K některým vizím pro rok 2023

od redakce

Počátek roku je tradičně spojen s přijímáním a publikováním nejrůznějších prognóz, výhledů, predikcí, očekávání a úvah. Nebylo tomu jinak ani při vstupu do roku 2023. Zástupci v podstatě všech odvětví naší společnosti se snažili vnutit občanské veřejnosti co nejvíce ze své významnosti, při současném poukazu na své nezastupitelné postavení. Výsledkem je celkem nepříliš přehledný scénář reality a přání deformovaný nejistotou pokračování a charakteru energetické (a návazně sociální) krize, a nepředvídatelný vývoj na Ukrajině.

Řada z očekávání je poměrně logicky podřízena politické orientaci svého nositele a odrazem bipolárního charakteru společnosti. Společnost je v této »prognostické činnosti« poměrně výrazně polarizována zejména exportně orientovanou ekonomikou na jedné, a »pražskou kavárnou« na druhé straně. Je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé politické, sociální a ekonomické skupiny společnosti při všem svém soupeření finálně na obecné bázi shodují.

Exemplárním a dostatečně výmluvným příkladem syntetizujícího přístupu k očekávání možného vývoje roku 2023 jsou výsledky ankety prestižního ekonomického deníku E15, který se zeptal předních osobností českého byznysu, jak se bude v nadcházejícím roce rozvíjet Česko. Odpovědi byly v jádru totožné. Klíčové budou investice do vzdělávání lidí a podpora podnikání. S tím lze souhlasit. Nicméně s dodatkem, že oba dva prognózované směry vývoje mají množství variant a vyžadují množství individualizovaných přístupů, metod a forem.

Shodovat se jistě budeme v tom, že naše školství a celkový výchovně vzdělávací systém je v dezolátním stavu. Tomu účinně »napomáhají« iniciativy a experimenty jednotlivých ministrů školství podporované různými nikomu neodpovědnými zájmovými skupinami, což z českého školství vytváří nepřehledný »systém« neodpovědných a nesystémových experimentů. Možná primární zásada účinného vzdělávacího procesu tvrdí, že »učitel učí a žák se učí«. Je tomu u nás tak?. Může tomu tak za dnešní organizační a obsahové podobě školství vůbec být? Tzv. rámcové programy jsou nepodařeným experimentem, který dokázal negativně ovlivnit generaci mladých lidí. Obdobně tomu je v dalších oblastech české vzdělávací soustavy. Hloupé pokusy s maturitami, redukcí obsahu a délky výuky apod.

Připravované změny tyto problémy podle dostupných informací pouze zhorší. A vláda? Babišova i Fialova (jejich předchůdkyně nevyjímaje) mají za problém nikoli účinnost výuky, celkovou efektivnost vzdělávání a kompatibilitu našeho školství se světem, nýbrž »sehnání peněz« k utišení trvalého volání pedagogů po vyšších platech. Bez adekvátního zvýšení efektivnosti a kvality výchovy sui generis. Tím nechci nepřiznávat čest, slávu a stimulaci těm pedagogům, kteří vidí ve svém povolání poslání a kteří uznávají princip zásluhovosti.

Možná si to mnozí ještě plně neuvědomují, ale obě uváděné roviny spolu mimořádně úzce souvisejí. Dokonce se vzájemně podmiňují. Bez fungujícího a kvalitního školství nelze předjímat a podporovat inovační a racionalizační procesy, sledovat a podporovat intenzivní růstovou trajektorii, zvyšovat produktivitu práce. Tedy inspirovat, stimulovat a tvořit. V tomto směru je priorita kladená na podporu podnikání pochopitelná a ze strany byznysu přirozená. Bohužel ne vždy v praxi naplněná. Stav ovlivňují především dva faktory. Za prvé jde o strach vládnoucích sil z možného sociálního vzepětí. Zákonným důsledkem vědeckotechnického pokroku je totiž tlak na zvyšování produktivity práce, což je za stejných podmínek start procesu logického a ekonomicky odůvodnitelného procesu snižování počtu pracovních sil.

Kritickým momentem vyvolaného sociálního tlaku je změna tzv. lidského činitele z pracovní síly v sociální subjekt. Novoroční předsevzetí je z vývojového pohledu správné, nicméně neúplné. Zcela chybí otázka podílu podnikatelů na řešení sociálních otázek společnosti. Byznys evidentně sleduje pouze vlastní zájmy a vyvolané problémy ponechává na establishmentu. Ten ovšem fakticky po celé popřevratové období řeší pouze důsledky ekonomických a sociálních změn, abstrahujíce při tom od komplexního pojetí otázek efektivnosti, produktivity a intensifikace v celospolečenském, globálním pohledu. Příkladem může být řešení zaměstnanosti ve státní správě, kde místo požadované redukce pracovních sil dochází k jejich nárůstu s velmi negativními důsledky pro hospodaření státu. Nízká produktivita práce a nedostatečné uplatňování výsledků rozvoje vědy a techniky vede v mnoha směrech k fiktivnímu nedostatku pracovních řešeném dumpingovým dovozem pracovníků ze zahraničí, což napjatost vztahů v české ekonomice dále prohlubuje.

Generálové a kapitáni naší ekonomiky si musí uvědomit, že zásada spoléhání se na pomoc státu je na makroekonomické i mikroekonomické úrovni výrazně kontraproduktivní a pro celou společnost neefektivní, škodlivá.

Ladislav ŠAFRÁNEK

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.