Svůj pohled nikomu nevnucuji, pouze poukazuji na to, kde jsme se dnes ocitli, jací kandidáti nám jsou předkládáni a jak omezená je naše volba. Jaký pták se nám nakonec vyklube z demokratického vejce, opečovávaného kultem Václava Havla a sametové revoluce? Přeji si, abychom nakonec nezjistili, že se jedná o kukaččí vejce, a my jsme se postupem času neporoučeli z našeho českého hnízda.
V literatuře by výše uvedený titulek Vítězný únor ve spojení s Václavem Havlem mohl být označen jako takzvaný oxymóron. Tedy významový protiklad, kdy se zdánlivě nelogické spojení využívá k vyjádření nového významu. Zdánlivě! Vítězný únor, přesněji 25. únor 1948 byl dnem, kdy se Klement Gottvald »vrátil z Hradu«, a je označován jako okamžik, který podle historiků zahájil destrukci parlamentní demokracie a nastolil totalitu vedoucí komunistické strany v rámci Národní fronty. Následnou událostí a důležitým důsledkem Vítězného února bylo i zvolení Klementa Gottwalda prezidentem Československa v červnu roku 1948. Výsledné hlavní parametry Vítězného února ve zkratce tedy jsou totalitní vláda jedné strany a provládní prezident.
Sametová revoluce, vrcholící 17. listopadem 1989, tuto »totalitu« měla za cíl odstranit. »Demokratickým« a »humanitním« kultem této revoluce se stal vyvolený disident Václav Havel. Podle mého názoru člověk, který svým navenek éterickým humanismem, nedostatečnou znalostí či dokonce odporem k ekonomice a materialismu byl vhodnou osobou pro manipulaci ve prospěch nových strategických partnerů. Za skutečný či falešný obdiv k jeho osobě udělal pro své západní kurátory cokoli, včetně souhlasu s procesem humanitárního bombardování. Přestože to snad dělal v dobré idealistické víře, mám za to, že na sklonku svého života si musel uvědomit následky tohoto svého karikaturujícího chování pro budoucnost. Jeho pozici považuji za pozici dona Quijota, kterému imponoval zejména zahraniční obdiv a zájem o něj, který v tak vysoké koncentraci v našem »národě nevzdělanců« postrádal. Ve stínu kultu Václava Havla, humanisty a »nejlepšího z nás« totiž došlo k otevřené transformaci majetku, kradlo se, nemá to doposud konce, byť se krade rafinovanějším způsobem. Dále došlo k selektivní transformaci charakterů lidí i převlečení kabátů a opět to nemá konce. Svět byl oklamán velkou politickou amnestií, avšak ve skutečnosti z drtivé většiny nepolitických vězňů, a my lidé dále tím, co uvádím níže.
Dobří vojáci – vlci revoluce, jakým byl například Jiří Wolf, kteří volali po skutečné spravedlnosti, byli pro svoji nemanipulovatelnost upozaděni, zatraceni a zesměšněni. Nevyhověli morálně politickému kultu sametové revoluce a předání moci. Na opravdových obyčejných řadových ideových komunistech, kteří nikomu neublížili, si dav a lidé vybili své totalitní splíny a promarněné životní šance. Spoustu skutečných a nepoužitelných lidských lemplů se tak mohlo schovat a stále schovává za to, že to nemohlo a nesmělo kvůli komunistům. Došlo k organizovanému přerozdělení moci a startu nekončícího rozkrádání. Pragmatičtí vlivní a morálně flexibilní nomenklaturní kádři, kteří se skutečně obohacovali, »kolaborovali« proti systému a škodili lidem, byli pod humanistickou ochranou doslova demokraticky »pokřtěni«. Prošli falešnou vnitřní morální i vnější upravenou zákonnou lustrační katarzí. Byli ve stínu kultu Václava Havla a za ochrany disidentských západních kurátorů zrozeni do nových vlivných rolí. Václav Havel a sametová revoluce se stala pro ně zástěrkou, kultem a ekumenizačním procesem jejich činnosti. Pokud nezemřeli, vídáme je s prověrkami ve vlivných, politických, státních či lobbistických funkcích nadále.
Je vůbec možné v dnešní době mluvit o ekvivalentu k Vítězném únoru? V určitém a přeneseném smyslu, pokud navíc rozšíříme časový rámec událostí, to možné je. Tentokráte však musíme hledat v politickém spektru z pravé strany. Národní frontu dnes reprezentuje pravicové pětikoaliční uskupení vedené transformovanou větví ODS. Dříve do Národní fronty byly začleněny také veřejně působící společenské organizace. Dnes jsou tyto nahrazeny množstvím think tanků, neziskových organizací, spolků pro demokracii, pro bezpečnou budoucnost, včetně vzdělávacích institucí skrze napojení na grantové a dotační tituly.
I dnes existuje jistý ekvivalent ministra vnitra z únorových událostí, v oblasti ovládnutí bezpečnostních složek státu či kontroly myšlení a chování státních zaměstnanců, formou zřízení specializovaného systému KRIT. Povšimněme si obecného tlaku na autocenzuru a informačně jednostranné ovládnutí mediálního prostoru. A to ve prospěch současné pětikoaliční Národní fronty a jejich favorita, vládního kandidáta na prezidenta generála ve výslužbě pana Petra Pavla.
Stejně jako v lednu roku 1948, kdy v utajení a pro speciální určení přicestovala z SSSR brigáda čítající 400 mužů v civilu na podporu komunistů a ochrany Klementa Gottwalda, proběhla i v lednu 2023 snaha co nejrychleji zabezpečit ústavní změnou ochranu před nežádoucí »reakcí«. Slovy Jany Bobošíkové: »Chceme-li ochránit demokracii, zbavme vládu parlamentní kontroly nad tím, jaká vojska pozve na naše území. To je návrh vskutku hodný profesora politologie, údajného demokrata Fialy.« Já k tomu jenom připomenu, že výcvik cizích vojsk, kterým se Václav Havel tak urputně bránil, již probíhá od minulého roku. Ozbrojené složky státu jsou pod vlivem zpravodajských služeb a nadnárodních ekonomických sil.
Onen ekvivalent Vítězného února je dle mého názoru tedy proces ústavně–politických událostí probíhajících v období před sněmovními volbami roku 2021 do současnosti, kdy bude s vysokou pravděpodobností završen zvolením provládního prezidentského kandidáta pětikoaliční Národní fronty. Prezidentské volby roku 2023, prázdná kvalita preferovaných kandidátů, charakter vyřazení občanských kandidátů minimálně sporným procesem, prováděným třetí stranou, o kterém mluvil Ing. Tomáš Březina, je již odrazem přehnaného fetiše k sametové revoluci.
Současný Vítězný únor tedy bude mít s největší pravděpodobností charakter úplné liberální demokracie, vlády pětikoaliční Národní fronty a vítězného vládního prezidentského kandidáta. Liberální demokracie v ČR se dostává do své totální fáze. Je to opravdu to vítězství, o které lidé a snad i Václav Havel usilovali?
Vítězný únor se nebude opakovat až ve chvíli, kdy se transformujeme do stavu, kdy nebudeme usilovat politicky ani ideově patřit na Západ nebo na Východ. Až se transformujeme do stavu, kdy nám přestane chybět doslova to nejpřirozenější. Lidově řečeno si sáhnout »mezi nohy« a uvědomit si, kým vlastně jsme, a nalézt konečně svoje pomyslné vlastní národní »přirození«.
Jiří MIŘEJOVSKÝ
