Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s prozaikem a kurátorem výstav Pavlem Šmidrkalem
Začněme vaší láskou – psaním. Na co vzpomínáte ze své tvorby nejraději?
S velkou chutí a radostí jsem psal knížku o Jiřím Šlitrovi Moment, ostřím tužku. Když jsem hloubal v jeho životě, vyšlo najevo, že pár měsíců – v době Šlitrovy vojenské základní služby – obýval ateliér v budově tehdejšího Ústředního domu armády na Vítězném náměstí v Praze, kde jsem i já později řadu let pracoval. Výstava, kterou jsem o Jiřím Šlitrovi v Obrazárně Špejchar Želeč připravil v roce 2017, měla ohromnou návštěvnost. I proto, že jsem připojil grafiky Jiřího Suchého, který navíc spolu s Jitkou Molavcovou zazpíval i na vernisáži. Venku mrzlo a my si uvnitř užívali výstavu a zabijačkové dobrůtky.
Další mojí zamilovanou je kniha Jiří Trnko, mám tě rád. Ta nabízí příběh architekta Jiřího Trnky ml., syna slavného loutkáře a malíře. Vyšla v edici Probuzené palety, kterou jsem založil spolu s vydavatelem Bedřichem Kocmanem, a dnes už zahrnuje sedm titulů. O náklady na tisk výpravných publikací se dělí Obec Želeč, Jihočeský kraj a České přístavy, a. s. Mám je za to rád.
Velice rychle se ke čtenářům rozutekla kniha, která pod názvem Kolovrz představila výběr Reklamních plakátů první republiky.
Pokud jde o beletrii, tak mým nejvícehýčkaným dítětem je knížka povídek Babráci, v níž s humorem vzpomínám na časy konce 60. let a počátku 70. let minulého století. A rovněž tak se těším z něžně útlé knížky netradičních pohádek Co šustí v listí, což je sedm napínavých příběhů o listech stromů, které na podzim spadnou z větví na zem. Mazlil jsem se tu s krásným českým jazykem. A těšil se ze skvělých ilustrací Lenky Kurovské.
Máte široký záběr – monografie o umělcích i pohádky…
Věnuji se také trochu historickým událostem, podaným beletristicky. V knížce Je to fuč, zvláště v jednom příběhu, popisuji s určitou nadsázkou, doufám, že vtipně, ale jednoznačně, situaci kolem likvidace pomníku maršála Koněva v Praze. Pro mne událost krajně bolestivá a obecně zlá. Já už se asi nedožiji revize tohoto politického rozhodnutí, ale za deset, dvacet, možná více let se k tomu jistě naši potomci a hlavně historici vrátí. A ti, kteří se podíleli na likvidaci pomníku, budou znovu přetřásáni, a nebude to chvála.
V této povídce je naznačen i určitý přesah. V kapitole končím tím, že jeřáb nakládá sochu Koněva a odjíždí, tak jako do ztracena někde v dálce mizí sliby představitelů samosprávy, že socha najde v Praze jiné, důstojné místo. S velkým kvaltem se měla vymazat i Koněvova ulice v Praze 3, ale dost občanů začalo rozhodnutí radních brzdit.
Třicet let svého profesního života jste strávil v různých armádních institucích jako redaktor, dramaturg, výstavář, režisér, pořadatel, kurátor apod., ale angažujete se také ve spolku, jenž má vztah k válečným veteránům…
Ano, před 20 lety jsem zakotvil ve Sdružení čs. zahraničních letců-Východ. Jsem vděčen za to, že jsem měl možnost poznávat úžasné osobnosti, vojáky, kteří bojovali na východní frontě jako příslušníci 1. čs. smíšené letecké divize a paradesantní brigády. Nesu hluboko v sobě jejich příběhy. O některých se mi dokonce zdává. Třeba o generálech Jaroslavu Klemešovi nebo Tomáši Sedláčkovi či Pavlu Vranském. Některé jejich osudové chvíle jsem už zpracoval, ale řada jich ještě na zveřejnění čeká.
