Dennis ROGATYUK je mladý novinář působící v Latinské Americe. Pochází z Ruska, během kariéry procestoval celý svět, ale nyní žije v Mexiku, kde pracuje pro mediální platformu El Ciudadano. To je momentálně jedna z největších levicových mediálních organizací v Latinské Americe.
Mohl byste, prosím, přiblížit vaši práci a organizaci, pro kterou pracujete?
El Ciudadano byla založena v Chile v roce 2005, ale postupně jsme se stali největší mediální organizací v Latinské Americe. Naším hlavním cílem je bojovat proti hegemonii korporátních médií a dát hlas společenským vrstvám, které nejsou reprezentovány v hlavních médiích. Informujeme o dění v ulicích, o protestech, sociálních bojích, politických bojích v Latinské Americe i po celém světě. Máme korespondenty a tým novinářů pracujících v Chile, v Mexiku, v Argentině, i ve zbytku světa, ale nejsme jen mediální organizací. Snažíme se být hlasem lidu.
Upozorňujeme a bojujeme proti mnoha problémům, které se dnes dějí všemi možnými prostředky. Zvláště my v El Ciudadano jsme si uvědomili, že musíme být jiným druhem novin, jiným typem média. Naše média se více zaměřovala na vizuální stránku problémů, ale také se soustředila na události a problémy, které mainstreamová média opomíjejí. Zaměřili jsme se také na sociální sítě. Sociální média se skutečně stala většinovým nástrojem pro distribuci novinek po celém světě. Například na Facebooku máme 4,6 milionu sledujících, na Instagramu sedm set tisíc a na Twitteru téměř šest set tisíc sledujících. A máme i YouTube a samozřejmě TikTok.
Nepíšeme články o demokracii a úspěších, které vydávají mainstreamová média. Zajímáme se o běžný život občanů. Tak jsme se například v letech 2011 a 2012 velmi silně zaměřili na pokrytí velkého studentského protestu v Chile, největšího, jaký jsem kdy viděl. Stejně tak protest v říjnu 2019, který se vztahoval na požadovanou novou ústavu v Chile. Protože jsme to dělali konstantně bez přestávek, lidé nás začali chápat jako média pro lidi a o lidech, o obyčejných lidech v ulicích. Média, která jsou kompletně opozitní k narativu korporátních struktur. Časem jsme pochopili, že nejlepší cesta, jak rozbít systém, jak narušit nadvládu hegemonních médií, je obsadit platformy napříč všemi sociálními médii. Rozbít systém tím, že bude pracovat pro nás.
Jaká jsou tedy hlavní témata vaší práce? Jaká je současná situace v Latinské Americe?
Latinská Amerika nyní prochází velmi turbulentními časy. Napříč celým kontinentem probíhají mnohé problémy a excesy. Uvnitř zemí je v posledních letech ale nová naděje. Levicové vlády se dostávají zpět k moci napříč kontinentem, v Chile, v Bolívii, v Brazílii, Argentině, Mexiku… Zde byla zvolena levicová vláda mezi roky 2019 a 2023. Samozřejmě jsou zde rozdíly mezi jednotlivými vládami v jednotlivých zemích. Za mě mohu říct, že jedním z nejúspěšnějších levicových politiků byl Andrés Manuel López Obrador, mexický prezident, který byl velmi úspěšný v kontrole vládní moci, ve správě země. Vytvořil zde nový otevřený politický systém. Když se podíváte na politickou mapu Mexika dnes, levice je vládnoucí silou v mnoha částech země a má zde silnou pozici.
Úspěšné je i prezidentování Luly da Silvy v Brazílii, či Gustava Petra v Kolumbii. Ukázali novou cestu vnitrostátní politiky, ale také nové cesty mezinárodní politiky. Tyto levicové vlády se snaží opravit chyby a chaos zapříčiněný neoliberálními politiky a vládami. Dělají to skrze nové sociální programy, zlepšování vzdělávání, programy, které bojují se sexismem, rasismem a homofobií. A snaží se změnit staré zažité principy, zmodernizovat země a obnovit jednotu napříč latinskoamerickými státy.
Svět se ale nachází v turbulentní době, kdy se moc přelévá velmi rychle z jedné strany na druhou, a pomalu a jistě se mění také celkový světový řád. Jak vnímáte budoucnost Latinské Ameriky?
