»To se nám to hoduje, když to jiní platí…« je známý výrok feldkuráta Katze z Haškova románu, který si za cizí peníze užíval bohatě prostřeného stolu. Jeho stůl připomínal dobu, kdy si bývalé mocnosti užívaly blahobytu na úkor obyvatel svých kolonií. Není to tak dávno, kdy planeta Země byla spíše anglickou obchodní a realitní kanceláří. To jejich koloniální bohatství chránilo největší a nejsilnější loďstvo světa, britských kolonií bylo bezpočet, kdo to dnes spočítá? Indie, Pákistán, Cejlon, Barma, Malajsie, Austrálie, k tomu polovička Afriky, … miliarda obyvatel? Dlouho platilo to známé: »Nad britským impériem slunce nezapadá.« Výrok výstižně charakterizuje ekonomické, ale i lidské drancování britských kolonií.
Buďme ale spravedliví, Británie v tom blahobytu na cizí úkor nebyla sama. Obdobně vládly nad »svými« poddanými tehdejší mocnosti, jak Francie, Itálie, Holandsko, Německo, Španělsko, Belgie… Dokonce ještě v 50. letech minulého století. Však i to Československo bylo v Mnichově 1938 pro Británii a Francii v podobném koloniálním postavení. Dívali se na nás svým pohledem koloniálního úředníka, který je hodnocen podle zisku ze svěřeného území. Když tam vytěží maximum, jde zase o kus dál. Nebo přijde nový, ještě přísnější…
V koloniálních časech si vyvolené mocnosti rozdělily svět a jeho bohatství. Vedle surovin to byly ale i miliony skutečných otroků, kteří putovali přes oceán do Ameriky a do dalších koutů světa. Mnoho jich cestou zahynulo, přesto obchod s otroky byl výnosný. Platilo se jen za živé dodávky. Dle historických pramenů v letech 1700–1800 bylo přepraveno přes moře šest milionů otroků, v období 1801–1900 kolem tří milionů. Tedy těch, co tu hrůzu cesty přes oceán přežili. Následně pracovali na plantážích za stravu a nocleh. Kdo z dnešních mocných se k těmto koloniálním praktikám hlásí? Kdo dnes například Holanďanům připomene, že za udržení jejich monopolu na pěstování hřebíčku na Molukách, dnes součásti Indonésie, se domorodcům za černý obchod sekaly ruce? Za kilogram hřebíčku se platilo 7 gramů zlata… Takže to byl dobrý kšeft. A Moluky byly daleko, kdo by na to hleděl? Ve škole se o tom neučí, historie se nepřipomíná, nebo obrací, jak se hodí.
Bývalé koloniální mocnosti dnes musí nést důsledky svého koloniálního počínání! Tedy vracet to, co svým koloniím kdysi ukradly. Nejen umělecká díla, ale i investice do zdravotnictví, školství… Po jejich koloniálním hospodaření většinou zůstal chaos a bída. Když v druhé polovině 20. století dostaly bývalé kolonie formální nezávislost a vztyčily vlajky nezávislosti, přesto dozor nad nimi zůstal. Jen to voňavé koření, banány, buráky, vystřídaly suroviny a laciná pracovní síla. Koloniální mocnosti se ke své minulosti nehlásí, naopak kážou nám o jakési morálce.
Koloniální politika Británie, Francie, Itálie, Belgie a dalších států je příčinou i té dnešní, tolik diskutované migrační krize. Miliony migrantů z třetích zemí se již několik let valí do Evropy. Vedle statisíců ukrajinských běženců, kteří již více než rok zatěžují český státní rozpočet, nám EU touží přidělovat ještě další kvóty běženců. A to v době, kdy Fialova vláda hospodaří jako Pat a Mat v stamiliardovém deficitu a na občany dopadá drahota, vysoká inflace.
Vzkazujeme do Bruselu, ale i do Francie, Holandska, Španělska…: »Nikoho jsme nekolonizovali, ani jsme neseděli u vašeho plného stolu, takže není důvod společně se s vámi máchat v té koloniální špíně«! A za ty dovezené banány, mandarinky, buráky nebo ten hřebíček jsme vždy řádně zaplatili. A pokud jsme na ně neměli, tak jsme si natrhali na české zahradě jablka, švestky nebo hrušky.
Místo snů o plážích na Seychelách či v Karibiku jsme si radši vyrazili k jihočeskému rybníku. Jistě, doba se změnila, přesto místo nabízené pozlacené klece raději volíme tu naši suverenitu.
Přemysl VOTAVA
