V 80. letech 20. století z Československa za odměnu i jako turisté přilétali na Kubu na třítýdenní zájezd pracující z různých sfér života. V prvních dnech pobytu se ubytovávali v hotelu Nacional v Havaně. Naproti hotelu jsem bydlel v 28poschoďové budově Focsa společně s experty ze všech socialistických zemí. Mezi ně jsem se zařadil jako expert nábytkářského závodu Batábano. Hned po příjezdu jsem příchozí turisty navštěvoval za účelem získání našich novin a časopisů. Než jsem je obdržel, zvědavost Čechoslováků si pokaždé vynutila diskusní kroužek náhodných účastníků. Při tom jsem zjistil, že už po slabé hodince pobytu naši turisté zpravidla věděli, že Kubánci nepracují, protože zafra (žně) cukrové třtiny trvá pět měsíců a u nás sklizeň obilí 14 až 21 dnů.
Když jsem jim vysvětlil, že obilí po dozrání musí být sklizeno okamžitě, neboť z přezrálého vypadávají zrna, a pak by mohla být sklizena jen sláma, souhlasili. U cukrové třtiny je to zcela jinak. Zafra může probíhat v průběhu celého klidového období (listopad až duben) beze ztráty, ale posekaná třtina musí být v cukrovaru zpracována tentýž den, protože dochází k odpařování vytékajícího roztoku. V té chvíli diskutující obvykle přestali mluvit a začali přemýšlet. Těch rozdílností daných klimatem, druhem rostlin, tradicí atd. jsou desítky. Kuba se tedy nedá poznat ani během třítýdenního pobytu bez znalosti souvislostí. Zkreslené vjemy dodal autorce knihy Třešně v rumu zřejmě i její oblíbený kubánský rum, kterého, jak sama uvádí, požila na Kubě dost, a kterého dovezla do republiky ještě 14 lahví. Mozek jí zatemnila i nenávist ke komunistům. A tak vznikl paskvil z nenávisti, účelovosti a z neznalosti.
Protičeské antikomunistické autorčiny štěky
Jednou z hlavních postav knihy Michaely Janečkové je její vlastní děda Evžen. Oba doprovázeli po Kubě tři manželské páry v seniorském věku. Na dějové scéně se objevuje pouze několikrát Svaťa – skrblík. Tak jej nazvala autorka. Jinak děda Evžen je podle ní komunistický cholerik, který se možná se srpem a kladivem už narodil. Po roce 1989 se dle jejího názoru mohl stát i předsedou KSČM. Pokud by se to stalo, autorka by se musela odstěhovat do Austrálie, změnit si jméno a pro sichr možná i pohlaví. Přiznala, že za téměř 20 let po roce 1989 děda dělal za KSČM starostu v zapadlé obci. Co řekl, platilo, nazvala to verzí Severní Koreje. Také přiznala, že v obci bylo vše: sámoška, náměstí, dům s pečovatelskou službou, lékař, cukrárna, hřiště, hospoda, kulturák, pošta, nové silnice. Po prohře ve volbách byl děda všeobecně nespokojen. Jako člen Společnosti česko-kubánského přátelství (SČKP) toužil vyrazit na Kubu. Kvůli členství v KSČM a SČKP hraje na zájezdu v mnoha epizodách negativní roli.
V knize se objevuje i Češka – soudružka provdaná za Kubánce, bydlící v Havaně, jež skupinu provázela Starou Havanou. Vedla je pouze pěknými uličkami. Podávala kladné informace (sunar pro děti zdarma, fungující zdravotnictví a školství). Neměla oholené nohy a autorce se nelíbily ani její šaty. Do děje vstoupila i při krádeži Svaťovy peněženky. V ní měl Svaťa veškeré legitimace a všechny své peníze (30 tisíc). Peněženku mu ukradl z kapsy nějaký spolucestující v městské hromadné dopravě v Havaně. Šetřílek tak přišel o vše. České průvodkyni se podařilo získat od kubánských policistů potvrzení o krádeži pro naši pojišťovnu za účelem možné náhrady škody.