Cítím velkou naději v Latinské Americe. Myslím, že je na pokraji nové éry rozvoje, který je patrný napříč všemi zeměmi. Každá z nich se snaží najít svou vlastní cestu rozvoje a modernizace. Většina z nich se snaží prolomit svou závislost na spojených státech amerických či Evropě.
Většina zemí Latinské Ameriky se zapojila do spolupráce v rámci globálního Jihu v čele s Čínou. Tato nová partnerství s Čínou a navazování nových obchodních vztahů narušuje a ničí ekonomickou závislost těchto zemí na trzích vedených USA. Na druhou stranu tato spolupráce a zapojení se do mezinárodních projektů přináší do těchto zemí finance na nové sociální, vzdělávací a hlavně zajímavé a důležité průmyslové a infrastrukturní projekty napříč celým regionem.
Důležité také bylo zasedání BRICS, do kterého se aktivně zapojila i Argentina. To ukazuje, že Latinská Amerika se posunuje z pozice samostatného uzavřeného kontinentu do pozice, ve které chce být součástí mezinárodního společenství. Zároveň je velmi inspirativní vidět, jak celý kontinent přistupuje ke konfliktům ve světě, v Izraeli či na Ukrajině. Prezidenti Kolumbie, Mexika, Brazílie, Venezuely, Kuby či Bolívie, ti všichni vyjádřili svou solidaritu s palestinským lidem a odsoudili bombardování civilistů ze strany Izraele. A také v souvislosti s krizí na Ukrajině mnoho politických lídrů, jako například Lula da Silva z Brazílie se snažili o zahájení mírových rozhovorů a diplomatické ukončení celého konfliktu. A jasně také ukázali svou neutralitu v celém konfliktu, když neposkytli ani jedné straně jedinou zbraň či peníze na jediného vojáka. Zároveň také nepodpořili či nepřijali jedinou sankci vůči Rusku.
A jak se podle vás bude vyvíjet celosvětová situace?
Z pohledu celosvětového dění věřím, že Latinská Amerika, Afrika a Asie se spojí a 21. století bude stoletím globálního Jihu. Je to jasně vidět v narůstající spolupráci v rámci BRICS a dalších obdobných projektů, které přinášejí pospolitost do těchto zemí a novou naději pro jejich obyvatele a tedy jasný odklon od západního imperialismu. I když i globální Jih se teď potýká s mnoha problémy, kontrarevolucemi a podobně. Ale věřím, že změny globálního Jihu nemohou být provedeny změnami z venku. Tyto změny nemohou přijít prostřednictvím vměšování USA a jejich snahou o změnu režimů. Tyto změny musejí přijít skrze obyvatele, skrze masy lidí toužících po lepším životě.
Opakovaně ale zmiňujete sociální problémy. Co tím myslíte a které jsou nejpalčivější?
Jeden z hlavních problémů, se kterým se Latinská Amerika potýká, který je stále bolavý, je prosazování rovnosti. Tento problém zde existuje déle než pět set let od příchodu prvních kolonizátorů. Jižní Amerika je kontinent, jehož bohatství bylo v posledních čtyřech stoletích vykrádáno. A proces, který je nutný k tomu, aby se vše změnilo a vyrovnalo, bude trvat několik desítek let, kdy se budou muset změnit jak vlády, tak přístup obyčejných lidí napříč kontinentem. Ale mnoho prezidentů zemí napříč kontinentem se snaží bojovat s tímto velkým problémem. Je třeba ocenit jejich boj s oligarchy i snahou o vměšování se ze strany Spojených států.
Další velký problém Latinské Ameriky je sexismus. Existuje zde mnoho násilí mezi pohlavími, příliš mnoho vražd žen, jejichž počty jsou extrémně vysoké zejména v Mexiku, Argentině či Brazílii a Kolumbii. A tento problém se začíná objevovat i v Ekvádoru. Je to následek mnoha dekád kultury orientované na výhradně mužskou nadvládu v těchto zemích. Je to díky prosazování tradiční kultury, která minimalizovala roli žen ve společnosti. Ale také působením médií, či pravicových politiků, kteří tyto nálady ve společnosti utužovali. Kvůli tomu ročně umírají tisíce nevinných žen. Je to skutečně velký problém. Ale zároveň proti tomuto vidíme velký progres jak v Mexiku, tak třeba v Argentině.
Helena KOČOVÁ
