V posledních desetiletích se dost rozšířila činnost parlamentů, označujících různé historické nebo probíhající děje za genocidu. Označení reálného nebo ideologického protivníka za pachatele genocidy může pomoci mobilizovat jeho potenciální odpůrce, získat pomoc či aspoň sympatie, a naopak odradit jeho potenciální spojence, aby se s někým takovým nekompromitovali. Taková »politická« genocida se ovšem nemusí vždy krýt s genocidou právní.
Nyní je zřejmé, že s výkladem pojmu genocida se budou muset vyrovnávat i naše soudy. Zejména v souvislosti s osobami stíhanými za popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Podle komentáře k trestnímu zákonu by zde nemělo dokazování probíhat o historických událostech, o jejichž realitě není žádných pochyb. Je to trochu protimluv – jestliže někdo něco zpochybňuje, tak to přece logicky znamená, že nějaké pochyby jsou. Takže podle všeho má jít o volnou úvahu soudu, zda má nějaké pochyby, nebo ne. V praxi se však zřejmě bude řídit především usnesením vlastního národního parlamentu v dané věci, pokud existuje. Pokud pochyby nemá parlament, těžko si je obvykle dovolí soud. Genocida politická a genocida právní mají výraznou tendenci splynout.
Nejsme však v době popřevratové, soudci se už nemusí obávat nějaké čistky či prověrek, snad jen zaraženého postupu. Není tedy vyloučeno, že jednotlivé soudy začnou v konkrétní věci zkoumat, zda se jedná skutečně o genocidu právní, nikoli jen politickou. V dalším průběhu je však evidentně vyšší soudy umravní, určitě pak Ústavní soud, který u nás není volen soudci, ale je ustavován politicky, a je tedy možno důvodně předpokládat, že zajistí, aby genocida politická došla plného souznění s genocidou právní.
Spravedlnost bývá zobrazována jako dáma se zavázanýma očima, je tedy zdůrazňována její požadovaná nestrannost. Ovšem právo samotné je stranické – kdysi jsme se v teorii práva učili, že právo je výraz vůle vládnoucí třídy. Politický systém se změnil, ale nestranné právo bohužel není ani dnes.
Tak například je trestná příprava a podněcování útočné války. To však podle trestního zákona neplatí, pokud by k tomu došlo v souvislosti s naší účastí v obranných systémech mezinárodní organizace. Jiný příklad – svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki by zřejmě naplňovalo útok proti lidskosti podle § 401 trestního zákona. Případné schvalování či ospravedlňování však určitě trestné není – to je trestné jen v případě útoků proti lidskosti, kterých se dopustili nacisté a komunisté.
V žádném případě tedy nezávidím trestně stíhaným, kteří se snaží diskutovat o zjevených pravdách. A nezávidím ani těm, kdo by měli podle zjevených pravd soudit.
JUDr. Miloš VÁCHA
