Je to tragédie, nebo nová naděje? Po měsících, ve skutečnosti po letech vnitrostranického hašteření v německé straně Die Linke. (Levice), byly kostky vrženy, rubikon překročen a Sahra Wagenknechtová s devíti dalšími poslanci Bundestagu stranu opustili a na leden oznámili své rozhodnutí založit novou stranu.
Do té doby, až si zvolí název, si bude říkat Alliance Sahry Wagenknechtové – Za rozum a spravedlnost (BSW = Bündnis Sahra Wagenknecht – für Vernunft und Gerechtigkeit). Od začátku panovaly třenice. Desítka, i když už nebyla ve Spolkovém sněmu členkou frakce Levice, odmítla požadavky 28 poslanců, kteří zůstali ve straně, aby se vzdala svého hlasovacího práva. Trvali na tom, že mohou zůstat poslanci až do nových voleb, pravděpodobně v roce 2025 (jak také jinak – pozn. red.).
Ale běda! Aby si strana udržela status »frakce«, musí mít alespoň pět procent křesel, v současnosti to je 37. Až dosud se Levice protlačila nad s 38 mandáty. Ale s pouhými 28 nemůže žádná frakce existovat – poprvé od roku 2005… Jak 28, tak 10, kteří odešli, se mohou ucházet o podřízený status »skupin« a mohou ho získat, ale skupiny nemohou navrhovat nové zákony, mají omezenou řečnickou dobu, méně kancelářských prostor, horší křesla a mnohem méně peněz pro zaměstnance. Až stovka výzkumných, právních a dalších asistentů a sekretářek může přijít o práci, přičemž oproti těm z jiných stran mají jen málo možností. A skupiny mají mnohem méně práv požadovat čas, aby byly slyšet a vidět v hromadných sdělovacích prostředcích (to je ta demokracie? – pozn. red.)?
Proč k tomu došlo? Bylo to nutné?
Strana – stejně jako levičáci navěky – je rozštěpená dlouho. V některých otázkách byly nalezeny společné základy, ale tyto tektonické desky se od sebe nikdy nepřestaly vzdalovat.
Původní téma se týkalo (východní) Německé demokratické republiky (NDR). Ti, kterým se často říkalo »reformátoři«, se pečlivě distancovali od toho, co média a politici nazývali »Unrechtstaat« – tedy »zemí bezpráví« – přehlíželi všechny úspěchy NDR a téměř srovnávali »stalinistickou represi« v NDR s tímto dřívějším státem – ano, Hitler jej nazýval »národním socialismem«.
Tím, že se s tím víceméně smířili a nikdy to neznělo příliš radikálně, bylo možné, aby se Levice posunula od ošklivého statusu »zlobivého hocha« a získala částečné přijetí jako levicově orientovaná, ale jinak přijatelně respektovaná figurka na šachovnici »demokracie volného trhu«. To umožnilo vstupovat do vládních koalic v řadě státních vlád – v Berlíně, ve východním Německu (a v zapadlých západních Brémách), a dokonce stát v čele vládní koalice v Duryňsku. V průběhu let však taková účast vyústila ve sklouzávání z kopce a ztrátu peří; stále více rozladěných, nespokojených a ustaraných východních Němců považovalo předáky Levice za neúčinné figurky v odmítnutém zavedeném systému. Stále více se jich obracelo k hlasitým, pravicovým protestním stranám, nebo zůstávalo v den voleb doma.
Katastrofální plán
Naděje mnoha reformátorských předáků, že se stanou – byť slabšími – partnery v národním kabinetu se SPD a Zelenými, se ukázala být nejen iluzí, ale i katastrofou. Strana, která se v roce 2009 pyšnila bezmála 12 procenty a stala se vedoucí opoziční stranou, klesla celostátně na ubohých 5,5 procenta v Evropské unii a ostudných 4,9 procenta ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2021. V říjnu, ve státních volbách v Hesensku, Levice ztratila svá křesla v západoněmeckém zákonodárném sboru – držená patnáct let.
Reformátoři obviňovali levičáky, že vyvolávají neshody kolem tak velmi znepokojivé vychytralé Sahry Wagenknechtové, která si přivlastnila tolik mediální pozornosti. Pokud jde o levičáky, ti tvrdili, že vedení strany nikdy pořádně neanalyzovalo příčiny ztrát, neotevřelo možnosti pro svobodnou diskusi členů a nezvažovalo změny strategií, které se ukázaly jako velmi chybné, když navzdory mnoha dobrým projevům poslanců Bundestagu byl příliš velký důraz kladen na práva uprchlíků a přistěhovalců, na otázky »identity« menšin, na slovíčkaření o genderových otázkách a jak je reflektovat, a to i v interpunkci… – ale zanedbávaly se přímé záležitosti dělnické třídy a získávání styků s lidmi z dělnické třídy, zejména s těmi, kteří se potýkají s největšími těžkostmi. Už to není skutečně dělnická strana, tvrdili – a pro některé to došlo příliš daleko na to, aby se dala zachránit.
