Letní rozhovor s europoslankyní Kateřinou Konečnou
Nacházíme se v Třeboni a je mi ctí u nás přivítat předsedkyni Komunistické strany Čech a Moravy Kateřinu Konečnou. Vítej v Třeboni! Jak se ti tady líbí?
Děkuju za pozvání. Je to hrozná ostuda, ale já myslím, že jsem Třeboní tak jednou projížděla a jsem tu vlastně poprvé v životě, protože většinou skončím v Jindřichově Hradci. Tedy ne že bych na Jindřichohradecku nepobývala, například v Dačicích a v Jindřichově Hradci jsem byla na debatě, ale Třeboň mi unikala.
Tématem našeho rozhovoru jsou lidé a Evropa. Co všechno se ti vybaví, když se řekne Evropa?
Já mám asi problém, že jsem se učila zeměpis na základní škole a ještě i na gymplu v době, kdy Evropa byla celá Evropa, takže se mi vždycky vybaví geografická Evropa, do které patří i část Ruska a samozřejmě Ukrajina, Bělorusko a další státy. Nyní si tento kontinent tak trošku uzurpovala Evropská unie. Hrozně bych si přála, aby Evropa zase byla Evropou mírovou, to je asi to, na co narážím poslední rok a půl nejvíc, když přemýšlím o tom, jakou si ji přeju. Aby byla bez byrokracie, bez úředníků, bez diktátu a mírová.
Kde končí a začíná tzv. evropský civilizační prostor? Dovolím si podotázku: Je dnešní Evropa naším společným domovem? Nebo ti přijde, že je spíše rozdělená?
Já myslím, že takhle je určitě byrokraticky rozdělená. Udělali jsme si Evropskou unii a zbytek. Pořád v tom tak nějak lavírujeme a paradoxně v EU si úředníci a komisaři řekli, že kdokoliv bude chtít být v EU nebo být při ní, tak bude splňovat pouze jejich podmínky, protože mají pocit, že ty jsou jediné správné.
Na druhou stranu, protože hodně jezdím i po Balkánu a hodně jsem jezdívala dřív i na východ, tak mi přišlo, že lidsky jsme pořád jedna Evropa. A moc si přeju, abychom se k tomu uměli i vrátit. Protože pokud nechceme být přívažkem USA nebo jakékoliv jiné velmoci, tak si musíme náš kontinent chránit jako celek a měli bychom si ho ochránit i na základě mezilidských vztahů mezi námi, protože tím to vždycky začíná a končí.
Máš pocit, že jsme v Evropě mostem mezi Východem a Západem, jak si představoval prezident Edvard Beneš?
Poté, jak nám vládnou politici posledních 30 let, a zvlášť poslední dva roky, si myslím, že umíme úspěšně vykopávat příkopy a most se ztratil. Přitom bychom na něj měli mít právo i geograficky. Vždycky jsme měli velké politiky, kteří uměli překlenout své osobní zájmy a animozity, a i to, že jim někdo diktoval, pouze opakovali a vytvářeli vlastní politiku. Trošku se bojím, že nám to v poslední době nejde. To ale neznamená, že bychom oním mostem jednou, ale s jinými politiky, nemohli zase být.
Mezí mě, že Fialova vláda rozbila přátelství mezi naší zemí a Ruskou federací, protože oni nás kdysi měli v Rusku rádi a hezky nás přijímali. Teď je to kvůli této vládě do značné míry poškozeno a bude určitě trvat dlouhou dobu, než se vztahy zase napraví.
Docházelo k tomu dávno před loňským 22. únorem. Už vlastně za Babiše se vylučovali diplomati. Viz kauza Vrbětice a další… takže to byl dlouhodobý, postupný proces. Já mám ale pořád pocit, že slovanské národy historicky držely při sobě a držet by měly.
