V sobotu 27. května se v ostravské čtvrti Michálkovice scházejí zájemci o řešení penzijního rébusu zajímajícího prakticky všechny generace. Na semináři se bude diskutovat o tom, za jakých podmínek asi budou naši lidé prožívat zhruba čtvrtinu svého života.
Těch návrhů na finanční zabezpečení seniorů je více, ostatně téma penzijní reformy už hodně zdomácnělo, byť o co více se o ní mluví, o to méně se skutečně realizuje. Je načase, aby i levice veřejně předložila svou představu. Pokud však má být návrh penzijní reformy předložený demokratickou levicí obecně přijatelný, musí mít jednak dostatečně široký záběr v pokrytí všech důležitých faktorů, ale hlavně nesmí být populistický a tedy účelově nadbíhat jen jedné skupině voličů. Byť by to bylo krátkodobě sebelákavější.
Takovému účelovému přístupu se levice musí vyhnout za každou cenu, a to třeba i za cenu tvrdých vnitřních rozmíšek. S přesvědčením, že většina i kriticky naladěných lidí i mimo levici nakonec vždy ocení, když se jim „nalévá čistého vína“ a kdy nejsou krátkozrace ohlupováni „těšínskými jablíčky“.
Falešný přístup je nejen nepoctivý, ale co hůře: většinou těm, kteří se přízni populistických politiků zrovna právě netěší, přináší i nemalé finanční škody, a této pasti se levice musí vyhnout.
Parazitismus na očích veřejnosti
S velmi ilustrativním příkladem nezměrného pokrytectví se máme možnost seznamovat v posledních týdnech. Zatímco velké vášně planou nad nápadem pětikoalice znásilnit platný „důchodový“ zákon jeho novelou v paragrafu určující pravidla valorizace – letos finančně pomoci seniorům zoufajících si nad dvoucifernou inflací ne platným zákonem předpokládanými 34 a příští rok asi 59 miliardami, ale možná jen necelou polovinou těchto částek, je příznačné, že o osudu kroků vedoucích ke snížení míry parazitismu živnostníků vůči zaměstnancům je kupodivu „ticho po pěšině“.
A nabízející se řešení narovnání nespravedlnosti by bylo tak prosté! Samozřejmě i s přihlédnutím k faktu, že provozování různých živností má jistá nepřehlédnutelná (společná i oborově různě velká) rizika v porovnání s obvyklým zaměstnaneckým poměrem. Pokud to ale někdo myslí s tlumením deficitu veřejných financí (včetně důchodového účtu) vážně, pak nemohl přehlédnout, že je nejvyšší čas začít (třeba etapovitě) přehodnocovat zejména kdysi dobře prolobbované výdajové paušální odpočty OSVČ, ale i výši jejich paušální daně a v neposlední řadě i skandálně nízký, až korupční základ odvodu!
Aby bylo jasné, v jakých finančních sumách se pohybujeme ve srovnání s hrozícím okleštěním valorizací, krátký propočet: Živnostníků „na plný úvazek“ nyní registrujeme asi 650 tisíc, těch ostatních, „souběhových“ je o něco méně, asi 420 tisíc, a tak dohromady tvoří asi necelou pětinu všech pracujících osob. Na daních a odvodech však odvádějí asi třiapůlkrát méně! Konkrétně nyní necelých 60 miliard korun, což je pouhých 6 procent z celkového výběru 950 miliard korun daní a odvodů od fyzických osob. A tak jednoduchou trojčlenkou si lze dovodit, že kdyby měli živnostníci – počítáno vždy při zhruba stejných příjmech jako zaměstnanci – i stejné povinnosti vůči veřejným rozpočtům, jen důchodový účet by na příjmech teoreticky nabobtnal ročně o skoro 140 miliard korun…
Ale protože především ministři ve vládě za ODS naprosto odmítají i jen částečné narovnávání dosavadní daňové a odvodové diskriminace zaměstnanců ze strany živnostníků – neboť přece živnostníci tvoří pevné voličské jádro pravice – jsou jejich veškeré výkřiky o „nepřípustnosti dalšího zadlužování našich dětí“ údajně „velkorysou a rozmařilou“ zákonem danou valorizací důchodů bohapustým klamstvem a pokrytectvím. Uvidíme, jak se s tím popasuje ještě Ústavní soud…
Ale i tak již Boží mlýny melou spolehlivě: V posledních letech odcházejí do starobní penze desítky tisíc šedesátníků, kteří se vrhli na podnikání hned v 90. letech. Ti po celou tu dobu platili (pokud vůbec) – „díky“ shovívavé legislativě zavedené tehdy účelově pravicovými vládám – jen minimální odvody navíc z jen minimálního základu. A nyní, při obdržení výměru o výši důchodů, mnozí jen nevycházejí z údivu nad vyměřenou, většinou žebráckou penzí. Pokud nemají dostatečné finanční rezervy či majetek, ze kterého by žili, mají do smrti smůlu.
