Levice musí umět jasně zformulovat sociální otázku

V souvislosti se začínající kampaní k přípravě společnosti na tzv. evropské volby (a perspektivně volby parlamentní) se logicky očekává zvýšená aktivita zejména politických stran a občanských iniciativ především v analytické, koncepční a inspirativní oblasti. Zejména politické strany aktuálně intenzivně hledají potenciální spojence na společnou kandidátku pro volby do Evropského parlamentu.

Viditelná je snaha vést hledání cílů, formulování úkolů a ideové sounáležitosti politickým spektrem tak, aby pokud možno došlo k oslabení levicového bloku jak v rámci integrované Evropy, tak i na vnitropolitické scéně. Někteří z politiků a ideologů pravicových uskupení nepokrytě prohlašují, že volby by měly potvrdit slábnoucí postavení sil autentické levice a pokračovat v procesu jejího »vyzmizíkování«. Je jejich touha reálná, nebo jen zbožným přáním? A dokáže se levice tomuto soustředěnému tlaku ubránit? Nezpronevěřila se hledáním kompromisů, koketováním s tzv. třetí cestou, soustředěním se na nalézání kompromisů a celkově kabinetní politikou zájmům, potřebám a tužbám svých voličů? Varování postupným oslabováním pozic na úrovni centra (Poslanecká sněmovna a Senát) i v komunální politice bylo dlouhodobé a dostatečně výmluvné.

Devalvace levicové politiky má počátek v převratu z roku 1989, zpečetěn byl v červnu 1999 dokumentem nazvaným třetí cesta. Jeho autoři Gerhard Schröder a Tony Blaire v něm fakticky popsali kapitulaci před globalizací. Lidem vzkázali, aby se raději podřídili globální dělbě práce, neboť jen tak mohou něco získat pro sebe. Podle jejich názoru totiž pracující nemohou globalizaci politicky ovlivnit. Levice na to reagovala převzetím názorů ekonomických neoliberálů. Bez hlubších analýz a vizí poplatných líbivé rétorice představitelů nových politických elit a absencí vlastních suverénních alternativ, tedy politicky i koncepčně nepřipravena. Případné alternativní scénáře typu výstupů Prognostického ústavu byly a zůstaly nepovšimnuty a brzy opomenuty. Po své ideologické kapitulaci levicové síly bohužel nedokázaly popsat cíle, které by je odlišovaly od politických konkurentů. To, že dosud platí, navzdory mnohaletým výzvám k nové formulaci úkolů a k inovaci cílů a metod práce zřetelně překonaného Kladenského programu KSČM (obdobně je tomu i v řadách sociálních demokratů), svědčí o stresu a ztrátě tvořivých invencí dlouhodobých řídicích sil levicových politických uskupení. Naštěstí proces duševní stagnace zasahuje v nezanedbatelné, a dokonce rostoucí míře síly pravého spektra i síly politického středu. Stručně a ve zkratce lze politickou strukturu státu a jeho činnosti shrnout do teze o neplánované, nicméně reálné sebedestrukci.

Výsledkem je, že »levice« již na počátku nového tisíciletí v podstatě převzala názory ekonomických neoliberálů a prohlubováním příjmových rozdílů. Poté, co následně pochopila, že jde o velmi nebezpečný proces, pokusila se o změnu forem a metod práce akcentací na sociální politiku. Nutno poznamenat, že levicové síly zejména po své ideové porážce koncem minulého století nedokázaly popsat své cíle a volby odpovídající výzvám nového politického upořádání státu a odlišovaly je od politických konkurentů. Případně byly primární autentické levicové pojmy deformovány. Příkladem může být přetvoření tradičního levicového internacionalismu v nekritičnost a pasivitu vůči důsledkům globalizace. Paradoxní je, že poukaz na možnost i existenciální nutnost postavit se globalizaci ukázal pravicový miliardář Donald Trump. Popletená levice jeho signály nepochopila a kritizovala jako populistu.

Druhou součástí karikatury levicového internacionalismu je vztah k Evropské unii. Zde se její členové zásadně odlišují. Jedni na ni nedají dopustit, ačkoli jde o spolek, ve kterém vládne pevnou rukou konzervativní neoliberální hospodářská politika. Diktát Komise se bez pozdější a dosud neutuchající zásadně odmítavé reakce na Lisabonskou smlouvu nezměnil a v našich podmínkách tvoří zásadní dělicí čáru v naší zahraniční politice, zejména ve vztahu k rozvoji a charakteru evropské integrace jako takové. Podobných závažných změn a přístupů k rozvoji společnosti je přirozeně mnohem více. Deformována je například kategorie rovnosti (zvláště ve spojení s inkluzí, která evokuje možnost rovného zacházení s odlišně schopnými lidmi). Příkladem může být mnohaletý spor o tradiční rodině, kde jde o střet konservativního pojetí tradičního pojetí rodiny s dalšími variantami rovnocenných možností soužití.

Bez ohledu na posedlost programovou rovností všeho a všech existuje jedna skupina populace nadřazená ostatním. Je to pestrá sebranka těch, kteří rozhodují o tom, co je důležité, a mají vnitřní pocit výlučnosti, resp. tendenci a možnost »projevovat nenávist« třeba proti demokratům v klasickém slova smyslu. Jeho knižním příkladem jako politické netolerance panující v české kotlině je jednání Petra Fialy, pro kterého každý, kdo má jiný názor, je ruský troll nebo dezolát, proti nimž je povoleno používat jakékoli prostředky jako proti škůdcům společnosti. Demokraticky zvoleným politikům včetně různých názorových platforem bez ohledu na jejich názory a projevy, když si dovolí nesouhlasit s projevy prezidenta a premiéra, je předhazována škodlivost České republice. Kdo si dovolí zastávat jiné názory než špičky establishmentu, šíří lži a je dehonestován. A politický důsledek? Tradiční levicové strany mají stále menší voličskou podporu a pravicové ztrácejí ve prospěch »populistů«. Pokud jde o levici, opustila svou programovou čistotu a revolučnost, zjevně opouštěná svými bývalými voliči.

Chtějí-li se levicové strany opět dostat k moci, tak musejí pochopit, že jejich voliči nejsou jen ti, kteří mají stejné názory, ale především ti, kterým se vede mizerně, a to v jejich vlastní zemi. Chce-li je levice získat zpět, musí umět jasně zformulovat sociální otázku. Skutečně levicová se musí zabývat odměnou za práci, ochranou vlastních lidí, zahraniční konkurencí podporou sociálně slabých a vyloučených, zajištěním bezpečnosti nižších vrstev společnosti. Prosperující hospodářství není jediným měřítkem dobře fungující společnosti. Příležitost k tomu se nabízí s odcházející hospodářskou krizí a robotizací výroby. S velkou pravděpodobnosti pak začnou ubývat pracovní příležitosti pro málo a průměrně kvalifikované. To bude obrovská sociální, a proto i politická výzva. Dokonce i výzva k záchraně demokracie. Levice má šanci na comeback. Ale nesmí to být levice katedrových mudrlantů, nýbrž levice schopná se sjednotit, postupovat společně, levice, která dokáže zformulovat vlastní programovou identitu.

Ladislav ŠAFRÁNEK