Samozřejmě neschvaluji vojenskou agresi. Ať už příčinou bylo cokoliv, tak je třeba odsoudit jakékoliv násilí. Nejsem pokrytec, který by tleskal válce v Iráku nebo se díval na opačnou stranu při konfliktech v Libyi, Sýrii a když se celý Blízký východ v podstatě ocitl v ohni, protože Spojené státy potřebovaly levnou ropu a suroviny. Pokrytci jsou ti, kteří tohle 20 let tolerovali. Mluvíme o milionech lidských životů. Tvrdím, že každá válka je špatně, protože v každé válce trpí hlavně civilisté, nejchudší, každý den umírají desítky, stovky, tisíce lidí úplně zbytečně. Takže to, co my jako komunisté od začátku říkáme, není vůbec o Rusku, je to o tom, že pouze příměří může zastavit šílený konflikt mezi dvěma slovanskými národy, který denně stojí desítky, možná stovky životů mladých lidí. A to jsme říkali vždycky! Říkali jsme to v případě Iráku, říkali jsme to o Sýrii, Libyi, prostě úplně všude, kdy vládní představitelé, ať už to byli sociální demokraté, ODS nebo ANO, tleskali tomu, když Američané potřebovali další území obsadit. Většinou samozřejmě z ekonomického důvodu.
Ohledně války na Ukrajině mainstreamová média přehlížejí to, co se dělo osm let mezi roky 2014 a 2022, třeba na Donbasu. Hovoří o tom dnes velmi otevřeně i bývalý prezident Václav Klaus.
Někdy v roce 2019 nebo 2020 u mě byla paní z Donbasu, jejíž dceru zabil ukrajinský dron. Manžel to, co se stalo na jejich zahradě, nezvládl, ona sama přišla o ruku. Byla v Praze, chvíli bydlela i u nás, v sídle KSČM, jezdila a vykládala lidem, jak to tam vypadá. Tehdy to ale nikoho z čelných představitelů nezajímalo.
Na druhou stranu, ani tohle neospravedlňuje jakékoliv pokračování války. Naopak. Právě proto by měla co nejdříve skončit a měli bychom obě znesvářené strany plus USA, protože ty jsou dneska tím základním činitelem na straně Ukrajiny, přivést k tomu, aby sedly k jednomu stolu a co nejdřív si řekly: Dobře, možná nejsme schopni ukončit válku, ale minimálně zavést příměří.
Jasně, nikoho osm let předtím nezajímalo, jak se lidem na Donbase žije. Ten velmi silný příběh paní z Donbasu na řadu z nás, včetně mých kolegů, působí dodneška. Když jsme tehdy chtěli, aby ji přijali na ministerstvu zahraničních věcí a i jinde, tak je to prostě nezajímalo. Je to politika dvojího metru – jedna válka je lepší, druhá horší. Podle mě v každé válce umírají děti a jsou tam zbytečné oběti, tudíž by se tomu mělo bránit.
Využiju toho, že jsi poslankyní Evropského parlamentu za KSČM. Mohla bys přiblížit, jaká je role levice v EP?
Velmi slabá, protože tou silnější politickou frakcí jsou tam sociální demokraté, kteří schvalují úplně s přehledem všechny zelené šílenosti a ideologické nesmysly. Já mám výhodu, že my jsme v politické skupině, která je konfederální, takže my si neurčujeme, kdo jak má hlasovat. Levice tam určitě není tak silná, jak bych si přála. To je třeba si přiznat, a právě proto je nutné s tím něco udělat. Už za devět měsíců, kdy budou volby do Evropského parlamentu, na to bude ideální čas.
Jaké aktuální úkoly stojí před moderní levicí dnes?
Vrátit se ke kořenům. Já myslím, že nám levice utekla někam, kam utéct neměla. Mluvím především o tom, že hájíme práva kohokoliv, ale úplně jsme zapomněli na ta základní – právo na práci, právo na bydlení, právo na důstojnou mzdu, ne na jakoukoliv mzdu, ale na důstojnou, ze které prostě ten člověk vyžije. Aby samoživitelky nemusely mít dvě tři práce, aby mohly být se svými dětmi, aby se nemusely bát, jestli budou mít na školku, jestli budou mít na to, když s nimi půjdou do nemocnice, jestli budou léky dostupné… A to jsou přece bytostně levicová témata.
