Swasthika Arulingamová, nedávno zvolená předsedkyně Svazu pracovníků obchodu a průmyslu (CIWU) Srí Lanky, hovoří o pracovních podmínkách především žen – dělnic ve svazu i mimo něj.
Jak ses stala odborářkou?
Právnické vzdělání jsem dokončila v roce 2012, poté jsem nastoupila jako právnička do Komise pro právní pomoc Srí Lanky (LAC). LAC poskytuje služby právní pomoci opomíjeným složkám společnosti, které si nemohou dovolit platit za právní poradenství. Když jsem nastoupila do LAC, tato organizace právě rozjížděla projekt na zřízení středisek na severní a východní Srí Lance, která by poskytovala služby právní pomoci válkou postiženým komunitám v oblasti. Protože mluvím tamilsky a značná část populace v této oblasti jsou Tamilové, byla jsem požádána, abych na projekt dohlížela. Během tohoto období jsem strávila mnoho času s dělnickou třídou v zemi, snažila jsem se pochopit jejich problémy a poskytovat podporu všude, kde to bylo možné.
Jelikož jsem sídlila v metropoli Colombu, byla jsem také součástí tamního týmu pro právní pomoc. To mi dalo příležitost komunikovat s pracujícími ze zón volného obchodu (FTZ) a seznámit se se situací průmyslových pracovníků v zemi. Dělali jsme spoustu pro-bono případů porušování práv pracujících v oblastech FTZ. Tehdy jsem se setkala s organizátory z odborů pracovníků obchodu a průmyslu (CIWU). Má politická ideologie a práce, kterou CIWU dělala, se protínaly a já jsem se v roce 2019 rozhodla vstoupit do odborů. Od té doby pracuji jako organizátorka CIWU.
Proč je pro odbory důležité, aby je vedla mladá žena?
V roce 2021 jsem byla oslovena, abych byla ve výkonném výboru odborového svazu. Věřili, že odborům a zaměstnancům by mohla mladá žena ve vedoucí funkci ohromně prospět. Jelikož jsem feministka, nemohla jsem s nimi souhlasit víc. Rozhodla jsem se volby zúčastnit a byla jsem zvolena zástupkyní generálního tajemníka. Předseda odborů Linus Jayatilake bohužel začátkem loňského roku zemřel. Po jeho skonu mě výkonný výbor oslovil, abych funkci převzala. A loni v červenci jsem se ujala role předsedkyně CIWU.
Na Srí Lance, stejně jako všude v jižní Asii, převažují ve vedení odborů muži. To výrazně ovlivňuje typy zaměstnaneckých záležitostí, které odbory přebírají. Vidíme, že v odvětvích, jako je oděvnictví, kde je neúměrně vysoký počet nekvalifikovaných a kolísajících zaměstnankyň, je vzhledem k tomu, že je ve vedení muž, mimořádně obtížné nastolit otázky, jako je noční práce, obtěžování v dílnách včetně sexuálního, rozdíly v platech mužů a žen, přepravní zařízení a péče o děti, jako otázky továren. Ty často nejsou považovány za zaměstnanecké otázky, ale spíše za otázky týkající se žen a většinou nejsou považovány za prioritu.
I když jsou předkládány, přístup mužského vedení se velice liší. Například sexuální obtěžování je posuzováno jako jednorázový incident, což není; je hluboce zakořeněno ve výrobním procesu. U noční práce muži – odboráři obvykle říkají, že ženy potřebují jít domů dříve, když se potřebují postarat o domácnost a děti. Vidíme tedy, že patriarchát se projevuje i uvnitř odborů a ve formulování problémů pracujících.
V takovém scénáři může žena vedoucí nebo žena organizátorka znamenat obrovský rozdíl. Odbory vedené ženami prokázaly silný pocit kamarádství a kolektivního ducha. Na rozdíl od odborů vedených muži, kde vedoucí přebírají roli Boha a ostatní členové mají pocit, že prosí o pomoc, v odborech vedených ženami má každý pocit, že je součástí procesu. Když jsou ve vedoucích pozicích ženy, kultura odborů se mění. Je stále dobré mít ženu, která zní jako ony, i když jsem na tuto pozici nepřišla z dílny. Dává jim to naději, že jednoho dne budou schopny vést.
Jakým problémům mladé ženy v odborech čelí?
Jak už jsem zmínila, patriarchát se projevuje i uvnitř odborů. Ženy v odborech jsou neustále vystaveny sexistickým poznámkám, obtěžování a přenechávání řešení mužům (bez zodpovědnosti!). Nízko placené administrativní úkoly jsou obvykle přidělovány ženám a tváří vedení je vždy muž.