Kauza Ukrajina
Rozdíly vyvrcholily s ukrajinskou válkou. Obě frakce v únoru 2022 ruský útok odsoudily; jakákoliv varianta opačného postoje by znamenala totální udání se jako Putinovi milenci, s následným umlčováním. Levičáci ve straně ale také obvinili NATO, že se vzpírá prosbám a varováním amerických expertů proti tlačení frontových linií NATO a velkých zbraní blíž a blíž k totálnímu obklíčení Ruska, proti provokativním hrozbám v podobě námořních a pozemních manévrů a proti vyzbrojování a výcviku ukrajinských vojsk při podpoře otevřeně profašistických jednotek »Azov« proti donbaským separatistům. Tvrdili, že … základní příčinou konfliktu byl cíl Washingtonu dosáhnout světové hegemonie, jak ho vyhlásil Biden a jeho předchůdci.
Reformátoři na druhé straně, i když někdy nejasně, obviňovali všechny strany, měli tendenci vyhýbat se ostrému odmítání – nebo analýze – NATO, ale připojili se k obecným útokům na »imperialistického« Putina a přijali sankce a hospodářské přerušení vztahů s Ruskem, prosazené Washingtonem, bez ohledu na vážné problémy, které to znamenalo pro německou ekonomiku jako nezbytnou oběť.
Ve hněvivém projevu ve Spolkovém sněmu v září 2022 Wagenknechtová tuto politiku odmítla a označila ji za podlézání americkým zájmům zejména v ropném a plynárenském byznysu, což by znamenalo trvalý a nebezpečný rozkol v Evropě i ve světě.
Projev rozzlobil mnoho reformátorů; někteří pak vyzývali k jejímu vyloučení ze strany. Zásadní zlom však nastal, když se Sahra (jak o ní mnozí hovoří) připojila ke známé feministce a společně vydaly mírový manifest vyzývající k zastavení palby a k jednáním o ukončení ukrajinské války. Ten záhy překvapivě podepsalo přes 750 tisíc Němců a v únoru následovala výzva k obřímu mírovému shromáždění v Berlíně. Ke zděšení bezpočtu stoupenců předáci Levice nejenže manifest a shromáždění nepodpořili, ale vyzvali členy, aby se od obojího drželi dál, a tak se připojili ke sboru masmédií a obvinili Sahru, že přijala podporu od AfD a dalších krajně pravicových lídrů, kteří víceméně podporují Putina. To bylo vskutku trapné, ale organizátoři shromáždění v čele se Sahrou jasně odmítli podporu či účast AfD, přičemž přivítali každého, kdo upřímně upřednostňoval mír – a poukazovali na to, že na venkovním shromáždění nelze nikomu zabránit v podpisu manifestu či kontrole všech.
Shromáždění všechny ohromilo; odhadem 40-50 tisíc i více lidí vzdorovalo mrazu a lehkému sněžení, s mořem log holubic míru a vlastnoručně vyrobených nápisů. Malá skupinka pravičáků byla zablokována a izolována v jednom malém koutě, aniž by si toho obrovský dav všiml. Ale bojkot shromáždění vůdci Levice, nebo většinou z nich, znamenal bod, kdy mnoho levičáků rozhodlo, že odtržení je nevyhnutelné.
Někteří levičáci, včetně těch, kteří stojí v čele komunistické platformy v rámci Levice, se postavili proti této i spoustě dalších politik vůdců, ale také proti rozštěpení. »Musíme to vybojovat,« říkali, ale uvnitř strany jako jediné smysluplné opozice v Německu. Někteří chtěli počkat alespoň tři týdny na celostátní stranický sjezd – který se konal minulý víkend v bavorském městě Augsburg.
