Jsme prý zhýčkaní devadesátými léty, kdy byly léky dostupné v řádu hodin, a navíc je nedostatek některých léčivých přípravků celosvětovým problémem. To pravil nedávno pan Cikrt, bývalý mluvčí nechvalně proslulého ministra zdravotnictví Tomáše Julínka za ODS, který se do dějin našeho zdravotnictví zapsal zavedením nesmyslných zdravotnických poplatků.
To zaznívá v době, kdy v Česku pociťujeme nedostatek nejen penicilinových antibiotik, ale také jindy volně dostupných léků jako třeba Endiaron. Lékárníci jsou nuceni shánět penicilin, kde se dá, a ten se stává skoro podpultovým zbožím.
Zesměšňovaný předlistopadový nedostatek banánů nebyl zdraví a životu nebezpečný, jako tomu je v případě chybějících léčiv. Nedostatek antibiotik vyřeší, podle pětikoaličního ministra Válka, právě schvalovaná novela zákona o léčivech a také mimořádné dodávky léků. Do konce září by údajně mělo dorazit 130 tisíc balení penicilinu a dalších 170 tisíc balení do půlky listopadu. Snad se bude jednat o skutečně v Evropě schválené a pro naše pacienty nezávadné léky a problém bude na určitou dobu vyřešen. Lidé ovšem nebudou smět být na podzim moc nemocní, anebo si dělat »zbytečné« zásoby.
Co ale dál? Je nezbytné zajistit, aby byly dodávky pravidelné a předešlo se dalším výpadkům. Je jasné, že někdy je skutečně vina na straně výrobce, který musí řešit náhlé nepředvídatelné výpadky některých surovin, účinných látek, obalových materiálů, chybějící pracovní sílu v době zvýšeného výskytu respiračních onemocnění nebo přírodní katastrofu. Podle již zmiňované novely zákona o léčivech mají být nyní stanoveny přípravky, u kterých budou distributoři léků udržovat měsíční zásoby a ty v případě potřeby uvolní lékárnám.
Jenže, kde nic není, tak není co regulovat. Když nebude dostatek daného léku, nelze soukromým společnostem nakázat, aby ho v dané ceně dovážely. Žijeme přece v tržním kapitalismu, kde je na prvním místě zisk, ne zdraví pacienta. Otázkou také je, kdo bude stanovovat, o které léky jde či v jakém objemu by měly být drženy na skladech. Společnosti to spíše může odradit od toho, aby k nám léky vůbec dodávaly. Problém je také v tom, že nejen distributoři, ale i lékárny budou podle novely muset nedostatečné počty léků hlásit. Tím samozřejmě naroste jejich již dnes náročná administrativa. Navíc všechny potřebné údaje má příslušný orgán, Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), k dispozici už nyní.
Mnohem větší problém spočívá v tom, že když se k nám lék doveze, dostanou ho v podstatě čtyři nejvýznamnější distributoři. Ti ho dají k dispozici pouze jejich preferovaným lékárnám. Ostatní lékárny sice také mají přístup do objednávkového systému, pokud jsou registrovány, ale tyto léky objednat nemohou, protože jejich systém jim je ani nenabídne. Další velké úskalí spočívá u dodavatelů, kteří léky do České republiky dovážejí. Těm se dovoz podle údajů v databázi SÚKL nevyplatí kvůli státem stanoveným »nízkým« cenám a podle nich malému českému trhu. Stanovená cena tak samozřejmě nereflektuje změny na trhu, inflaci a růst cen energií. A navíc je penicilinu nedostatek, takže cena léku roste. Výrobcům se ho pak nevyplatí k nám dodávat. Poptávka je i jinde ve světě, takže lék dodají na trhy, kde zaplatí víc.
Jedním z řešení kritické situace by podle samotných lékárníků mohl být dovoz základních surovin pro přípravu léků přímo v lékárnách. K tomuto návrhu se ovšem ministerstvo odmítlo vyjádřit. Přímo tragikomická je pak role ministra Válka. Ten nejdříve nedostatek potřebných léků popírá, potom pod tíhou skutečnosti připustí, ale problém bagatelizuje. Opakovaně slibuje, jak za měsíc, dva, tři bude vše v pořádku, až nakonec prohlásí, že si na nedostatek prostě musíme zvykat, protože je tomu tak v celé Evropě. Že tomu tak úplně není, vědí všichni ti, kteří si mohou nakoupit chybějící léčivé přípravky u našich nejbližších sousedů.
Praktičtí lékaři musí již od ledna každodenně řešit, jaká antibiotika a ve kterých lékárnách jsou dostupná. Sice se snaží brát maximální ohled na šetrnost pro pacienta a minimalizovat riziko vzniku bakteriální rezistence, ale používání širokospektrálních alternativ je podle odborníků spojeno s rizikem nižší účinnosti a vyššího výskytu nežádoucích účinků.
Vypadá to, že ministerstvo zdravotnictví se o pacienty, marně putující po lékárnách, již dávno přestalo zajímat. Kromě »Vlastíkových« zmatených a arogantních výroků občas proběhne médii informace, že vše »vyřeší« revize evropské farmaceutické legislativy. Jejím cílem je kromě jiného zvýšení místní a cenové dostupnosti léčivých přípravků, zvlášť inovativních pro všechny občany Evropské unie. Jelikož se ale nijak nezabývá cenami a zařazováním léků do národních systémů zdravotního pojištění, situace nemá řešení. Je samozřejmě věcí jednotlivých národních států, kolik finančních prostředků mohou a chtějí investovat do hrazení léků pro své občany. Ministerstvo zdravotnictví asociální vlády Petra Fialy usiluje zatím o jediné – zbavit se rychle odpovědnosti, a prosazuje, aby za dostupnost léků byli zodpovědní výhradně výrobci a zdravotní pojišťovny.
Jak dopadá takové přenesení odpovědnosti v tržním kapitalistickém světě, sledujeme téměř každodenně, když marně sháníme praktika, zubaře, pediatra i další potřebné lékaře a zároveň jsme svědky zavírání různých oddělení i celých nemocnic kvůli nedostatku zdravotnických pracovníků.
Soňa MARKOVÁ
Autorka je bývalá poslankyně KSČM, zdravotnictví měla ve své gesci.
