Nejen stroje a mechanismy, ale čas od času i člověk potřebuje tělesnou a duchovní údržbu, či dokonce výměnu součástek nehodou nebo věkem opotřebovaného těla. To pak nezbývá, než se svěřit do rukou lékařům, sestřičkám a dalšímu personálu, jenž se o to postará. Upoutáni na lůžko máte mezi zákroky dost času na přemýšlení o tom, kdy a jak jste se vůči své tělesné schránce provinili, nebo na výměnu zkušeností se spolutrpícími, ale také zhlédnout televizní programy a zprávy z domácí i zahraniční politiky, na které jste dříve neměli čas.
Mladý lékař, přicházející na kontrolu pooperačního stavu, zavítal na pokoj právě v době, kdy z obrazovky vykukoval obličej ministra zdravotnictví Vlastimila Válka, dle ministryně války Vlastíka, který tolik miluje německé tanky Leopard. Celý opocený kroutil se jak had, když národu vysvětloval, proč bylo nutné uzákonit více než 800 hodin povinných přesčasů, které by měli lékaři ročně odpracovat.
»Vy se, doktore, nedíváte na svého ministra?« zeptal jsem se ošetřujícího lékaře.
»Tak za prvé, není to můj ministr, a za druhé tuto slibotechnu nemusím,« pravil otevřeně a pokračoval. »Slyšíte, co říká? Všechno je a bude, vše on zařídí. Má to pod kontrolou. A přitom chybějí základní léky, které jsme si dokonce byli schopni kdysi sami vyrábět. Řečičky. Nebýt obětavé práce všech zdravotníků, celý systém by již dávno klekl. A to nám tenhle šášula navalí ještě jako bonus tak vysoké povinné přesčasy. A poslouchejte ho dobře, ještě má tu drzost to obhajovat. Copak vám, pánové, v Praze je hej. Jsou tam slušně vybavené kliniky, nemocnice, lékáren habaděj, praktici, děckaři, zubaři a i sice omezená, ale přece jen nějaká zubní pohotovost. Problém je v tom, že tahle ostuda lékařského stavu hlavně ani neví, jak to vypadá dál od Prahy. Sám pocházím z malého jihočeského městečka. Kdysi zde dobře fungovalo zdravotní středisko postavené samotnými občany v akci Z, které poskytovalo veškeré služby. Dnes nula. V objektu je vietnamská večerka. Praktika zde shánějí neúspěšně několik let. Do nejbližší lékárny deset kilometrů. Do nemocnice a na zubní kilometrů čtyřicet. Taková je skutečnost. Vidím, pánové, že je vše v pořádku.«
Tiše zavřel dveře, aby po probdělé noci pokračoval další šichtou.
»Co mu říkáš,« hlesl vedle mne spolupacient.
»Nu co? Na rozdíl od toho klauna na obrazovce machr a hlava otevřená.«