Nezabránila však následným neskutečným autorčiným dedukcím. Podle ní lhaní na policii o uložení peněženky, nikoli v kapse, ale v uzavřené tašce, bylo nezbytné a v pořádku. Dále pro skupinu bylo nezbytné zajistit pomocí internetu blokaci Svaťovy občanky, aby si na ni někdo nepůjčil Moskviče a s ním to oslnivou rychlostí 70 kilometrů nenapral do pomníku Che Guevary. V tom případě by se členové ze skupiny oficiálně stali nepřáteli režimu. To už by skupinu nezachránila ani dědova průkazka SČKP. Chrlení blbostí nemělo konce a jako upoutávka asi u naší mladé generace zabralo.
Pravda je ovšem jiná. Na Kubě jsou krádeže výjimečností. Pláže, hotely, a jiná frekventovaná místa hlídají bezpečnostní služby nepřetržitě. Kuba je všeobecně považována za jeden z nejbezpečnějších států na světě. To však nevylučuje ojedinělé excesy, zvláště při rozšklebené kapse v přeplněném autobusu. Zato u nás se to krádežemi jen hemží. Tisk i televize jsou toho plné. A na Kubě ani auta na cizí občanku nepůjčují. Autem nelze zničit pomník, zabít se o něj ale řidič může.
Při prohlídce v Havaně se autorka setkala s dvojí měnou – CUC, peso convertible, a CUP, peso nacional. Tuto záležitost popsala takto: »Jsi bílá prdel z Evropy, tu máš convertible pesos, a tak máš všechno dražší. Přitom k pesu CUC nemají přístup Kubánci, a naopak k CUP turisté.« To je ovšem nesmysl. Turista v kubánských bankách si může dolar, euro i další měny vyměnit za CUC a následně CUC vyměnit za CUP. Pak může nakupovat v prodejnách určených těmto měnám. Stejné je to u Kubánců. Dnes už 400 tisíc Kubánců podniká a služby vykonávají za CUC. Tisíce Kubánců také pracují v zahraničí – učitelé, lékaři a jiné profese – kde mají část platu v cizí měně. Následně tuto měnu mohou vyměnit v bankách, stejně jako turisté. Dnes už ani to neplatí, neboť peso convertible bylo zrušeno. Turisté nemohou nakupovat jen v prodejnách, kde se prodává na základě přídělového systému. Tam jsou ceny minimální z porevolučního období. Ke střetu autorky s dědou Evženem došlo při hodnocení množství prodávaného zboží. Autorka viděla regály poloprázdné, děda mluvil o přepychové nabídce. Hodnocení zřejmě vycházelo z českých podmínek. Děda nakupuje ve vesnickém krámku, autorka asi v supermarketu. Ale zúžený sortiment zboží těsně souvisí s hospodářskou blokádou Kuby.
Autorčiny antikomunistické štěky proti Kubáncům
Autorka se vrátila k Che Guevarovi po návštěvě mohyly v městečku Santa Clara. Dle ní jde o ohyzdnou stavbu podobnou, jako byl u nás Stalinův pomník, k níž se lidé stále jezdí klanět a která je »ikonou« všech rebelů, dobrodruhů a levicově smýšlejících anarchistů z celého světa. Když ho vidí na tričku, začne jí rozčilením tepat žíla na čele, neboť Che popravoval své odpůrce a během guerilového tažení měl na svědomí minimálně 200, spíš ale až 2000 životů. Zde si autorka dokonale zalhala. Nebyly to dvě stovky, ani dva tisíce, ale podle Kuby 84. Odsouzení se týkalo policistů, vojáků a zrádců, kteří se podíleli na zvěrstvech v průběhu pobytu Che v Sierra Maestra, v průběhu bojů v Santa Clara a při pobytu v kasárnách Cabaňas. Všichni byli odsouzeni příslušným soudem a Che podepisoval rozsudky jako druhý nejvyšší velitel povstalecké armády (jmenován byl v roce 1957). Kromě jmen zveřejnila Kuba i životopisy všech odsouzených. Nepřátelé Kuby udávají 200 jmen bez dohledatelných podrobností. O estetice pomníku a typu návštěvníků lze vést polemiky. Faktem ale zůstává, že dosud muzeum s kolumbáriem navštívily miliony lidí. Další desítky milionů po celém světě nosí trička s podobiznou Che Guevary. Je to důsledek jeho kladných vlastností, na něž autorka jaksi pozapomněla. Nevzpomněla si ani na vítěznou bitvu Che a dalších revolucionářů právě v Santa Clara. Zde revolucionáři ukořistili ozbrojený vlak, rozprášili přes 408 vojáků armády proamerického diktátora Batisty a dobyli provincii Las Villas. Ihned po prohře v průběhu plesu odletěl Batista z Kuby v soukromém letadle.
