Téma lidské svobody je vskutku prastaré. Zabývali se jím již filosofové v antice, a zvláště pak v epoše osvícenské. Soudobý český intelektuál Václav Bělohradský v nedávné době formuloval tři fundamentální společenské ideje: 1. Křesťansko-sociální; 2. Sociálně-demokratická (kam původně patřila a stále patří též idea komunistická); 3. Tržně-liberální.
Položme si nyní otázku, zda toto vymezení není příliš schematické. Nutno podotknout, že sám Václav Bělohradský poté prohlásil, že liberalismus a levicovost jsou si nejblíže, resp. že »skutečný liberalismus je levicový, přirozeně«.
V poslední době si stále častěji kladu otázku, zda v českém prostředí vlastně existuje cosi jako autentická radikální levice. Kdo ji případně reprezentuje na tuzemské politické scéně? Kdo ještě jiný než KSČM? A v čem tkví ona podstata levicového světonázoru?
Osobně se domnívám, že autentická levice symbolizuje jakýsi solidární průsečík všech tří výše zmíněných idejí. Skutečná levice (dle mého názoru) nemusí být v příkrém rozporu se zásadními idejemi křesťanských hodnot a může se opírat i o prostý fakt víry v lidskou pospolitost.
Dialog mezi marxismem a náboženstvím (záměrně jej neredukuji pouze na hodnoty křesťanské) byl v českém kulturním prostředí vždy tak trochu neprávem opomíjen. Připomeňme však alespoň některé pokusy ze 60. let 20. století o dialog marxistické filosofie s teologickým viděním světa a s náboženskými komunitami. Náboženskou komunitou však nemyslíme církev coby mocenskou korporaci. Zmiňme rovněž i »kult srdce« prvorepublikové avantgardní umělecké tvorby.
Moderní vlastenecká levice by neměla hledat nepřátele v drobných živnostnících, kteří nikoho neokrádají a nikoho nevykořisťují. Naopak si musí klást za úkol zaměřit se na nadnárodní korporace a tzv. monopoly. Hlídat, aby sociálně-tržní mechanismus primárně sloužil člověku, a nikoli naopak.
Které politické subjekty by mohly být v rámci určité historické zkušenosti vnímány jako levicové? Vlasteneckou levici zcela jistě může posílit (a doufáme, že také posílí) Česká strana národně sociální. Jedná se o subjekt pevně historicky zakotvený a státotvorný. Ve Straně zelených jako dalším možném zdroji levicových idejí panuje zřejmě již trvalý ideový dualismus. Levicové křídlo (můžeme jej pro praktické účely pojmenovat např. levicově zelení) je však v tomto politickém subjektu drženo v emancipační izolaci pravicově lobbistickými strukturami, majícími mnohem blíže např. k ODS. Ještě nutno podotknout, že rozumná ochrana životního prostředí neznamená totéž co deindustrializace!
Od tradiční sociální demokracie se oddělila Česká suverenita, později doplněná subjektem Domov, a nově vzniká též subjekt zvaný Správný směr. Nutno poznamenat, že Správný směr usiluje o návrat ke kořenům tradičně vnímané a původní (solidárně lidské) ČSSD.
Předposledním subjektem české levicové orientace by mohla (a měla) být Sociální demokracie. Tato strana se však vždy bude potýkat s vnitrostranickou nesvorností a rovněž s ideologickou neukázněností, která se bohužel promítá do jejího mediálního obrazu. Zjednodušeně řečeno, boj o křesla a funkce v této straně již dávno zvítězil nad ideovou hrdostí a svébytností. Vábnička tendenčního progresivismu a nadbíhání politickému »středu« převážily nad původním, dělnickým charakterem strany. Spolčováním s nelevicovými subjekty bude v SOCDEM docházet ke stále se prohlubující ideové erozi již tak torzovité levice.
Vidí za horizont kapitalismu
Z výše zmíněného tedy vyplývá, že sjednocující úlohu autentické radikální levice si pro záchranu svobody lidstva musí zvnitřnit a osvojit právě KSČM. Strana, jež jako jediná vidí za horizont kapitalismu a jež nabízí skutečnou alternativu vůči stále se odlidšťujícímu korporativnímu kapitalismu. KSČM, strana již ve své vlastní podstatě historicky známá jako bojující. Za sociální práva národa jako celku.
Vznikne tedy něco jako novodobá platforma radikální levice? Česká republika zásadně a neodkladně potřebuje širší autentickou levicovou frontu (koaliční platformu), která by tzv. sjednotila levicové ostrůvky ve více politických stranách. Levicový potenciál je v naší historické a kulturní tradici nesmírně silný a cenný. Jeho palčivým problémem však zůstává ona nesvornost a roztříštěnost.
Česká republika nutně potřebuje stavět ideovou hráz vůči narůstající fašizaci a společenské bezcitnosti. Je třeba hlasitě vyslovit jasné a kategorické NE! všem tendencím, posouvajícím náš stát mezi oligarchické, vazalské a dehumanizované systémy.
»Kult srdce« a levicová optika víry a naděje v člověka nás mohou vrátit zpět. K člověku. K lidskosti. K politické kultuře autentické radikální levice, k níž Česká republika již svým historicky vybojovaným právem (procesy reformace + sociální emancipace) bezesporu patří.
My lidé si plně zasloužíme svobodu ekonomicko-materiálních vztahů, jež skutečně vycházejí z osvícenského ideálu a již garantuje právě socialismus. Neboť jedině socialismus zaručuje lidstvu perspektivu přežití a naději svobodného života. Je tedy načase zpřetrhat své okovy…
