Už je to deset let, co legendární britský dokumentarista Ken Loach natočil snímek s názvem Duch pětačtyřicátého o době, »kdy dělat věci společně bylo normální«, jak zněl tehdejší doprovodný text distributora. Shromáždil do něj několik desítek úryvků z tehdejších filmových žurnálů, aby vyskládal obraz let, v nichž jako by stál svět na nové startovní čáře a odhodlání vybudovat spravedlivou společnost žijící v trvalém míru bylo všeobecné. To prosím v Británii, natož u nás.
Toto odhodlání, přerůstající spíš v nadšení, nebylo dáno nějakou indoktrinací, jak se dnes účelově myslí – bylo opravdové, protože vycházelo z obrovské, nekonečné radosti, že je ta dlouhá a ohavná válka konečně pryč, a bylo vlastně i nezbytné, pokud se měly válkou zbídačelé státy vůbec znovu postavit na nohy. Nikdy mi nic nezprostředkovalo tak silně myšlenku míru a nové spravedlnosti, jak ji byli lidé odhodláni vybudovat, než tento film.
Z filmu mi ale nejvíc utkvěla jedna scéna, v níž měsíc po válce v kterémsi anglickém maloměstě vyhlíží dav přicházejícího Winstona Churchilla, čerstvého vítěze nad fašismem, s ponurou nasupeností. Lidé bez klobouků, jen někteří s čepicemi, které tehdy ještě patřily k obvyklému oděvu i u dělníků; Churchill ovšem v buřince a ve fraku. Stačilo několik vět jeho předvolebního projevu a celé náměstí propuklo v mávání pěstmi a pískot, pro nějž řečník nemohl pokračovat. Co tehdy Churchill na náměstí řekl, nebylo ve filmu rozumět, snad prostě lidé odmítli jeho spouštění železných opon, jak ho již brzy začal ohlašovat, a na němž sám již za války pilně pracoval.
Zda šlo onomu novému rozdělení světa zabránit tehdy, je dnes již otázka pro odborníky. Nyní ale stojíme před podobným nebezpečím znovu a je to ostatně jediná významná podobnost, již nám srovnávání konfliktu na Ukrajině s Druhou světovou válkou vůbec nabízí. Ve všech ostatních ohledech jsou to války řádově jiné, mají jiné cíle, jiné ideologie na hlavních děl a jiný je také jejich rozsah. Vytváření nesmyslných paralel s předválečným appeasementem, mnichovanstvím nebo mezi Putinem a Hitlerem je válečná propaganda. Dřív nebo později skončí ta zbytečná válka na Ukrajině samozřejmě příměřím a mírem. My to víme, my to chceme a my pro to pracujeme.
Jedno se ale opakovat může: mohou nám svět znovu rozdělit na dva ideologicky nesmiřitelné tábory a v nich nás uzavřít jako tenkrát. A to se vůbec netýká hlavně svobody pohybu, to se týká mnohem víc svobody myšlení. Ostatně: píšu oni a píšu nám, protože kdyby bylo na lidech, nikdy by žádné dělení světů nebylo možné, dělí je pánové nahoře, tehdy jako dnes.
Toto obrovské nebezpečí dělá z jinak šeříkové vzpomínky na pětačtyřicátý rok varovné memento. Kromě toho, že chceme a dosáhneme míru, nesmíme dopustit zároveň nové rozdělení světa, které hrozí, že z míru vzejde. Svět je jeden a dělat v něm věci společně má být normální.
Matěj STROPNICKÝ
(Autor je předsedou iniciativy Mír a spravedlnost)
