Členové Základní organizace ČSBS Brno Kounicovy koleje, Okresního výboru Brno venkov a Veterinární univerzity v Brně každoročně uctívají památku popravených bojovníků proti nacismu v Kounicových kolejích v Brně. Letošní pietní akt, kterého se zúčastnili starostové městské části Žabovřesky a Královo Pole a ředitel Muzea města Brna, se symbolicky konal v předvečer výročí okupace našich zemí nacisty 14. března.
Kounicovy koleje v Brně jsou pro nás symbolem odporu našich vlastenců proti fašismu. Platí to i pro dnešní dobu, kdy se pohrobci nacistů snaží vetřít i do naší společnosti. O to více je třeba připomínat dobu, kdy naši vlastenci neváhali aktivně vystoupit proti nacistům. Koleje sloužily jako domov studentů Vysoké školy technické v Brně až do osudného 17. listopadu 1939, kdy v časných ranních hodinách příslušníci gestapa a jednotky SS-Totenkopf přepadli koleje a 173 studentů odtud odvezli do koncentračního tábora. Studentské koleje se změnily v policejní věznici řídící úřadovny brněnského gestapa, kam sváželi ze všech jejich poboček na Moravě zatčené účastníky protinacistického odboje. Právě na dvoře kolejí pod sgrafitovým obrazem patrona českého národa knížete Václava s nápisem »Nedej zahynout nám ni budoucím« je popravovali.
Dnes zde s úctou k našim popraveným vlastencům pokládáme květiny. Pietního aktu se také zúčastnili někteří příbuzní zde vězněných odbojářů, kteří měli to štěstí, že přežili utrpení v koncentračním táboře a podali svědectví o tehdejší době.
Nebyli zde popravováni však jen odbojáři, ale i lidé, kteří se třeba jen nepatřičně vyjádřili k atentátu na Reinharda Heydricha, jako například Karolína Rechová, matka tří dětí, rodačka z naší obce. Smutné je, že ji udal český kolaborant, který však neušel odplatě a spravedlivému trestu, i když se v závěru války snažil uprchnout. Z naší obce zde byli popraveni i další dva odbojáři, učitel Jaroslav Kux a ředitel statku v Žabčicích Ing. Blahoslav Čermák.
Svědectví o statečnosti českých odbojářů
Svědectví o popravě Jaroslava Kuxe zanechal neznámý vězeň, který je vyryl do zdi cely: »9. 6. 1942 o půl osmé hodině přijelo nějaké auto a odvezlo Jarosl. Kuxe se 40 jinými (Kohout) na fakultu. Sedli na zem v autu. Za hodinu přivezla ponorka jen Jaroslava s jinými odsouzenci na smrt. Začala poprava. Nejprve 7 mužů a pak 2 ženy. Jedna žena, je to starší, v zástěře, druhá, mladá dívka, krasavice, měla nejlepší salvu. Pak přišlo 8 mužů. Třetí od konce byl hezký mladší člověk a stále se díval k bráně, jako kdyby čekal vysvobození. Druhý od konce byl v elegantních šatech. Sbohem, kamarádi! Jsem nevinný. Poslední šel Jaroslav. Pevně a hrdě díval se na rozloučenou do oken. Měl ironický posměšek na rtech pro ty dva holomky, co ho vedli. V noci byla strašná bouře. Blesk stíhal blesk a ve světnici bylo stále světlo. Důstojné zakončení strašné popravy. Střídaly se dvě čety. Mareš se díval z okna cely 37, hlídka 3 vojáků v helmách chodila již odpoledne. U oken kolejí visely černé prapory, že prý za Heydricha. To ne, to za těch 17 mrtvých.«
Od 4. ledna 1940 do 19. dubna 1945 prošlo Kounicovými kolejemi přes 35 000 antifašistů, českých vlastenců převážně z Moravy, z nichž zde bylo přes 1350 popraveno, a ostatní skončili v koncentrácích.
Rudolf VALÁŠEK, ZO ČSBS Žabčice
FOTO – archiv autora
