Dvoudílný francouzský dokument, který nedávno uvedla stanice Prima Zoom pod názvem Ženy pod Hitlerovou vlajkou, se pokoušel najít vysvětlení pro to, proč se příslušnice tzv. něžného pohlaví zapojily do válečného, a především vyhlazovacího běsnění. Třeba dozorkyně v koncentračních táborech Hildegarda Cöchertová se poprvé ocitla v pozici autority a beztrestnost násilí na bezbranných jí konečně dala pocit moci. V mužské společnosti některé ženy chtěly dokázat, že se jim vyrovnají, či je dokonce předčí. A tak v dokumentu zazněl i příběh manželky dozorce z řad SS. Vězňové pro rodiny svých věznitelů postavili domy hned za ostnatými dráty. Zmíněná žena si vymínila, že chce k bytu i balkon. Když měli hosty, pro jejich zábavu střílela do vězněných v táboře. Její čtyřletá dcerka nadšeně tleskala, pokud některý z nich padl k zemi mrtvý. Našly se ale i případy, kdy zbraní se stal psací stroj. Mnohdy údery do klávesnice usmrtily víc lidí než bezprostřední zabíjení. Dokumentaristé vyprávěli například o Gertrude Slotkeové, která dělala sekretářku v nizozemské okupační správě. Její šéf býval často pryč, a tak se ujala jeho úkolů. Od stolu rozhodovala, kdo ze židovských obyvatel může být ještě užitečný pro německý vojenský průmysl, a kdo má jít rovnou do transportu. Několikrát navštívila i Berlín, kde se přimlouvala za zpřísnění předpisů. Chtěla co nejvíce rasově nečistých osob deportovat. Byla to právě tato »nenápadná« sekretářka, za jejíhož dozoru se do transportu dostala i rodina Anny Frankové, autorky později proslulého deníku. Gertrude Slotkeová se nakonec stala jedinou sekretářkou, která byla za své zločiny odsouzena. Událo se to ale až v roce 1967 a dostala pouhých pět let. Tehdy před soudní budovou protestovali mladí lidé, kterým se spravedlnost zdála až příliš slepá.
Autoři dokumentu hledali odpověď na otázku, proč panovala po válce taková neochota hnát ženy, které se podílely na nacistických zvěrstvech, před soud. Mnozí vyšetřovatelé i soudci se domnívali, že ženy jsou »od přírody« mírumilovné a mateřské. Bylo pro ně obtížné uvěřit, že tak snadno podlehly válečné a v tomto případě i rasové propagandě a samy zabíjely. Nebo se z nich, jako v případě Gertrude Slotkeové, staly vražedkyně od stolu.
Tyto zkušenosti z nacistického Německa by neměly zůstat zapomenuty. I dnes se může přihodit, že některá žena, okouzlená svým politickým vzestupem, horuje pro posílání zbraní a střeliva na bojiště a prodlužuje tak válečný konflikt, který stojí další a další lidské životy. Prosazovat zahájení mírových jednání je pro ni nemyslitelné. Raději by přivítala na našem území cizí vojáky, než aby »ustoupila«. Také nyní tedy mohou být ženy, které touží po uznání stále převažující většiny mužů u moci. Budou tvrdší a razantnější než oni, aby na sebe upozornily. Neměli bychom tedy podléhat iluzi o všeobecné mírumilovnosti žen, a než některou pošleme na pozici, kde od stolu může rozhodovat o životě a smrti, měli bychom pečlivě zvažovat její názory a skutky.
Naštěstí jsou v politice i ženy, které opravdu touží po míru a nenechají se obloudit, aby si vysloužily uznalé poklepání na rameno od amerických válečných jestřábů.
Miroslava MOUČKOVÁ