Bohužel evropská levice nám v tuhle chvíli od toho utekla trošku jinam. Začala se věnovat třeba Green Dealu. Já vůbec neříkám, že životní prostředí není důležité, je velmi důležité, musíme ho chránit, ale nemůžeme to dělat na úkor ničení našeho průmyslu. O tom to totiž je. U nás zavřeme ocelárny nebo hliníkárny, ale ony jsou v Turecku, jsou na Ukrajině a v dalších zemích, ale bez jakýchkoliv standardů. Vlastně se v nich velmi často zneužívá práce, lidi jsou v nich ještě méně placeni a my si tleskáme, jak jsme si spravili životní prostředí. Jenže my jsme problém přesunuli jinam.
Teď jsme to krásně viděli. Pamatuji plynofikaci vesnic ještě někdy z 90. let, kdy jako naráz, v době energetické krize, z komínů nešel černý kouř a většina lidí měla plyn. A co se stalo tuhle zimu? Všichni, kteří ještě nezlikvidovali kotle, tak do nich zase začali házet cokoliv, protože i uhlí brutálně podražilo, i všechny pelety a všechno, co se do toho házet dalo. Když projíždíme vesnicemi, je to šílené, co tam všechno dýcháme. A teď nám Evropská unie v rámci Green Dealu říká: Ne, nebudete topit tuhými palivy a plyn je špatně. Tak co mají lidé dělat? Zmrznout?
Pocházíš z kraje rázovitého, z kraje Moravskoslezského. Jak na tebe působí jižní Čechy? Pociťuješ třeba socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými kraji, když cestuješ po naší vlasti?
Jezdím sem hrozně ráda, protože vy zde opravdu máte úplně jinou architekturu. Tady je poznat, že jste v jižních Čechách. Problémy ale máme podobné. Zde na Jindřichohradecku se z regionu stěhují mladí lidé, kteří nenajdou práci. U nás v kraji na hranici s Polskem, na Osoblažsku, je to velmi, velmi podobné. Vlastně na celém Karvinsku, což bylo těžařské srdce republiky, v momentě, kdy se začaly zavírat doly, začali lidé odcházet. Problémy jsou docela podobné a rozhodně by to vláda měla řešit.
My v Moravskoslezském kraji mám navíc ten problém, že sousedíme s Polskem a vzhledem k tamní cenové hladině je nekonkurenceschopná řada našich podnikatelů. Většina lidí jede nakupovat do Polska od potravin přes šroubky až po nábytek, úplně všechno, protože to máme půl hodiny cesty a ceny jsou tam o třetinu nižší díky vládní daňové politice a kvůli tomu, jak si s námi tady »hrají« hypermarkety a supermarkety.
Existují pro tebe letní prázdniny? Máš nějakou dovolenou?
Evropský parlament má oficiálně pět týdnů prázdnin, plus minus, a já si dala závazek, že mě po tuto dobu nikdo nedostane do letadla. Jako europoslankyně jsem každý týden na letišti. Ono to možná vypadá hezky, ale ty hodiny, hodiny – často to mívá zpoždění – jsou docela peklo. Tedy pro mě dovolená je to, že nebalím a nemusím do letadla.
Snažím se také více věnovat prodloužené víkendy rodině. A zároveň jako správná žena využívám volno k uspořádání nahromaděného chaosu v šuplíkách a také dělám generální úklid, což znamená, že mi manžel záhy po několika dnech oznámí, »jestli nemáme tu dovolenou moc dlouhou, že už bych mohla zpátky do práce a přestat prudit« (smích).
Nedávno jsi v jednom televizním rozhovoru zmínila svou zahradu. Jaké jsou tvé koníčky? Kde dobíjíš baterky?
Asi na té zahradě. Ta když přeroste, je to průšvih, protože pak je toho strašně moc naráz. Teď jsem to zjistila, když jsem po půldne práce udělala jen malou část. A to pozor, já jedu i s motorovkou, nejsem žádný troškař. Jak mi zeleň přerostla přes hlavu, vyhodila jsem spoustu biologického odpadu, naplnila kontejnery a zjistila, že to není vůbec vidět. Jak říká můj otec: To se divíš, když tam rok nevlezeš? A má pravdu. Ale je to součást mého relaxu.
