Před 90 roky, 3. ledna 1934 v podvečer, se ozvala blízko severočeského městečka Osek obrovská detonace. Když očití svědkové viděli, jak se z těžní jámy uhelného dolu Nelson III vyvalil ohnivý jazyk a ozářil na chvíli celé okolí, věděli, že je zle. Za ohněm následovala oblaka prachu a kouře. Mohutný výbuch zaznamenali také v nedalekém Duchcově. Vzápětí už kvílely ječivým zvukem sirény, k dolu se sjížděly hasičské sbory… a lidé tušili katastrofu nevídaných rozměrů.
Naleziště uhlí v Krušnohoří přilákala s nástupem průmyslové revoluce řadu podnikatelů, kteří v »černém zlatě« viděli příležitost k velkým ziskům. Jedním z těchto průmyslníků byl Angličan Willian Refeen, jenž v roce 1871 otevřel na severu od Duchcova důl, který nazval po britském admirálovi Horatiu Nelsonovi. Důl dostal označení I a v roce 1885 byla otevřena »trojka« Nelsonu. O deset let později koupila od Refeena doly Mostecká společnost pro dobývání uhlí a vlastnila je až do znárodnění v roce 1945. Tolik krátce z historie.
Pozor na uhelný prach
Je všeobecně známo, že hornická práce byla a je velmi namáhavá, zdraví škodlivá a hlavně nebezpečná. Příkladů důlních neštěstí máme bezpočet. V českých zemích až do tragédie na Nelsonu byl znám požár na Dole Marie v Příbrami v roce 1892, kde našlo smrt 310 horníků, výbuch a zával na Dole František v Karviné o dva roky později nepřežilo 235 horníků. Ačkoliv postupem času se neustále zlepšovala bezpečnostní opatření a byly vydávány různé vyhlášky a nařízení, neštěstím se nezabránilo. Na Dole Nelson se hlavně věnovala pozornost hlídačům ohnisek možných požárů. A to proto, že zdejší hnědé uhlí mělo vynikající výhřevnost blížící se černému uhlí, ale současně bylo hodně křehké, a v dole se tak tvořilo velké množství uhelného prachu, jenž byl náchylný k samovznícení a musel se neustále odstraňovat.
Zanedbali bezpečnostní předpisy
S nástupem velké hospodářské krize v roce 1929 postupně klesala těžba a také počet horníků. Vedení Mostecké společnosti při snižování nákladů začalo zanedbávat bezpečnostní předpisy a např. zavedlo dopravu uhlí místo vozíků na otevřených plechových korytech nátřasnými žlaby a krytými plechovými žlaby. Tím vnikalo ještě více uhelného prachu.
Jak se později prokázalo, důvodem výbuchu v dole bylo právě vznícení obrovského množství uhelného prachu. Detonace mj. rozbořila šachetní budovu těžební jámy, kde našli smrt dělnice Marie Havelková a dílovedoucí Karel Schmied. Stal se také zázrak, když větrací šachtou č. VII se po žebříku podařilo vylézt čtyřem horníkům – Vojtěchu Balíčkovi, Daliboru Sýkorovi, Františku Vosáhlovi a Františku Pernerovi. Jejich kolegové pod zemí to štěstí neměli. Záchranářské práce komplikovala nulová viditelnost a zničené důlní zařízení. Záchranáři s dýchacími přístroji Drager 24 se pouštěli do předem ztraceného boje s malou nadějí, která umírá poslední. Postupně vynášeli mrtvé. Později nastoupily čety elektrikářů, aby dole zprovoznili ventilátory a opravili osvětlení, ale s vháněním kyslíku současně vznikalo nebezpečí dalších výbuchů a následných požárů. Zemřelo 142 horníků a další dva pracovníci až v červnu 1934, kdy plyn vyrazil zděný uzávěr a dotyčné zabil.
Stávka a obrovská solidarita
Zpráva o neštěstí na Dole Nelson III se roznesla do světa. Hned následující den vstoupili do stávky horníci 11 dolů Severočeského hnědouhelného revíru a později se připojili horníci z Kladenska a Ostravska. Požadovali důsledné vyšetření události, stanovení konkrétní odpovědnosti a vypracování nových bezpečnostních pravidel. O tři dny později se na konferenci sešli zástupci všech 35 dolů Severočeského hnědouhelného revíru a rozhodlo se o přípravě generální stávky v celém revíru. Obrovskou demonstrací solidarity byl pohřeb prvních 13 obětí katastrofy, kterého se 8. ledna zúčastnilo 40 000 lidí. Ministerstvo veřejných prací reagovalo jmenováním vyšetřující komise. První výsledky vyšetřování ukázaly, že výbuch zasáhl prostor pět kilometrů čtverečních a 30 kilometrů důlních chodeb. Zkoumání dále zjistilo, že výbuch opravdu způsobil uhelný prach, kterého někde bylo až 30 centimetrů, ale vedení dolu tomu nevěnovalo pozornost. Proto byla uvalena vazba na vedoucího dolu Ing. Stephana Beissera a dalších pět pracovníků vedení dolu. Do vyšetřovací vazby dokonce putovali i generální ředitel společnosti Ing. Hermann Löcker, závodní ředitel Ing. Vilém Karlík a inspektor dolu Ing. Richard Kupka z důvodů neprovádění kontrol bezpečnostních předpisů. Všichni však byli brzy propuštěni na kauce, které za ně zaplatila Mostecká společnost.
Viníci nepotrestáni
Při výsleších vyšla najevo skutečnost, že obvinění byli přesvědčeni o nemožnosti výbuchu uhelného prachu, neboť nic podobného se dosud na Mostecku nestalo. Dopadlo to podle očekávání. Komise svá jednání koncem dubna přerušila a odložila na neurčito. Toto akceptovalo státní zastupitelství v Mostě a soudní vyšetřování bylo přerušeno. Později tito šéfové dostali jen peněžité pokuty za zanedbání bezpečnostních předpisů.
Všem pozůstalým bylo vyplaceno 900 Kč pohřebného a přiznán důchod manželkám, družkám, dětem a příbuzným, když prokázali, že na mrtvých byli existenčně závislí. Roční průměr činil 12 030 Kč. Veřejná sbírka vynesla ohromných 3,3 milionu Kč a bylo rozhodnuto, že každá vdova dostala 7000 Kč a každý sirotek 11 000 Kč, ale až po dosažení plnoletosti.
Už v únoru začaly obnovovací práce v dole a postupně byly nalezeny další tři oběti a při rekonstrukčních pracích zahynuli dva horníci. Těžba na Nelsonu byla obnovena teprve v roce 1938, ale to již se blížil Mnichov a zabrání českého pohraničí hitlerovským Německem.
Již jen tráva a nálety
Po obnovení Československa v roce 1945 zde pokračovala těžba již v omezeném rozsahu. V roce 1949 požár těžbu zastavil na několik týdnů a horníky pak dodávala armáda pomocnými technickými prapory, známými »pétépáky« s černými výložkami. Po zrušení PTP v roce 1955 byla na Nelsonu těžba zastavena, ale později v roce 1959 obnovena z důvodů vysoké kvality uhlí. Definitivní tečka těžby na Nelsonu I a III nastala o deset let později. Podle odhadu odborníků nadále leží v podzemí 50 milionů uhlí. Na místě tehdejší tragédie dnes najdeme betonové uzávěry šachet a hornický vozík připomínající 3. leden 1934.
Vladimír SLOBODZIAN
