Mně nejmilejší muzea jsou ta regionální, zvláště v malých obcích a městečkách. Nejvíce totiž odrážejí kolorit dané oblasti, vypovídají o skutečném životě a práci místních lidí. Jsou domácky útulná, vybavená a zařízená s láskou. K takovým patří i Muzeum Šumavy v Železné Rudě, jedno ze čtyř muzeí stejného názvu, jež patří pod ochranná křídla Muzea Šumavy v Sušici. (Další jsou v Kašperských Horách a Dobré Vodě). To železnorudské vypráví příběh sklářské rodiny Abele.
Muzeum se nachází na Javorské ulici. Je to celkem nenápadný jednopatrový domek, jehož původ je však historický. Nechal jej vystavět roku 1877 Jiří Kryštof Mikuláš Abele, představitel bývalé podnikatelské rodiny, jež ve svých sklárnách v tomto kraji poskytovala zaměstnání zručným sklářským mistrům a jejich rodinám.
Základ expozice pochází z dochovaných sbírek tohoto sklářského rodu. Jsou to výrobky z abelovských hutí včetně jejich speciality – podmaleb na skle se zrcadlovým pozadím. V muzeu může návštěvník vstoupit do parádního měšťanského pokoje 19. století, na schodišti může obdivovat malou rodinnou portrétní galerii. Muzeum nabízí i ukázky starodávných dřevěných truhel a skříní či dobové náčiní pro sklářské řemeslo. Osobitým prvkem železnorudské oblasti jsou tzv. umrlčí prkna (někdy prostá, jindy opatřená uměleckou řezbou), na něž byli pokládáni nebožtíci do doby pohřbu. I ta jsou zde k vidění.
Muzeum v Železné Rudě bylo založeno v roce 1936 s názvem Královácké vlastenecké muzeum. Sídlilo v jiném objektu a do abelovské vilky se přemístilo až poté, co se rodina Abele v roce 1946 vystěhovala do Německa. Ale nejednalo se o vysídlení podle prezidentských dekretů, jak mě informovala zdejší muzejní edukátorka Ivana Vilišová. Poslední z majitelů, Rudolf Abele, vilku i cennou pozůstalost daroval městu právě pro muzejní účely.
Rodina Abele pochází z Francie. V roce 1740 se usadili v Míšově u Spáleného Poříčí. Tam založili první sklárnu. Když míšovská sklárna vyhořela, přesídlili na Šumavu do Hůrky (dnes zaniklá obec). Založili několik hutí, jež se specializovaly na výrobu zrcadel, ale vyráběly také tabulové sklo, křišťál, barevné a mléčné sklo a skleněné poklopy. Výrobky vyváželi do celého světa a zakrátko se stali zámožnými. V polovině 19. století došlo však v důsledku jejich hýřivého života k rozpadu velkého majetku, čímž výrazně utrpělo i celé šumavské sklářství. Vše zničily dluhy. Další příslušníci rodu se věnovali již jiným povoláním. Například Ferdinand Abele stál v letech 1898–1902 v čele města jako starosta.
V železnorudské vile se po Velké válce usadil jeho syn Rudolf. Na samém sklonku druhé světové války se mu podařilo přesvědčit jednotku SS, aby neútočila na americkou armádu blížící se od Hojsovy Stráže a raději se stáhla. (Železná ruda byla osvobozena 1. května 1945.) Byl to Rudolf, kdo vilu věnoval městu a sám se odstěhoval do Německa.
S rodem je po linii matky spřízněn také spisovatel Šumavy Karel Klostermann (1848-1923), jenž osudy sklářského rodu Abele zachytil v románu Skláři. (16. července to bylo 100 let od jeho smrti; k tomuto výročí uspořádalo Muzeum Šumavy v Kašperských Horách řadu akcí.)
Muzeum Šumavy v Rudě je živoucí i svými celoročními aktivitami pro veřejnost. Ivana Vilišová, sama zručná umělkyně, která se věnuje vypalování do dřeva, je jejich obětavým organizátorem. Tak se například v červnu muzeum zapojilo do Festivalu muzejních nocí s bohatým programem a pozvalo děti i dospělé. Devatenáctého července proběhla vernisáž výstavy věnované 100 letům významné chaty na vrchu Pancíř.
Muzeum Šumavy v Železné Rudě a tamní Environmentální centrum na ulici 1. máje, jež slouží současně i jako turistické informační centrum, žijí v oboustranné symbióze. Tam totiž nadšený návštěvník najde obsáhlou expozici historie lyžování na Železnorudsku. Je návštěvnicky vlídná a přístupná zdarma.
Monika HOŘENÍ
FOTO – Ivana VILIŠOVÁ