Sdružení je nositelem tradic, jež někdy docela těžko, jindy s jistou lehkostí prosazujeme. My, členové spolku, jsme se letos zúčastnili pietních akcí v Moravskoslezském kraji u příležitosti osvobození a byl jsem překvapen, jak v řadě měst a obcí, například v Havířově či Petrovicích, si s velkou úctou, vážností a důležitostí připomínají boje Ostravsko-opavské operace. V Havířově byl na pietní vzpomínce u pomníku našich vojáků přítomen primátor s celým vedením města. Na takových místech člověk pookřeje a nemá pocit marnosti.
A v Ostravě to bylo jak? Ostrava byla osvobozena od fašismu v Ostravsko-opavské operaci, což byl největší a těžký boj sovětských a čs. vojáků. Nový primátor Ostravy přišel sice 30. dubna na kladení věnců s legionáři, ale zřejmě jen proto, že byl vyzván tímto spolkem. Jako město nepořádali nic.
Škoda. Pamatuji si velké oslavy v Ostravě v minulých letech před covidem. To byla poklona hrdinům na úrovni. Zvrat nastal vloni. Někde nedokážou vyjádřit úctu rudoarmějcům. Jejich nasazení a utrpení se zlehčuje. Jistě, že nelze opomíjet hrdinství sovětských vojáků ve druhé světové válce, ale současně existují lidé, kteří odmítají přijímat válečnou historii tak, jak proběhla. Jsou zasaženi a ovlivněni válkou na Ukrajině, a tak mají s těmito oslavami problém. Jenže to jim nevysvětlíte.
Ale sdělím vám jinou, přívětivou zprávu. Dne 2. května jsem vyslechl v Rudolfinu koncert k 78. výročí osvobození. S Ústřední hudbou Armády ČR se publikum na dvě hodiny ocitlo v sedmém nebi. Zazněl rozličný repertoár a také skladby, které reprezentují národy osvobozující Československo. V úvodních projevech byli vzpomenutí všichni, čehož si považuji. Koncert měl noblesní atmosféru, Rudolfinum zaplavilo upřímné nadšení posluchačů, místy až dojatých.
Při letošních vzpomínkových akcích v Moravskoslezském kraji k výročí Vítězství ve druhé světové válce zastupoval Pavel Šmidrkal Sdružení čs. zahraničních letců-Východ.
Úvodní slovo pronesl náměstek ministryně obrany František Šulc. Byl střízlivě věcný a připomněl i hrůznou brutalitu německého nacismu. Poté promluvil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Karel Řehka v podobném duchu. Jejich vystoupení nesvírala tíseň ani nervozity, působili přirozeně, tedy uvěřitelně.
Bývám každoročním účastníkem těchto koncertů a pamatuji, jak byly v minulosti některé projevy úřední a kostrbaté. A protože vyznávám humor, soudím, že bychom si mohli malou porci vtipkování dopřát i při těchto příležitostech, poněvadž vojáci na frontě mezi sebou humor pěstovali. Dokázali se i bavit a škádlit.
Protože nevěděli, jestli budou žít ještě následující den. Na frontě v boji se žilo často z hodiny na hodinu…
Přesně tak. A proto oceňuji, že ke konci letošního slavnostního koncertu v nejpřednějším koncertním stánku České republiky dokázali moderátor i šéfdirigent zavtipkovat, a publikum odcházelo v příjemně povznesené náladě.
Ve zpravodaji Městské části Praha 4 Tučňák jsem si přečetla článek o jedné základní škole, v níž učitelé a žáci připravili jakousi retro-výstavku a její ukončení naplánovali na »komunistický svátek 9. května«. Byl Devátý květen opravdu komunistickým svátkem?
Já si to nemyslím. Vše se odvíjí od data podepsání kapitulace Německa, a to podepsání se odehrálo dvakrát.
Poslední pamětníci druhé světové války nás opouštějí. Tím spíše ti, kteří v ní bojovali. Jaká je členská základna spolku Sdružení čs. zahraničních letců-Východ?
