To, co nyní sledujeme v souvislosti se schválením obranné smlouvy mezi ČR a USA, nelze nepopsat jinak než jako ukázkovou krátkozrakost. Je vysoce naivní hovořit o USA jako o našem nejbližším spojenci. Jen čistě z logického úhlu pohledu – USA mají diametrálně odlišnou geografickou pozici než ČR, z čehož plynou také zcela odlišné národní zájmy.
Slovy klasika americké zahraniční politiky Henryho Kissingera: »USA nemají permanentní přátele či nepřátele, mají pouze zájmy.« Ve výroční zprávě ministerstva obrany americkému prezidentovi a Kongresu z roku 1999 jsou pak tyto zájmy přesně popsány jako »neomezený přístup k trhům, energetickým surovinám a strategickým zdrojům«.
Čím déle budeme vázáni na bezpečnostní struktury USA, tím je pravděpodobnější, že budeme zavlečeni do intenzivního konfliktu, který bude pro nás zcela nevýhodný. Američané mají ostatně ve zvyku do svých válek zatahovat své věrné spojence, aby minimalizovali vlastní ztráty. Pro ilustraci není potřeba vymýšlet žádné hypotetické scénáře. ČR si tímto do určité míry již prošla, a to několikrát. Ať už to byla naše účast v koalici ochotných, tedy skupině států, které podpořily nelegální americkou agresi vůči Iráku postavenou na vylhaných tvrzeních o zbraních hromadného ničení, anebo naše účast na válce v Afghánistánu.
Lživé narativy
Česká republika neměla v Afghánistánu žádné národní zájmy, bylo tady ale ono slavné tvrzení o bezpečnostní hrozbě. Prý jsme tam bojovali proti nebezpečí terorismu a radikálního islamismu či jak to poeticky vyjádřil bývalý prezident Zeman: »U Kábulu se bojuje za Prahu.« Až na to, že pokud něco zvýšilo hrozbu terorismu a pomohlo radikalizovat místní obyvatelstvo, byla to právě přítomnost cizích vojsk. Ostatně to byl také bin Ládinův původní záměr, jak ve své knize Imperial Hubris uvedl analytik CIA Michael Scheuer, jenž v letech 1996-1999 měl na starosti vypátrání tohoto teroristy. Například jen v důsledku invaze do Iráku se v celém regionu zvýšil počet teroristických útoků sedminásobně, zatímco celosvětově se zvedl o jednu třetinu. Jinými slovy ČR účastí na těchto intervencích svou bezpečnost efektivně snižovala, než aby ji zvyšovala.
Narativ bezpečnosti byl tedy lživý. V Iráku šlo Američanům o ovládnutí ropných polí, v případě Afghánistánu o kontrolu nad nalezišti lithia a kovů vzácných zemin – USA naplňovaly své národní zájmy a my jsme jim při tom na úkor vlastního bezpečí ochotně asistovali. V momentě, kdy náklady nad kontrolou afghánských zdrojů začaly převažovat nad zisky, rozhodli se Američané zemi opustit. Pro ČR bylo jediným praktickým výsledkem této 19leté vojenské anabáze 14 mrtvých vojáků.
Oblíbená fráze české vládnoucí třídy o tom, že »NATO je zárukou naší bezpečnosti«, nebyla nikdy ničím jiným než kolosální lží. Dobře to je vidět nyní, kdy kvůli válce na Ukrajině členství v NATO najednou nestačí – je třeba mít obrannou smlouvu s USA, je třeba zvýšit náklady na zbrojení, někteří dokonce volají po umístnění amerických jaderných zbraní na našem území v rámci programu jaderného sdílení. Nic z toho ke zklidnění geopolitické situace v Evropě nepřispěje, jenom to ve výsledku zvýší hrozbu velkého konfliktu, který by mohl snadno vyvrcholit jaderným vyhlazením lidstva.
NATO – americký nástroj
Snaha USA otevřít kancelář NATO v Japonsku poodhaluje budoucí vývoj této Aliance – cílem je dostat NATO do prostoru Indopacifiku a použít ho jako nástroj proti Číně. Proto se také posledního aliančního summitu zúčastnili věrní američtí spojenci z Asie: Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea. To vše jen ukazuje pravou podstatu NATO jakožto amerického nástroje k projektování vojenské síly do světa, nástroje, který, jak poznamenal britský politolog Richard Sakwa, »existuje proto, aby zvládal riziko, které vytváří svojí vlastní existencí«.
V současnosti je jako největší argument proti neutralitě používána ruská hrozba. Jde však o falešnou obavu, jak ukazují četné neúspěchy ruské armády na Ukrajině. Po skončení této války bude Ruské federaci trvat mnoho let, než obnoví své původní vojenské kapacity. A i kdyby tomu tak nebylo, tak by nás i nadále obklopovaly státy NATO, se kterými bychom udržovaly korektní vztahy. A to, že je stát neutrální, ještě neznamená, že nemá žádné spojence – když Německo na začátku první světové války porušilo neutralitu Belgie, na pomoc jí přispěchala Velká Británie.
Naše neutralita by nám umožnila zahájit novou zahraniční politiku, politiku neangažovanosti. Zintenzivnění vztahů s podobně smýšlejícími státy globálního Jihu, jako je Indie, Brazílie či Indonésie, které dle řady projekcí budou hospodářskými mocnostmi zítřka, by bylo samozřejmostí. Neutralita by nám dále umožnila významně se podílet na formování nové vize bezpečnostní architektury Evropy a snad tak přispět svým dílem k naplnění snu Michaila Gorbačova o Evropě bez vojenských aliancí.
Okolo 50 procent Čechů a Češek podporuje nějakou formu neutrality. Jejich hlas je těmi u moci záměrně ignorován. Zatím. Budoucnost si tuto změnu vynutí. A čím dříve ji podstoupíme, tím lépe.
Vítek PROKOP, člen Předsednictva Celostátního výboru Levice