Také mám více času na lidi, na které moc času nezbývá, protože většinou pracuji i o víkendech. A přiznám se, že tím, jak jsem přes rok hodně mezi lidmi, tak někdy mám ráda večer o samotě. Na druhou stranu teď v létě je příjemné, když se známí staví a jdeme něco ugrilovat, s dětmi opékat špekáčky nebo na výlet. Tak tím si dobíjím baterky.
Hlavně si myslím, že mám kolem sebe pořád mnoho »normálních« lidí, kteří mě neberou jako europoslankyni ani jako předsedkyni strany, ale znají mě roky, umějí otevřeně říct, co si myslí, co jim vadí, co je štve, a zároveň se se mnou třeba tři čtyři hodiny dovedou nebavit o politice. To je úplné vypnutí, když jen řešíme, co kdo vařil.
Hodně se setkáváš s lidmi a hodně si s nimi povídáš. Co bys vzkázala těm, kteří mají pocit, že už dneska nic nemohou ovlivnit a změnit, kteří ztrácejí naději a začínají být apatičtí?
Že přesně tohle tato vládní věrchuška chce. A nejenom tahle, ale všechny před ní úplně stejně. Protože pouze apatičtí lidé, kteří ztratí naději, nepřijdou k volbám. Garantuju ale, že zaručeně k těm volbám přijdou jejich kamarádi a ti, kterým jde o to, aby platili co nejnižší daně, aby si mohli zaplatit nějaký sponzorský dar, kterým je jedno, že platí za své děti vysoké školné a podobně. Já mám vlastně pocit, že oni v nás velmi často zcela cíleně vyvolávají tuto apatii, pocit, že vzdát boj bude to nejlepší. Já bych jim ráda vzkázala: Tohle přece nechcete. Nechcete, aby vyhráli, aby vyhrála »pětikolka«, která svými opatřeními drtí normální lidi.
A jestli máte pocit, že jste apatičtí, tak to je možná jen o tom, že jste se s námi dosud nepotkali. Tak to napravte. My budeme mezi vámi, budeme za vámi jezdit, budeme chodit na debaty, a když nás bude dost, tak máme šanci tohle změnit. I vy máte šanci, každý z vás má šanci přiložit ruku k dílu, a pokud máte občas pocit, že to tak není, tak si vzpomeňte na Fialu, Rakušana, Jurečku, Pekarovou a další a řekněte si, jestli před nimi chcete rezignovat. Já myslím, že ne.
Jak naše členství v EU ovlivňuje naše každodenní životy?
Velmi, protože řada legislativ je nejprve schvalována v Evropském parlamentu, až potom jsou takzvaně implementovány, to znamená převáděny do právního řádu České republiky. Těch věcí je opravdu hodně. Všechno, co my v Evropské unii schválíme, se stejně potom objeví v České republice, možná víc, než si dokážeme připustit. Čeští politici se na to rádi vymlouvají: »My za to nemůžeme, to EU.« Oni ale mohou samozřejmě ovlivňovat i legislativu Evropské unie, je to jenom o jejich další neschopnosti.
Kde si nejvíc uvědomuješ to, kým a čím jsi? Kde nacházíš a hledáš svoji vlastní podstatu, své já?
Asi ve své rodině. Když přijedu do Starého Jičína, potkám tam bratrance, sestřenice. Když vedu syna do školy a podobně, bavíme se o nejbanálnějších věcech, ale zároveň víme, že se známe a že si můžeme spoustu věcí říct. Tak tam si uvědomuji, kdo jsem.
A když udělám chybu, tak oni jsou první, kteří mi za to vynadají, a jsem za to vlastně vděčná, protože mají právo mi to říct. Nebudu používat jadrnější výrazy, kterými mě pak častují, ale to mě vždy vrátí na zem. A myslím, že kdybych tam někdy přijela jako nafrněná Pražanda, tak by mě rychle vrátili reality.
Marek ADAM
Úplné znění videorozhovoru na https://www.youtube.com/watch?v=uq3_2qCAouo