Jak odbory včetně CIWU reagovaly na vaše zvolení předsedkyní?
CIWU mě velmi podporuje. Nezacházejí se mnou jinak než s našimi dalšími vedoucími představiteli. Vidí v tom příležitost formulovat nové postoje, formulovat nové kampaně a přivést více mladých lidí. Bude ale samozřejmě nějakou dobu trvat, než si na vedoucí ženu v rozhodovacím orgánu zvykneme. Naše společnost nevnímá asertivitu jako vlastnost, kterou by ženy měly mít. Mají být »podřízené«. Národní rada pracovního poradenství (NLAC) na Srí Lance, jejíž součástí jsou i pobočky IndustriALL, vznikla v roce 1995, ale svou první odborářku přivítala až teď.
Ale pak to není jen o jedné ženě. Potřebujeme ženy na všech úrovních. V našem výkonném výboru jsou tři ženy z patnácti členů. Toto číslo musí stoupat. Navíc musíme zajistit, abychom se na rozhodovacím procesu nepodílely jen jménem.
Jaká je teď situace pracujících na Srí Lance?
Současná hospodářská krize je dílem vládnoucí třídy. Když byla v roce 1977 zavedena liberální hospodářská politika, chyběla nám hospodářská strategie. Vládnoucí třída chtěla uchlácholit jednotlivé zaměstnavatele a být u nich dobře zapsaná. Nepřemýšleli o metodách, jak restrukturalizovat celou ekonomiku. V zemi nebyl žádný průmyslový růst. Neexistují slušná pracovní místa. A situace se stále zhoršovala. A teď s covidem a současnou hospodářskou krizí se ekonomika dostala na dno.
Vývozci drží finance mimo zemi. Zaměstnavatelé se starají jen o své zájmy a politická garnitura je nevede k odpovědnosti. Současná ekonomická struktura udržuje obětování zaměstnanců prostřednictvím rozmělňování pracovního práva, odstraňování sociální ochrany, vyplácení hladových mezd a rozbíjení odborů. Zaměstnance podniky vykořisťují, ale není nikdo, kdo by vedení předhodil jejich vykořisťovatelské praktiky. Tam, kde existují kolektivní smlouvy, vedení tlačí na odbory, aby se spokojily s ne zcela ideálními dohodami nebo aby se jakýchkoliv dohod zřekly. I v rámci NLAC, což je tripartitní orgán, je pozice odborů slabší, protože je zde silná přítomnost vládních úředníků a zaměstnavatelů, kteří jsou proti odborům.
Mzdy stagnují. Přesčasy, docházkové výhody, jízdné v dopravě ani žádné jiné pobídky vypláceny nejsou a životní náklady prudce vzrostly. Inflace cen potravin minulý měsíc dosáhla 94 procent. Za služby platíme třikrát tolik ve srovnání s tím, co jsme platili dříve. Veřejná doprava a pohonné hmoty zdražily. Zvýšily se daně, přímé i nepřímé. Pro zaměstnance je to obrovská zátěž. Začíná být nemožné žít. Vynechávají jídlo, protože si už nemohou dovolit platit za potraviny. Výživa byla vážně postižena. Děti nechodí do školy. Takže celková situace je velmi politováníhodná.
Co dělají odbory tváří v tvář této krizi?
Provozujeme program Sdílené kuchyně pro členy odborů v FTZ, čímž jsme zmírnili ekonomický tlak na jednotlivé pracovníky a jejich rodiny. Několikrát jsme napsali vládě, aby se zapojila do jednání s odbory a svolala schůzi NLAC, aby otázky týkající se práv zaměstnanců mohly být projednány na fóru tripartity.
Požadovali jsme zvýšení minimální mzdy z 16 000 LKR (44 USD, cca 972 Kč; pozn. překl.]) na 26 000 LKR (71 USD). Požadujeme také měsíční příspěvek na ekonomické úlevy ve výši 10 000 LKR (27 USD) pro všechny zaměstnance. Napsali jsme dopis Společnému fóru Asociace oděvů (JAAF), v němž žádáme značky, které získávají zboží ze Srí Lanky, aby i nadále zadávaly své zakázky do srílanských továren, aby se ekonomika dále nezhroutila a zaměstnanci si mohli udržet svá pracovní místa.
Kalyani BADOLA, IndutriALL Global Union, Ženeva
Překlad z portside.org Vladimír SEDLÁČEK
