Vraťme se časem do roku 1823, v té době české vesnice vypadaly zcela jinak, než je známe dnes. Dětí bylo hodně, půdy málo a v té nouzi přišla naděje. V jednom koutku rakouské monarchie bylo prázdno, jen hory, lesy a mohutný Dunaj. Za hranicemi vykukoval Turek, tedy Osmanská říše. Cílem vládní kolonizace byla i ochrana jižní hranice. S kolonizací byly spjaty také sliby a výhody. Tedy takové malé zapadlé království, ležící za sedmero horami, sedmero řekami. Znělo to pro mnohé české chasníky, řemeslníky jako v té pohádce.
Letos je to už 200 let, co naše krajany zavál osud do tohoto dalekého a pro ně zcela neznámého Banátu. Prvních 52 českých rodin se za svým snem vydalo s povozy na tisíc kilometrů dlouhou cestu, spíše necestu do země zaslíbené. Další čeští kolonisté již pluli po Dunaji z Vídně do míst, kde je dnešní město Nová Moldava. Byly jich tisíce v několika vlnách. Nebyly cesty, jen hluboké lesy, a tak od Dunaje podle potoků stoupali do kopců celé rodiny i se svým majetkem, dobytkem, do míst vládou jim určených. To zklamání všech bylo obrovské, tak jako dřina, která je zde čekala. Stavba prvních nouzových obydlí, kácení lesů, na horách chudá půda. Střežili hranice, budovali cesty. Jejich život byl bojem o holé přežití i zápasem o zachování českého jazyka. A to všechno bez školního a náboženského zázemí, tedy bez učitelů, kněží. Octli se v cizím prostředí, po staletí čelili pokusům o odnárodnění, později i maďarizaci. Zejména první čeští učitelé Jindřich Schlögl a Vincenc Zamořil se ve druhé polovině 19. století zasloužili o záchranu českého jazyka i kultury. Po rozpadu habsburské monarchie se Banát dostal do pozornosti prvorepublikového Československa, Rumunsko bylo naším spojencem, dokonce jsme měli na východě státu společnou hranici. Trvalo to krátce. Druhá světová válka, Rumunsko se zúčastnilo válečného tažení po boku Německa, mnozí krajané padli na východní frontě, osud jim nepřál ani po válce.
Život dnes
Podle posledních odhadů žije v Banátu kolem 1500 našich krajanů, jejich počet klesá, důvodem je návrat do pravlasti. První vlna krajanů odcházela na výzvu československé vlády po roce 1945, osidlovali české pohraniční vesnice. Zajímavostí je, že mezi nimi byli i prarodiče našeho slavného fotbalisty Pavla Nedvěda. Další odchod nastal po roce 1990, pracovitost, český jazyk se staly opět jejich výhodou. Jak vás přivítá Banát dnes?
Krajané žijí i v současnosti svým životem, zcela odlišným od okolního pravoslavného prostředí. Z těch původních ryze českých vesnic zbyla Svatá Helena, Gernik, Eibental, Rovensko, Bígr, Šumica. Ale i na dalších místech ještě uslyšíte češtinu, dokonce i za Dunajem v Srbsku. Ještě nedávno většina krajanů pracovala v dolech na měď, černé uhlí, dnes uzavřených, zemědělství bylo jen doplňkem. Agroturistika se tak stala významným ekonomickým přínosem pro krajany. Turisty láká hornatá krajina, často vysoko nad Dunajem, Rovensko leží ve výšce 900 m n. m. Také Svatá Helena vás okouzlí svým výhledem na Dunaj, jenž zde tvoří hranici se Srbskem. V lesích daleko od Dunaje je ukryta vesnice Bígr, potěší vás i Eibental, Gernik, Šumica.
Vesnice se mění
Vesnice se každým rokem mění. Nové cesty, vodovody, místo kravských potahů traktory. I přes tyto změny si český Banát zachovává své kouzlo, na rozdíl od jiných cest do zahraničí zde nepotřebujete cizojazyčný slovník, budete se procházet, toulat po turistických značkách, které zde před lety udělal Klub českých turistů. A dokonce si zde vystačíte i s českou korunou. Krajané jezdí do Čech za svými dětmi, vnoučaty, nemusí tak do směnárny. V každé vesnici je obchod, hostinec, někdy vše v jednom. Před 20 lety nás zvědavé české turisty vedla k ubytování dvouletá holčička, teď už vysokoškolská studentka.
I přes ten obrovský pokrok je pro turisty z Čech příjemným překvapením, že ve vesnicích se hospodaří stále ještě »postaru«, jak jsme znali naši vesnici krátce po válce. Najdeme zde funkční vodní mlýny, dvory plné drůbeže. Na pastvinách můžete pohladit malebnou krajinu i volně se pasoucí koně, stáda ovcí, či osamělé rumunské salaše. Nebo si jen tak lehnout na mez a dívat se na kopečky kolem. Při bližším vzájemném poznání můžete ochutnat slivovici, domácí kozí sýr, chléb přímo z pece, švestková povidla, šípkovou marmeládu nebo »nefalšovaný« pravý med. Na rozdíl od rumunského pravoslaví je převážná většina krajanů katolického vyznání. Nedělní bohoslužby a zejména církevní svátky jsou tradičním místem setkání krajanů. Tradičně po kostele následuje mužské posezení v hospodě, ženy po mši chystají nedělní oběd.
Místa neztrácejí svůj ráz
Každá česká vesnice žije svým autonomním životem, vsi si zachovaly svůj ráz. Některé mají školy s českým vyučovacím jazykem, ve Svaté Heleně s přispěním české vlády byla postavena nová škola. Další školy byly zmodernizovány. Jsou zde učitelé z Čech, přijíždějí český lékař, zubař, sociální pracovníci. Krajané naopak navštěvují své děti, vnuky, příbuzné v České republice. Každý rok se v Banátu koná festival za účasti hudebních skupin a návštěvníků z ČR.
Přes internet se Banát stává dostupnějším pro turisty z Čech včetně ubytování v rodinách i dopravního spojení. Pokud pojedete autem, cesta vede přes Bratislavu, Budapešť, Segedín, Temešvár a poté až k Dunaji do Nové Moldavy a zde již uvidíte směrovky do vesnic krajanů. Poznáte lidi ryzího srdce, kteří se stále řídí božími zákony. Od nás naopak očekávají respekt k jejich životu, kultuře, Banát by se neměl stát atrakcí ani skanzenem. Nevíte, kam na dovolenou? »Pojeďme nýčko do Banátu!«
(Zdroj: Československá větev, zapomenutá nebem i zemí, Čechové v Rumunsku, vydal Spolek Komenský 1937.)
Přemysl VOTAVA
FOTO – autor