Dne 2. ledna 1959 Che Guevarovy jednotky slavnostně vstoupily do Havany. Che obdržel kubánské občanství a zahájil transformaci zdejší ekonomiky jako ministr průmyslu a prezident kubánské banky. Stačí uvést provedenou měnovou reformu. Nová pesa se razila a tiskla v Československu. USA zůstaly miliony už neplatných pesos. Stačí uvést budování fabrik v Batábano a Las Tunas – závodu na výrobu školního nábytku. Che se podílel na položení základů továrny v Santa Clara na výrobu ledniček Calex a později tlakových hrnců, tzv. papiňáků. Na těch měli podíl i českoslovenští experti včetně mě.
Che se účastnil i zestátnění zemědělství a provedení pozemkové reformy. Svůj um vložil také do budování revoluční armády. V roce 1960 ho prezident Antonín Novotný vyznamenal Řádem bílého lva I. stupně. Lidé celého světa oceňují, že se Che vzdal teplého místečka a šel bojovat za odstranění chudoby. Bojoval neúspěšně v Kongu a naposled v Bolívii. Honu USA a dalších neunikl. Byl v boji zajat, zastřelen a zakopán na budované letištní ploše. I když svůj boj nedokončil, v myslích lidí Ernesto Che Guevara zůstal nejen mučedníkem, ale hlavně hrdinou. Na Kubě se k němu hlásí dospělí i ti nejmladší- pionýři, kteří na uniformách nosí nápis Seremos como Che – Budeme jako Che.
S Camilem Cienfuegosem se autorka knihy vyrovnala tím, že naznačila možný jiný průběh jeho zmizení s Cesnou 310 nad mořem při návratu do Havany než při tropické bouři. Podle ní k tomu přispěla obliba Camila u Kubánců. Já při svém pobytu slyšel i jiné báchorky, šířené z USA. Skutečný děj se odehrál takto: 28. října 1959 odstartovalo malé letadlo se třemi muži, s pilotem Camilem a dvěma členy jeho ochranky. Velitel se vracel do metropole, aby pokračoval v budování nové armády. Cestu mu ale zkřížila tropická bouře, v Karibiku nijak vzácná. Pilot se rozhodl obloukem se jí vyhnout a za snížené viditelnosti ztratil orientaci. Let měl trvat dvě hodiny, paliva měl na tři. Na letišti v Havaně čekal pobočník na svého velitele marně. Cienfuegose Kubánci vidí s rozesmátou tváří na bankovkách 20 pesos. Studenti na vysoké škole Camila Cienfuegose mají jeho podobiznu na náramenících a čepicích. Většina Kubánců ve výroční říjnový den vhazuje květiny do moře, symbolického hrobu hrdiny. O tom autorka mlčí. Na svého náčelníka štábu povstalecké armády doma nezapomněli.
Nejvíce plivanců však od autorky obdržel Fidel Castro Ruz. V Praze na kubánském velvyslanectví na ni Fidel shlížel při vydávání turistických karet v životní velikosti.Co napsat k jejímu omylu, když si plete Fidela s Josém Martím? Na Fidelovo přání prý vznikla i Prehistorická stěna v údolí Viňáles. »Uprostřed království přírody to nějaký megaloman přehnal s rumem, houbičkami a navrch s LSD. Na tom skalisku je namalován šnek, lochneska, medvěd, dinosaurus a končí člověkem. Jestli je to pravda, tak ten chlapík má ještě jeden zločin navíc,« dodává autorka. »Fidel založil i megalomanskou zmrzlinárnu v Havaně – Copélii, kvůli oblibě mléčných výrobků a i proto, že Kuba nepotřebuje od nějakých zasraných yankees zmrzlinu. Proto nakoupil stroje ve Švédsku a v Holandsku a rozjel to v obřím UFO pavilonu v lidovém parku v Havaně. Je to jediné místo, kde se dá zmrzlina koupit za normální peso.« Fidel ze stylové zemljanky apartmánového typu také dle autorky řídil ze Sierra Maestra osvobozovací boje proti Batistovi. »A také je tam známá americká námořní základna v zátoce Guantánamo. Velká pichlavá osina ve Fidelově zadku.«
Jozef ŠTOFAN, SČKP Brno
FOTO – autor