Sjezd
Levice vynaložila veškeré úsilí, aby uspořádala úspěšný sjezd. Až na jeden rozhořčený projev spolupředsedy Sahřiny frakce Dietmara Bartsche se o ní mluvilo jen zřídka. Dobře organizovaný program se zaměřoval na postoj »zaplaťpánbůh, že je pryč«, s výzvou k aktivnímu boji za mír a pokrok, proti chudobě a miliardářům. Úvodní projevy spolupředsedů Janine Wisslerové a Martina Schirdevana zněly bojovněji antikapitalisticky než dlouhou předtím. Wisslerová oznámila, že se v posledních týdnech přidalo několik stovek nových členů, což je mnohem více, než kolik jich ze strany odešlo; veškeré úsilí se nyní musí soustředit na znovunabytí sil pro červnové volby do Evropského parlamentu, životně důležité volby příští rok na podzim ve východoněmeckém Sasku, Braniborsku, Duryňsku a v roce 2025 překonání pětiprocentní hranice a znovuzískání silné pozice ve Spolkovém sněmu.
Navzdory hlasitým, radikálním požadavkům na nového bojovného ducha ve vzdoru vůči superbohatým se však změnilo jen málo, bez analýzy základní motivace Evropské unie nebo NATO, sotva o nich padlo kritické slovo, i kritika smrti a zkázy v Gaze byla oslabena, aby neobtěžovala přátele Izraele, bez kladení otázek. Jakákoliv skutečná kritika minulé chybné politiky se omezila na dvouapůlminutová prohlášení. Delegáti, z nichž velkou část tvořili dlouholetí straničtí funkcionáři, odhlasovali (195:175) i požadavek na znárodnění obřích veřejně prospěšných korporací. Od Gazy po Ukrajinu, EU nebo německou ekonomiku obsahovaly projevy jen málo toho, co by znepokojilo masmédia, politiky nebo ty, kdo za nimi stojí.
A jaké jsou šance pro novou stranu, charakterizovanou 54letou Sahrou Wagenknechtovou? Sahra (na snímku) se těší neobvyklé popularitě; atraktivní, vždy dobře (a myslím, že draze) oblečená, je velkolepou řečnicí a velmi zručnou v tom, jak s klidným, chladným úsměvem oponovat těm dvěma, třem i více, kteří proti ní stojí v talk-show. Od té doby, co přitáhla mnoho diváků, získala mnoho pozvánek navzdory svým nechtěným levicovým postojům.
Původní prohlášení Sahry a její aliance také vyvolalo některé otázky, především ohledně imigrace. Vždy zdůrazňovala boj za práva dělnické třídy a dělnické konexe, které byly v minulých aktivitách Levice tak často opomíjeny nebo byly slabé. Přitom se však stavěla proti imigraci, protože byla využívána ke stlačování mezd a práv těch, kteří už tu jsou – nebo se tu narodili. Ano, cítila, že je třeba přijmout skutečné uprchlíky, ale pravidla by měla být jasnější, ještě přísnější, čistě ekonomičtí přistěhovalci by měli být odrazováni – a ti, kteří porušují zákony, deportováni. Zdůraznila, že skutečným bojem musí být ukončení válek a zabránění imperialistickému využívání jižních zdrojů, nezpracovaných plodin a trhů příliš otevřených levnému severskému zboží – a tedy zamezení migračním vlnám. Její kritici tvrdí, že se příliš přibližuje pravičáckým sloganům AfD v naději, že získá, nebo znovu získá jejich voliče. Avšak skutečnost, že nejméně tři ženy, které se k ní aktivně připojují při budování nové strany, mají přistěhovaleckou minulost, by měla zaručit internacionalistického ducha. Jednou z nich je 33letá Amira Mohamed Aliová. Sahra ji upřednostňuje jako možnou hlavní organizátorku nové strany – na tuto roli není sama zvyklá. Navíc není snadná! Pokud je známo, nemá žádné ústředí, žádný kancelářský aparát, málo členských seznamů, pokud vůbec nějaké – ale má jednoho pokrokového milionáře jako finančního podporovatele!
Co se může stát v roce 2024?
Je až příliš možné, že nová i stará strana propadnou a nedosáhnou onu pětiprocentní hranici, jak mnozí v médiích radostně předpovídají. S krajními omezeními levicové opozice (existují už všechny formy cenzury) by lidé jako ministr obrany Boris Pistorius a šéfka EU Ursula von der Leyenová (a velký byznys za nimi) mohli plnou parou vpřed pokračovat v dalším budování Německa jako mocné vojenské síly namířené přímo proti Rusku (a pak Číně)…
Může se nová strana, podpořená Sahřinými schopnostmi a půvabem, pustit do tvrdých bojů proti militarismu a válce, proti ničení založenému na fosilních palivech, proti větším útrapám těch, kdo jsou nejméně schopni je překonat – může taková nová strana získat nové a rostoucí postavení v Německu – a v Evropě?
Victor GROSSMAN, Berlin Bulletin č. 218, 21. listopadu 2023 – Překlad Vladimír SEDLÁČEK