Těžká otázka, těžká odpověď
Má se o tuto oklamanou a pravicí zrazenou „živnostenskou chudinu“ levice vůbec zajímat? S rizikem mediálního lynče je však nutno – hodně surově a asociálně – říci, že pokud by jich bylo početně „jen“ asi tak tolik, jako je dnes bezdomovců – kohorta čítající řádově pouze menší desítky tisíc osob, asi by to zas až tak velké sociální napětí nevyvolávalo. Nejspíše by to bylo rozpočtově – přes dávky sociální pomoci – asi makroekonomicky jakž takž zvládnutelné.
Jenže trend počtu chudých (bývalých) živnostníků do budoucna je jasně rostoucí. Takže se ptejme, které jiné rozpočtové výdaje budou muset být příště osekávány a na které skupiny daňových soumarů se přenese zvýšená daňová zátěž nutná k tomu, aby se do pasti chudoby brzy nezřítilo sto a možná i více stovek tisíc osob? Odnesou to výdaje na školství a vědu? Nebo na veřejné služby? Na fungování integrovaného záchranného systému? Či na další přitvrzení valorizací pro násobný počet důchodců, bývalých zaměstnanců, kteří tak budou doživotně tento účelový parazitismus živnostníků financovat na úkor vlastní peněženky?
Pokud politici nenajdou brzy odvahu k rázným opatřením, jak odvody zaměstnanců a OSVČ aspoň trochu narovnat a aspoň trochu riziko chudoby tlumit, bude brzy zle. Času však není nazbyt.
Jde o víc než jen o penze!
Toto záměrné odbočení k jedné očividné anomálii českého penzijního systémů bylo jen malou ilustrací teze, že současný důchodový systém je (podobně jako u odvodů) zdeformován v mnoha dalších oblastech, kdy často ani neumíme finanční důsledky současných chyb dobře spočítat. Nicméně lze mít za to, že funkční podoba penzijní reformy musí být demokratickou levicí nastíněna natolik široce a přitom dobře provázaně, aby byla obhajitelná nejen v odborné veřejnosti, ale aby ve zdrojové/příjmové čísti získala dostatečně masívní podporu ve všech věkových i profesních skupinách: jak mezi produktivní populací či již dnešními seniory (muži i ženami), tak v jejím rámci, a to nastolením mnohem férovějších pravidel v odvodech pro zaměstnance (a je zaměstnávající firmy) a pro živnostníky, tak – ohledem na narůstající rozdíly v příjmech (a majetku) – též u skupin s podprůměrnými, průměrnými a nadprůměrnými příjmy.
