Prezidentské volby v ČR v roce 2023 jsou svým způsobem skutečně unikátní příležitostí si uvědomit, k jaké degeneraci vede tzv. demokracie v podmínkách závislého, neboli kompradorského kapitalismu speciálně v některých zemích východní a střední Evropy. Není snad názornějšího příkladu naprostého opuštění jakýchkoliv byť abstraktních demokratických pravidel, než je současná mediální antibabišovská hysterie v ČR. Stačí si poslechnout předvolební spot kandidáta Pavla, kdy vykládá, že tento souboj (míněno 2. kolo prezidentských voleb) je střetem dvou světů, a to světa demokracie, pravdy, cti, poctivosti a vůbec všech úctyhodných vlastností, na které si jen lze vzpomenout, kdežto na druhé straně stojí ti, kteří fandí lžím, podvodům, lokajské závislosti na těch »nesprávných« mocnostech, podporovatelé hamižnosti a hrabivosti a vůbec všech špatných lidských vlastností, prostě zplozenci pekla.
Jestli tohle snad má být tem mýtický svět, ve kterém se rovnocenně utkávají a konkurují si názory na další směřování společnosti, pak jsem tedy asi zcela mimo realitu a obsah tohoto pojmu. I ve svém blízkém okolí znám případy, kdy děti odmítají návštěvy svých rodičů či prarodičů, pokud se přiznají, že chtějí volit Babiše. Znám případy verbálních i fyzických útoků na nebohé občany, kteří se nějak zmíní, že možná budou hlasovat pro Babiše. Nezávislost a nestrannost médií, především paradoxně těch státních, které to mají předepsané ze zákona, je zcela chimérická. I přes celkovou tragičnost situace nepostrádá tato »přehlídka« prvoplánové volební hysterie určité komické prvky, kdy si čeští komunistobijci všech odrůd ve sdělovacích prostředcích i na sítích vybrušují argumenty, jak vysvětlit, že na jednoho z těch kandidátů, který v mládí figuroval v kurzech rozvědky socialistické československé armády, je třeba nahlížet úplně jinak než na toho druhého a jeho povinná hlášení pracovníka zahraničního obchodu tehdejší doby, kdy, jak on sám celkem pravdivě říká, »nás StB hlídala, abychom nekradli«. První z nich se omluvil a je hrdina, druhý je estébácký udavač.
Kampaň nepostrádá ovšem ani zjevné prvky nacionalistické xenofobie, kdy se nám po letech výkladů o tom, jak je nacionalismus odporný a jak je důležitý občanské princip. Tak náhle tady máme spousty hrdých Čechů, kteří přece nesnesou, aby nám vládl nějaký přivandrovalec ze Slovenska. Jestlipak by stejně udatně bojovali, když by kandidát měl třeba ukrajinský nebo třeba židovský, romský, černošský apod. původ. Obecné z pohledu levicového člověka je svým způsobem až nesmyslné, jak se příznivci kapitalismu »vrhli« na Babiše jako na ohrožení systému, což ovšem on není »ani náhodou«. Je to zastánce kapitalistických oligarchických zájmů stejně jako jeho protikandidát, ale prostě nepatří do té správné party.
Jedním z velmi skloňovaných pojmů současnosti je i slovo solidarita. V nedávné předvolební diskusi s naprosto ukázkově »nestranným« moderováním redaktora ČT Řezníčka se tento redaktor zeptal pana Babiše, jak by zareagoval v případě napadení Posla či pobaltských států (zřejmě Ruskem) a zda by poslal ba jejich pomoc solidárně vojenskou pomoc. Jeho odpověď byla negativní. Spustila se bouře nesouhlasu a obviňování Babiše z porušování mezinárodních závazků (článek 5 smlouvy o NATO) a nedostatku solidarity.
I zapátral jsem trochu v minulosti, jak mnoho se nám právě z těchto zemí a regionů dostalo této vzpomínané podpory a solidarity v časech, kdy nám šlo nejen o státní, ale i národní existenci, doslova o záchranu před slovanským holocaustem i když pravda tehdy ještě NATO neexistovalo.
Některé ty děje jsou celkem známé. Je známo, že tehdejší spojenec hitlerovského Německa – Pilsudského a beckovské Polsko mnichovskou dohodu nejen neodsoudilo, ale aktivně se jí zúčastnilo, viz text i z internetu: »Těsně před půlnocí 30. září odevzdala polská vláda československé vládě ultimátum, v němž požadovala značnou část Těšínska (tzv. Zaolzie), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Československá vláda s ultimátem následující den souhlasila.«
Lze nepochybně namítnout, že tato událost je už dnes pasé a že dnes jsme s Polskem nejlepšími přáteli. Zbývá ovšem jen otázka, proč je přítel Adolfa Hitlera Jozef Pilsudski a nenávistný nepřítel ČSR v panteonu největších polských hrdinů v Krakově.
Totéž platí o pobaltských zemích. Opět jeden z komentářů na internetu: »V estonském Tartu se v loňském roce 2020) uskutečnil 20. světový sjezd bývalých příslušníků 20. estonské divize SS. Sešlo se na něm okolo tisíce příslušníků SS z Estonska, Lotyšska, Litvy a dalších zemí. Zahájení sjezdu předcházela přehlídka, na níž účastníci defilovali pod standartami jednotek, v nichž za 2. světové války bojovali na straně německých nacistů. Pozdravné poselství účastníkům sjezdu zaslal ministr spravedlnosti estonské vlády.
Každoročně se např. v lotyšské Rize konají 16. března pochody, které jsou připomínkou legie Waffen SS, ve které bojovali lotyšští dobrovolníci. Loni pod ochranou policie pochodovali veteráni SS a naopak protestující antifašisté, často oblečeni do koncentráčnických šatů, jejichž protestní akci státní orgány zakázaly, byli perzekuováni.«
Totéž pochopitelně v ještě větší míře platí pro současný ukrajinský režim, který se oficiálně hlásí k odkazu Bandery, