Viděl jsem nového kapitalistického člověka. A je to tvor, ze kterého jde strach, ale který zároveň vzbuzuje lítost. Nemá vlastní názor, protože se naučil, že pro maximalizaci zisku je nejvýhodnější žádný nemít. Ale ví, co se od něj vyžaduje. Je to pravý společenský chameleón. A tak je schopen veřejně vyjadřovat lítost nad ukrajinským konfliktem a počtem mrtvých a v soukromí mezitím nakupuje akcie zbrojovek.
V nic nevěří a nic jej nezajímá – tedy kromě jeho práce. Ta je smyslem celého jeho života a on je připraven jí obětovat úplně vše. Přátelé či rodina jsou nedůležití. Sám sebe vnímá jen jako nástroj, který je potřeba zlepšovat a udržovat. To jej motivuje se čas od času vrhat různými směry – někdy cvičí kvůli zdraví jógu či posiluje, jindy kvůli »výkonnosti« zkonzumuje pervitin nebo si na »odvahu« dá kokain. Ale potřeba být produktivní, být něco víc, je bič, který nad ním neustále visí a motivuje ho ke stále větším a větším výkonům. A tato potřeba nakonec nevyhnutelně převáží nad snahou se udržovat. Nový kapitalistický člověk je tak tvor odsouzený k vyhoření, ke konzumaci antidepresiv a drog. Pár let je to výkonný pracant a zbytek svého života stráví jako psychická troska. Tyto protichůdné tendence asi v moderní kultuře nejlépe ztvárnila tragikomická postava Patricka Batemana z filmu Americké psycho.
Přitahuje ho městská džungle
Pokud bychom měli nového kapitalistického člověka blíže klasifikovat, tak jde o predátora, jehož přitahuje městská džungle. V jeho slovníku se často objevují výrazy jako lidské zdroje, profit a ztráta. Lidé jsou pro něj postradatelné nástroje sloužící jen k naplnění jeho cíle, jímž je nekončící maximalizace osobního zisku. Jako ryba ve vodě se cítí v nejrůznějších kancelářských prostorách či luxusních restauracích. Aby dokázal svoji »úroveň«, tak i navštěvuje různá kulturní představení, ale na ty nahlíží jen jako na příležitost, jak získat nové kontakty či utužit ty staré. Divadlo, opera či balet jsou tak jen záminky pro větší akumulaci sociálního kapitálu. Umění samo o sobě mu nic neříká. Ano, občas ke svému překvapení zjistí, že i on má jisté duchovní potřeby, ale i zde je na prvním místě důležité, aby ho nesvazovaly při práci. Tíhne tak k zen budhismu, který není časově náročný a je dostatečně intelektuálně flexibilní, tudíž nemůže posloužit ke kritice jeho často amorálního chování. Člověka překvapí, kolik různých článků se vůbec věnuje aplikaci zen buddhismu v oblasti managementu.
Přiznám se, že při popisu nového kapitalistického člověka vycházím spíše ze svých vlastních osobních zážitků než z nějakých tvrdých dat. Přesto však existují určité údaje a fakta, které ukazují, jak dlouho s námi tento tvor je a jak moc se za tu dobu rozšířil.
V roce 1981 vstoupil do kin film My Dinner with Andre – těžko říct, jestli by dnes měl někdo odvahu natočit dvouhodinový film, kde si spolu pouze dva muži povídají v restauraci. Již tehdy se však jedna z postav přiznává: »Když jsem byl mladý, tak jsem myslel jen na umění a hudbu. Teď mi je 36 let a myslím jen na peníze.«
V roce 2022 uživatelé seberozvojové aplikace Headway mohli v průzkumu uvést, co je jejich nejdůležitější cíl. Přes 63 procent Američanů, Britů a Australanů uvedlo, že jejich nejdůležitějším cílem v životě je být více produktivní. Na druhém místě bylo vydělat více peněz. Zdraví a štěstí se musely spokojit se třetím, respektive čtvrtým místem. Korejsko-německý filozof Byung-Chul Han ve své knize Vyhořelá společnost mluví o sebevykořisťování, kdy je člověk svým pánem a zároveň otrokem. Tento jev je definitivním vítězství kapitalismu, kdy si lidé zcela internalizovali přísnou pracovní disciplínu známou z tovární výroby. Co s tím?
Nový kapitalistický člověk je tvor nebezpečný, protože ztělesňuje logiku kapitalismu a jeho naivní víru v nekonečný růst, jenž ohrožuje naši planetu. Je to ale zároveň tvor, který svojí osamělostí a závislostmi na různých farmakách vzbuzuje lítost. Individuální rady typu »najděte si koníček, odpočívejte, nestresujte se kvůli práci« a podobně nedokážou tento toxický životní styl/filozofii zpomalit, natož zastavit, je to totiž jev způsobený samotnou strukturou společnosti, v níž žijeme. Jedinou účinnou protilátkou proti novému kapitalistickému člověku tak může být revoluční akce.
