Jedním z nejrizikovějších činitelů pro stabilitu světové ekonomiky je rychlý růst nerovnosti v příjmech na mezinárodním i národním měřítku. Je neuvěřitelné, že pouhé jedno procento světové populace vlastní stejný majetek, jako zbývajících 99 procent, a že každý devátý trpí hlady. Mezinárodní nevládní organizace si jsou vědomy sociálních i politických rizik a hledají opatření k řešení této rizikové situace. Vzhledem k tomu, že jsou plodem kapitalismu, mohou jimi doporučovaná opatření narůstající krizi pouze mírnit, odkládat či utlumovat. Účinná, systémová či koncepční opatření však reálně nepřinášejí. Reálnou změnu vývoje může přinést pouze nový společenský řád.
Mezinárodní organizace doporučují (a naše jim vesměs servilně přizvukují) pro zmírnění příjmových nerovností intenzivnější protikorupční úsilí, dynamiku minimální mzdy a rovnou genderovou politiku. Odvážnější z nich dodávají vyšší investice do platných veřejných služeb, zejména zdravotnictví a školství. Některé z provládních iniciativ dodávají i investice do silových resortů, jsa poslušny nabádání Strýčka Sama a v rozporu s našimi národními zájmy. Zvrácený způsob jejich financování příjmovou nerovnost a nespravedlnost jen dramaticky zvyšuje. Dlouhodobě se snažím dopídit, proč je například směšována hrubá mzda či plat s jejich čistou podobou, proč se důchody porovnávají pouze se mzdou či platem a nikoli s celkovým příjmem, což vede k brutální devalvaci hodnot a dramatickému znehodnocení systému odměňování podle kvality, množství a společenského významu práce apod. Svůj specifický a nezanedbatelný význam má i zkreslená, nelogická a zájmům kapitálu sloužící struktura daňové zátěže i určitá tendenční regulace zejména kapitálových toků vedoucí k omezení a korekci transformačních operací nadnárodních korporací. V řadě případů však i dobře míněná snaha různých nevládních a nezávislých organizací končí vydáním nezávazných doporučení, jimiž se globální ekonomiky neřídí, a pokud by ohrozila ekonomické zájmy a vztahy kapitálu, ani řídit nehodlají. Konec konců příkladem může sloužit sama česká vláda s jejím množstvím finálně nefunkčních poradců a expertů počínaje například tzv. NERVem a dalšími většinou loajálními iniciativami.
Můžeme se setkat i s alternativními doporučeními typu volání po obnově sociálního státu včetně připomenutí myšlenek Marxe a Engelse »zbavených« vulgarizačních či populistických přílepků z let tzv. normalizace. Můžeme se setkat i s naivními pokusy o nové alternativy údajně překonávající kapitalismus typu participace, korporativismu, kolektivismu, selektivního skupinového vlastnictví. Bohužel ani racionální z nich nejsou za současného stavu české i světové ekonomiky realizovatelné. Za jistých podmínek by bylo možno o nich uvažovat jako alternativách možného »polidštění« kapitalismu, ovšem v jeho rámci, s jeho ekonomickými zájmy a politickou determinací, které nemohou kritizovanou příjmovou nerovnost zásadně a dlouhodobě odstranit. To opravdu v podmínkách kapitalismu v jeho brutální podobě známé z naší současné ekonomické, sociální i politické podoby reálné není.
Nepochybně existují možná řešení, která se neopírají o kvalitativní systémové změny ve společnosti, nicméně je skrytě a v čase anticipují. Na počátku je ideologický rozpor mezi zastánci zlepšování státních financí a uzavírání příjmových nůžek pomocí progresivního zdanění, a propagátory minimální role vlády ve společnosti. Další faktor spočívá v poznání přímé úměry mezi příjmovou nerovností a důvěrou ve společnosti. Při absenci důvěry snadno vzniká kultura obviňování. Je politicky výhodnější nahradit identifikaci a řešení příčin selhání ekonomiky svalováním viny na určité mocenské č zájmové skupiny.
Ve skutečnosti nezáleží ani tak na tom, zda je společnost nerovná, ale proč je nerovná. Jaká je míra zásluhovosti, jaká je míra vykořisťování, jaká je sociální stratifikace společnosti. Vyplývá nerovnost ze samé podstaty kapitalismu a na jeho existenci bytostně přisátá, nebo je do určité míry »dobrovolnou výměnou« za pohodlí a riziko, jak tomu je v jakékoli loterii? Je příjmová nerovnost převážně ekonomický, nebo politický problém? Lze ji redukovat ekonomickými reformami, nebo politickým rozhodnutím? Evolucí nebo revolucí? To jsou otázky nabízené a vyplývající z výše nastíněných problémů, na které však zatím marně hledají reálnou a realizovatelnou odpověď všechny relevantní politické síly. Přitom tato odpověď může být pro osud lidstva osudovou.
Ladislav ŠAFRÁNEK