Zdaleka nejen toto. Není radno prodlužovat dosavadní zúžený přístup k reformě – soustředit se třeba jen na výši hranice důchodového věku, na zápočtovou dobu, algoritmus výpočtu výše důchodu a pravidla valorizace a tak dál: jedním slovem klasicky pouze na úpravu parametrů důchodového systému. Jakkoliv je třeba přitakat názorům mnoha expertů, že čas k důkladné reformě jsme dávno promeškali a že na zásadnější úpravy již není ani potřebné politické klima, tak to nic nemění na potřebě pracovat na konceptu změn jak jádra průběžného a doplňkového penzijního systému (parametrů), tak jeho okolí, a to bezodkladně.
Aniž by šlo o úplný výčet a časově specifikovaná opatření, pozornost by měla být soustředěna především na:
- Zásadní posun v náhledu na funkci důchodového systému. Přestat brát důchody jako fatální a již hrozivou přítěž veřejných financí (v konkurenci s jinými výdaji) a tudíž tlačit na prodlužování věku odchodu do důchodu, ale přesně naopak: Vnímat generaci osob v těsně předdůchodovém věku (kohortu čítající nyní vždy cca sto tisíc lidí v ročnících narozených na přelomu 50. a 60. let minulého století v doznívajícím poválečném babyboomu) při dobré motivaci pro setrvání v práci i po dosažení věkové hranice jako potenciál hned tří zdrojů: peněz jak pro „přesluhující“ osobu, tak v podobě symbolických odvodů coby příjmů veřejných rozpočtů a transferů celoživotního know- how těchto osob. Přirozeně s vysokou mírou specifik podle oborů činnosti, vzdělání, zdravotního stavu, reálné možnosti uplatnění na trhu práce apod. Inspirací budiž švédský model NDC či rakouský model penzijního pojištění, který „zázračným“ způsobem mění „méně“ (procentuálně nižšími odvody než u nás) ve „více“ (nabízí vyšší penzijní dávky při stejné věkové hranici odchodu do důchodu, aniž by se uvažovalo o jejím zvýšení).
- Úžeji propojit důchodový systém se systémem zdravotní péče i vzdělávací soustavy. Motivovat zdravotní pojišťovny a prostřednictvím nich poskytovatele zdravotních i lázeňských služeb k prodloužení fyzických i psychických předpokladů uplatnitelnosti člověka na profesních trzích. Jak? Třeba využitím lázeňské péče a vhodně volených kulturních programů v rámci ní (přirozeně s přihlédnutím ke specifické zátěži osob v jednotlivých profesích) prodloužit žití v dobré kondici. To lze zajistit tak, že část odvodů z výdělečné činnosti půjde do zdravotního pojištění osob nad 65 let a bude zůstávat příslušné výdělečně činné osobě na účtu. Z těchto peněz poté bude moci hradit nadstandardní zdravotní péči určenou právě k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Tím bude rovněž každá zdravotní pojišťovna zainteresovaná na poskytování těch služeb, o které jde, včetně prevence, monitoringu zdraví či poskytování lázeňské péče. S cílem, aby osob, které se produktivně uplatňují v (post)produktivním věku, bylo v jejím pojišťovacím kmeni co nejvíce.
- A co se týče vazby na vzdělávací soustavu? Je žádoucí podporovat celoživotním vzděláváním včetně certifikovaných kurzů zaměřených na upgrade schopností (profesních, komunikačních, sebepéči o zdraví apod.) poskytovaných univerzitami takové přístupy, aby byly i starší generace schopny vstřícně, ne s obavami reflektovat změny ve společnosti, vědě a technice. Využít možnosti osvěty směřující k tomu, aby člověk od dětství uvažoval o celé své profesní kariéře, postupně si konkretizoval představu o své seberealizaci. Náklady v tomto směru jsou minimální a potřebné kroky lze začít realizovat neodkladně. Pokud se tím postupně ovlivní dominující pohled na svět, povede to ke snížení procenta těch, kteří jsou odkázáni na financování z penzijního systému. Jde o změnu životního stylu směrem k přirozenému životu naplněnému smyslem.
