Kde jsou ty časy, kdy si Miroslav Kalousek připisoval politické body strašením domácností hrozbou jejich zadlužení prostřednictvím schodků státního rozpočtu. Vzpomínáte, jak někdy před deseti lety rozesílal jakousi fakturu a na ní naúčtovaných asi 160 tisíc korun? To byl skrytý dluh v přepočtu na každou v domácnosti žijící osobu, který dříve či později tak či tak jedině ony zaplatí.
Mělo to odezvu, bohužel ne nadlouho. Po většinu minulé dekády se zhruba na této částce výše státního dluhu – asi 1,6 bilionu korun – zvolenou hospodářskou politikou fakticky sice zastavila, ale za posledního tři a půl roku částka vyskočila na skoro dvojnásobek, když v minulých dnech prolomil hranici asi 300 tisíc korun na osobu. Ano, dluhová hranice tří bilionů korun již byla na konci 1. pololetí prolomena. Protože jde o částku těžko představitelnou, položme si první otázku, za jakých podmínek by šlo dluh splatit, když víme, že deset procent nejbohatších domácností vydělává asi pětinásobek oproti těm deseti procentům s nejnižšími příjmy. Půjde samozřejmě o ilustrativní propočet, ale výsledek i tak děsí.
Výsledek? Zatímco desetině domácností s nejvyššími ročními příjmy na osobu tyto dosahují již skoro 600 tisíc korun (a teoreticky by se oddlužily za půl roku), u příjmově průměrné domácnosti je to asi čtvrt milionu korun (a plné splácení by jim trvalo něco přes rok), tak desetině domácností s nejnižšími příjmy, které musí v současnosti vyjít s jen asi 110 tisíci korunami na osobu a rok, by splácení zabralo skoro tři roky! Vše za předpokladu, že se nebude kupovat ani jídlo, ani jiné zboží či služby – jen celý příjem směrovat na splácení celého dluhu. Jistě, jde jen o matematickou simulaci.
Ale i tak je snad zřejmé, že tíha splácení státního dluhu nebude v budoucnu ležet na nějakém imaginárním a neosobním státu. Ne. Splátky jistiny a úroků budou rozloženy jen a jen na občany této země. Druhou otázkou je, jaká bude cílová meta – zda se oddlužit úplně, anebo jen zčásti. V návaznosti na to se může měnit i délka období, po které se budeme muset uskromňovat, a kdo, respektive která příjmová či generační skupina napříště ponese větší či menší část splátek. Představa, že si lze hrát na »mrtvého brouka«, je iluzí. Protože jen na financování státního dluhu je třeba v rozpočtových výdajích blokovat asi 50 miliard korun ročně – a to se nesmí nijak dramaticky zvýšit výše úroku, třeba zpochybněním kredibility českého státu dluh splácet. Ale ten dál roste.
Z balíčku rozladěni všichni
To, co v posledních týdnech a měsících v tomto ohledu předvádí vláda Petra Fialy, je jen zdánlivě bezradný chaos. Ve skutečnosti se jedná o průnik dvou množin: jednak snahy nalézt minimálního společného jmenovatele, který je ještě skousnutelný pro koaliční pětku (ve snaze ani nijak nepopudit své voliče, ani předčasně fungování vlády neukončit), jednak o lpění na neudržitelných neoliberálních dogmatech (třeba typu hesla o nezvyšování daní coby »trestání za úspěch«). Z balíčku jsou rozladěni prakticky všichni.
Co zejména – právě realizace tohoto rozpočtového mičurinství v praxi (nesystémovým omezením výdajů) hrozí narušením plynulého fungování spousty dílčích systémů a vyvoláním dalších nerovnováh. Jednu – a sice u běžného účtu platební bilance, který se z plusových hodnot dosahovaných v minulé dekádě – naposledy plus 113,7 mld. Kč v roce 2020 rychle přehoupl do stamiliardových záporných čísel vloni a předloni (minus 168 mld. Kč v roce 2021 a minus 415,3 mld. Kč vloni), jsme si přiblížili v čísle 27 v článku Reforma veřejných financí klepe na dveře.
Ale vláda se dopouští kardinálního omylu přesvědčením, že základem a podstatou řešení dluhové oprátky jsou především výdajové škrty. Nepochybně také, ale těžiště snižování schodku a celkového dluhu je ve zvýšení příjmů. Inkasovaných tam, kde ty peníze jsou. Také jste si všimli, jak rychle po odpískání elektronické evidence tržeb, sloužící mimo jiné k potlačení neevidovaných/nedaněných příjmů, se jako houby po dešti rozmáhá požadavek prodejců na platby v hotovosti, a nikoliv bezhotovostně, třeba kartou (zanechávající elektronickou stopu)?
Nejde jen o očekávaný rozmach šedé ekonomiky, ale o mnohem riskantnější makroekonomické dopady. Vláda konečně pochopila, že největší a velmi komplexní riziko spočívá v nezvládnuté inflaci. Už teď je cenová hladina spotřebního zboží a služeb jako celek asi o 50 % vyšší, než v roce 2015. Utrhla se od růstu mezd a platů, a tudíž nutně klesá životní úroveň naprosté většině domácností.
Jenže nekoncepčnost navrhovaných opatření může vést k dalšímu makroekonomickému maléru – k zastavení ekonomického růstu. Pohled na déle než rok trvající poklesy tržeb za zboží v prodejní síti jsou nanejvýš varující. Snad vláda ví, že spotřeba domácností ze dvou třetin ovlivňuje vývoj hrubého domácího produktu. Proto dál experimentovat s důvěrou již teď hodně vyděšených občanů by mohlo mít katastrofální důsledky. Nejen sociální a ekonomické, ale i politické.
Jaroslav ŠULC
