. Díky nadprůměrné finanční gramotnosti pak bohatší část společnosti může výhodnými finančními investicemi dál zvyšovat stavy/objemy svých aktiv/majetků a prohlubovat majetkové nerovnosti;
5. Tuto návaznost finančních toků na finanční stavy systematicky podporuje úmyslně a dlouhodobě zdeformovaná celá daňová soustava. Ta je orientována jednak na slabou progresi, pokud jde o daně z příjmů fyzických osob, jednak pokud jde o směr k velmi nízkým daňovým výnosům z kapitálu. Ty jsou pak nahrazovány vyšší mírou zdanění práce.
6. Až dvouciferná inflace v posledních letech jen urychlila »dílo zkázy«. Zvýšenými náklady na zajištění základních životních potřeb při snižující se kupní síle výplat (dva roky po sobě klesá průměrná reálná mzda) a vyčerpáváním tenčících se úspor (často v nouzi i prodejem majetku) dochází k majetkovým přesunům k movitějším kupcům.
Jestliže v roce 2022 dosahoval podíl osob žijících pod hranicí příjmové chudoby asi 10,2 % (což byl v evropském měřítku ještě docela uspokojivý stav, ale i tak šlo o cca milion lidí), pak ale nelze přehlédnout, že za tímto průměrem žití v chudobě se skrývá 30,8% podíl neúplných rodin s dětmi, ale především 37,8 % osob starších 65 let žijících osamoceně – odkázaných na skromný starobní důchod, podporu příbuzných či na charitu. U důchodců – i před dříve docela velkorysou valorizaci – je to více než dvojnásobek ve srovnání s rokem 2015 (cca 17 %).
Řešení existují
Utlumení zmíněných nerovností by nemuselo být až tak konfliktní a navíc by se daly »zabít dvě mouchy jednou ranou«. Totiž současně – vedle spravedlivějšího rozdělování společenského bohatství a tlumení sociálního napětí směřovat i k nezbytnému ozdravění veřejných financí. Řešením je snižováním rozpočtového schodku prostřednictvím posilování daňového výnosu. To ovšem předpokládá přestat licoměrně uctívat dnešní posvátnou »daňovou krávu«. A přestat se už lísat k mocným a bohatým, a to i za cenu ukončení penězovodu v podobě jejich nezakrytě korupčního sponzoringu vybraným politickým subjektům – v očekávání vstřícnosti v udržení daňových výsad.
Jestli i dotázaní z vyšších příjmových/majetkových kruhů považují za více než snesitelný podíl domácností z nejvyššího pátého pentilu někde ideálně jen na třetině celkového majetku, a tedy ne na současných 80 %, pak to je nadějná cesta! Určitý prostor k nápravě je nepochybně v nekompromisní redukci šedé/černé ekonomiky. Ale bezesporu klíčem k řešení je razantní změna celého daňového mixu, především:
• Mnohem výrazněji zpřísnit daňovou progresi u příjmů fyzických osob (třeba jemnějším škálování u nadprůměrných příjmů). Před tím však ještě revokovat doprovodná ustanovení v zákoně rušícím superhrubou mzdu ochuzující současné rozpočtové příjmy asi až o 130 mld. Kč ročně. Nutno ovšem odmítnout balast výkřiků velmi vlivné klaky zbohatlíků »o trestání za úspěch«.
• Novelu legislativy vést k možnosti uplatnění wind fall tax všude tam, kde stát zjistí pochybné způsoby tvorby nadměrných zisků (často pramenící z nekalých postupů typu skryté kartelové dohody, spekulace, vyvádění kapitálu z ČR mimo platební bilanci apod.);
• Restartovat rozpočtový přínos z vyšších majetkových daní. Jsou snadno stanovitelné a dobře vymahatelné (na rozdíl od daní z příjmů). Mohlo by to přinést řádově asi 16–20 mld. Kč ročně, což by byl jen návrat k výnosu mírně nad 1 % daňových příjmů běžně dosahovaných před cca 20 lety (než se bohatým lobbistům podařilo díky »spřízněným« poslancům majetkové daně fakticky zrušit);
• Razantně postupovat proti všem formám nelegálních ekonomických aktivit. Výnosy systematicky konfiskovat, revokovat zrušení elektronické evidence tržeb (EET) apod. a posílit elementární rozpočtovou disciplínu jak na příjmové, tak výdajové straně.
Hodně se mluví o tématech, která by mohla ovlivnit výsledek příštích voleb. V minulosti to byly symbolické zdravotnické poplatky, podruhé dlouhodobě živená nenávistná kampaň Antibabiš. Proč by to tentokrát nemohl být – a navíc velmi oprávněný a o společenský konsenzus opřený – požadavek na odvážné politické vůdce především na demokratické levici, aby do volebních programů svých stran či hnutí dali jasný požadavek na ukončení rozevírání majetkových nůžek mezi chudými a bohatými?
Jaroslav ŠULC