- S tím jsou spojeny náměty na vyšší zdanění látek zhoršujících zdravotní stav obyvatelstva, především obezitu apod. Velmi dobře o tom pojednal třeba sociolog Daniel Prokop v textu Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že “vláda nemohla postupovat jinak”, viz: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-sociolog-daniel-prokop-jak-na-duchodovou-reformu-40425365
- Již výše byla rozebrána potřebnost spuštění zcela nového konceptu „daňové penzijní reformy“. Ta by spočívala v nastolení větší spravedlnosti nejen mezi zaměstnanci a živnostníky, ale – což se zhusta opomíjí – i mezi živnostníky samotnými. Přece nelze dále prodlužovat stav, kdy OSVČ s nízkými výnosy používají jejich podstatně vyšší podíl na úhradu celkových odvodových povinností ve srovnání s OSVČ s vysokými zisky. Nabízí se i navýšení vyměřovacího základu. Po nesmyslném zrušení EET je žádoucí čelit rozmachu švarcsystému a jiným formám obcházení odvodových povinností. Jakkoliv je současný algoritmus stanovení starobního důchodu „jánošíkovsky“ tvrdý vůči vysoce příjmovým skupinám, nemají-li se opakovaně otevírat polemiky u valorizace, způsobující jen další diferenciaci mezi bohatými a chudými důchodci, je nutné souběžně pracovat na reformě nejen majetkových daní a daní z kapitálu (dnešní luxus si již nemohou veřejné finance dál dovolovat), ale též na zavedení progresívní daně z příjmů fyzických osob. Reformu důchodového systému je nezbytné vnímat jako součást reformy veřejných financí.
- Řešení choulostivé problematiky věku nároku na starobní důchod se týká nejen osob dlouhodobě pracujících ve fyzicky náročných oborech, ale s něčím podobným je záhodno uvažovat i u oborů se zvýšeným náporem na psychiku. Dávno to vědí personalisté v ozbrojených složkách (a řeší to výsluhovou penzí), ale problém je obecnější. Nabízí se obnovit diskuzi o quasi 2. pilíři – ovšem ne o nečasovo/drábkovském opt-out, ale o systému podnikových penzí, kdy by zaměstnavatelé měli v náročných oborech povinnost prostřednictvím podnikových penzijních plánů generovat dostatečnou výši kapitálu určeného pro takto dlouhodobě ohrožené zaměstnance k financování jejich předčasných důchodů.
- Neméně důležitou součástí komplexní důchodové reformy je obnovení funkčnosti doplňkového třetího pilíře a posouzení racionálnosti systémových změn v minulé dekádě jak ve světle současných inflačních turbulencí, tak celkové finanční efektivity. Fatálně chybným se ukázal původní záměr zákonodárce předpokládajícího, že po cca dvou třech dekádách placení příspěvků na penzijní připojištění fyzickou osobou (a často i zaměstnavatelem inkasujícími nemalé daňové úlevy) plus připisováním nezdaňovaných státních příspěvků budou tvořit tyto doplňkové starobní penze doživotně cca 5 až 15 % z celkových příjmů dlouhodobě připojišťovaných seniorů. To jsou však po třech dekádách od založení prvních penzijních fondů naprosté výjimky. Drtivá část účastníků odčerpá celou naspořenou částku najednou formou jednorázového finančního vyrovnání. To v lepším případě, protože desetitisíce lidí v zoufalé finanční situace žádají penzijní společnost o rychlé vyplacení odbytného i s vědomím, že tím ztrácejí státní příspěvky. Nutno přehodnotit také funkci tzv. předdůchodu. A co se týká potřeby zvýšení funkčnosti celého doplňkového systému, po rozpačitých zkušenostech s režijními náklady účtovanými cizími providery zvážit založení státní penzijní společnosti, nepracující se ziskovou motivací.
Jakkoliv nemá v současné době levice své parlamentní zastoupení, výše nadhozená témata se jí bytostně dotýkají. A je připravena se na jejich seriózním rozpracování podílet.
Jaroslav ŠULC