V našich řadách již zůstala jediná účastnice bojů, poručice Věra Holuběva, sestra slavné snajperky Vandy Biněvské. A tak nabíráme novodobé veterány, a nejen letce. Naši noví členové nemají vůbec žádný problém s tím, že by měli podle stanov naší organizace ctít vklad čs. letců bojujících na východní frontě, po boku Rudé armády.
V Národním Osvobození promluvili k členům ČSBS a veřejnosti dva bývalí prezidenti – V. Klaus a M. Zeman, přičemž exprezident Klaus uvedl: »Mír je dnes výrazem politické nekorektnosti…Nedopusťme, aby bylo tehdejší osvobození ČSR pošpiněno či vynulováno dnešní válkou na Ukrajině… Prahu a většinu ČR neosvobodila americká armáda.«Souzníte?
Některé kroky a výroky Václava Klause, zvláště v době, kdy byl členem a premiérem vlády či stál v čele našeho státu, byly pro mne těžko stravitelné. Ale nyní, jak Václav Klaus píše a promlouvá, tak mi hovoří z duše. Na státní svátek 28. října jsem exprezidenta poslouchal v Míčovně na slavnostním shromáždění pořádaném ČSBS, a najednou – jak hodnotí historické otázky a aktuální diskuse kolem – je v souladu s mým názorem.
Opět se letos vyrojily klasické komentáře, že Praha byla rudoarmějci dobyta, nikoli osvobozena.
To se neustále omílá a převrací. Vědomí, že Rudá armáda je za dveřmi, vlilo sílu povstalcům a občanům Prahy. Lid sebral odvahu k boji. A obrovské ztráty na životech vojáků Rudé armády při osvobozování naší vlasti i Prahy hovoří za vše.
Kdyby mohlo Pražské povstání samo osvobodit město, což říkají někteří politici, tak přece mohlo začít dříve. A nezačalo – protože by bylo utopeno v krvi…
To jistě. A nemyslím si to jen já, ale vycházím ze svědectví přímých účastníků povstání, se kterými jsem o tom rozmlouval. Popisovali tehdejší atmosféru den po dni, hodinu po hodině.
A ještě oblíbený mýtus, že vojáky ukrajinských frontů RA byli Ukrajinci. Pražský primátor letos 8. května řekl, že více než polovina těch, co padli při osvobozování Prahy, byli Ukrajinci.
Tyto fronty byly zformovány z mnoha dalších armádních útvarů a jednotek a pochopitelně v něm byli i Ukrajinci, polovinu ale rozhodně netvořili, pokud máme věřit armádním historickým pramenům.
Ve své kurátorské činnosti se zabýváte výtvarnými díly, jejichž autoři bojovali jako vojáci proti fašismu.
I to je naše poslání. Pod hlavičkou Sdružení čs. letců-Východ vystavujeme díla malířů-vojáků, příslušníků čs. zahraniční armády. Sloužili třeba u čs. samostatné obrněné brigády v Anglii. Takovým byl Karel Molnár (1903-1981), jeden z nejlepších žáků Františka Kupky v Paříži. Na výzvu svého učitele odešel do zahraniční armády. Jeho dílo je obdivuhodné, promítá se v něm jeho pobyt na Slovensku, ve Francii, Anglii a samozřejmě v Praze. Představili jsme ho na významných místech, v Topičově salonu na Národní třídě v Praze, v Rudolfinu, na zámku Komorní Hrádek. O Molnárovi jsem napsal knihu Malíř tří zemí, protože i za války vystavoval svou tvorbu s výtvarnou skupinou v Británii. Tvorbu malířů a výtvarníků, kteří bojovali v zahraniční armádě na frontách druhé světové války, představil nedávno výtečně na vernisáži výstavy ve Vojenském ústředním archivu (VÚA) historik Martin Flosmann. Tamní Malá galerie Tudy k badatelně už nabídla řadu známých jmen: Andrej Bělocvětov, Michael Ščigol, Gustav Porš, Alois Moravec.
Další spletitý osud měl malíř-voják a grafik Josef Schejbal (1924-2006), který pocházel ze smíšeného česko-německého manželství a musel narukovat k wehrmachtu. Těžce to nesl, neboť byl československým vlastencem. Zběhl, přeplavil se lodí do Británie a přihlásil se jako voják do čs. obrněné brigády. Ale protože byl zběh, bojoval pod jiným jménem, jako Jiří Hron. Kdyby se totiž dostal nacistům do rukou, tak by ho trýznivým způsobem popravili.
Část Schejbalova díla se nyní vystavuje pod názvem Čas návratu v galerii Tudy k badatelně ve VÚA. Druhá část se nachází v Obrazárně Špejchar v Želči. Jde o soukromou obrazárnu rodiny sedláka Martina Nováka, ale troufám si říci, že svého druhu největší v Jihočeském kraji a také široce známou.
Před časem jsme vystavovali dílo zcela opomíjeného výtvarníka, generála Rudolfa Holeky (1883-1946), zakladatele čs. vojenského letectva. To byl od přírody talentovaný malíř, ale současně zahořel pro letectví, a v dospívání rozvažoval, jakou cestou se vydat. Nakonec zvolil kariéru vojenskou, neboť převážil vztah k »vzduchoplavectví«. Ale ve volném čase své vojenské kariéry kreslil a maloval. Když jsem spatřil Holekovu výtvarnou pozůstalost, zůstal jsem s »pusou dokořán«, protože tak zralá díla jsem nečekal. Holeka například portrétoval i T. G. Masaryka a další osobnosti. Nepamatuji se, že by Holekovy práce kdy někdo někdy vystavoval. Vydali jsme katalog jeho obrazů, který je zatím jedinou připomínkou jeho díla.
Začali jsme vaší knižní tvorbou, tak u ní zase skončíme. Byl jste sestavovatelem a hlavním autorem knihy Okamžiky pro potlesk – půl století kultury v armádě (2005). Jenže tenhle památník kultury v armádě nebyl oslavován, naopak. Přitom jde o kvalitní publikaci.
Chtěli jsme s autorským kolektivem zmapovat 50 let kultury v armádě. Podařilo se nám vytvořit knihu plnou faktů a zajímavých fotografií dokumentujících odvrácenou stranu každodenního výcviku zejména vojáků základní služby, ukázat na úžasnou škálu umělecké tvorby ať už amatérské, ale i profesionální, jíž kultura v armádě promlouvala k jejich, službou už někdy okoralým, duším. Připomenout obrovské tradice Celoarmádních festivalů hudby, zpěvu, tance, folklorního umění, festivaly a přehlídky divadelní, ono sepětí s civilní uměleckou scénou a zvýraznit skutečnost, že mnoho populárních zpěváků a herců začínalo svou kariéru ve vojenských souborech zájmové umělecké činnosti. Shodou okolností také politici: bývalý prezident Václav Havel, ministr Vladimír Dlouhý, velvyslanec Hynek Kmoníček ad. No, a jelikož kniha byla zdařilá a pravdivá, nevoněla těm, kteří si přáli vytahovat z minulosti jen věci ošklivé. Nehodila se k momentální ideové linii opovržení nad vším z doby před rokem 1989. Takže navzdory dobrozdání renomovaných literárních kritiků a vynaloženým finančním prostředkům na její výrobu byl téměř celý náklad této publikace zakázán distribuovat.
Šlo o 3000 výtisků, v české a anglické verzi. Kde tedy knihy jsou?
Abych použil trefný vojenský výraz, jsou ve skladu nedotknutelných zásob. Kdy se jich bude moci čtenář dotknout, neví nikdo ani na nebesích. Ale nechci smutnit, a tak prozrazuji, že letos vydáme publikaci Kroniky hrdosti. Půjde o výběr ilustrací z plukovních kronik a pamětních knih Československé armády 1918–1938. Některé z nich jsou výtvarnými poklady. Je tedy na co se těšit!
Monika HOŘENÍ
FOTO – archiv P. ŠMIDRKALA
