Je to už přes deset let, co v českém překladu vyšla kniha kanadské novinářky Naomi Kleinové Šoková doktrína – vzestup kalamitního kapitalismu. Není to žádná oddychová beletrie, spíše sbírka příkladů postupu triumfující pravice uskutečňující své sociální pogromy napříč kontinenty. Oč méně se o obsahu knihy ve veřejném prostoru diskutovalo, zřejmě o to pečlivěji byl její obsah studován těmi, kteří vyčkávali na svou chvíli. Aby mohli uskutečnit – jako přes kopírák – své asociální recepty a reformy.
Ten mustr postupu je pořád stejný, když se opírá o tři principy: razantnost asociálního návrhu (maskovaná dobře vedenou mediální kampaní mající přesvědčit veřejnost o bohulibosti vládou navrhovaného řešení), rychlost provedení v zavádění do praxe (i za cenu znásilnění obvyklých parlamentních procedur) a komplexnost reforem spočívající v předkládání dalších a dalších návrhů v co nejširším spektru, kteréžto návrhy se nezřídka navzájem doplňují.
Metoda šokové doktríny je založena na vědeckým poznatcích o psychologii davu a jeho obvyklém chování v okamžiku výrazného ohrožení. Hraje se tu hlavně o čas: První asociální návrh předložený bezskrupulózní pravicí bývá obvykle zcela společensky nepřijatelný, doslova záměrně hodně šokující. I tak trvá nějakou dobu, než se opozice (nejen parlamentní, ale celospolečensky chápána) z prvního šoku vzpamatuje a vyjasní si hlavní ohniska nebezpečnosti návrhu. Poté však jen většinou dlouze diskutuje o alternativách změkčení návrhu, v lepším případně o jiné, tvrdší podobě protiakce (petici, demonstraci apod.). To vždy ale zabere poměrně hodně drahocenného času.
Aniž je tento proces vzdoru úspěšně zakončen smetením prvního návrhu ze stolu, přichází pravice s dalším návrhem. Často hned v sousední oblasti. A celá procedura reagování opozice na druhou šokovou vlnu se opakuje, aby ještě před uskutečněním opoziční protiakce dala pravice do veřejného prostoru třetí či obecně další šokující návrh. Opozice je už v tu dobu totálně zmatena, na „boj na více frontách“ není ani mentálně, ani organizačně a tím méně finančně připravena. Podobá se boxerovi zatlačeného do rohu ringu, který inkasoval první tvrdý direkt a po otřesu již jen s obtížemi registruje další a další rány.
Vše nasvědčuje domněnce, že jsme se po nástupu Fialovy vlády a triumfu v klání o Hrad nyní stali účastníky (a většinou postiženými) v tomto již klasickém scénáři kalamitního kapitalismu v českém provedení. Byl odstartován testem veřejného mínění návrhem na odchod do důchodu v 68 letech, hned poté skrouhnutím blížící se valorizace penzí ani ne na polovic oproti nároku dosud garantovaného dosud platným zákonem, následuje návrh na obnovení systému karenční doby – tedy maroděním bez nároku na příjem, teď se objevil požadavek úspor v podobě rušení tří stovek pošt po celé republice bez náhrady – a jistě to není konečný výčet šokujících návrhů s dopadem na většinu občanů.
Tato vláda tak zatím poměrně úspěšně testuje meze, kam se dá v asociálnu v této již hodně předtím šokované zemi (ať už covidem, inflací či Ukrajinou a novým kolem zbrojení) vůbec dojít. Samozřejmě pod »neprůstřelnou« záminkou nutnosti šetřit, aby naše děti nemusely platit dluhy nadělané rodiči. Sázka na šokovou terapii může, ale také nemusí vládě vyjít. Může se klidně stát, že dnešní studené jaro jen věští horké léto.
Jaroslav ŠULC
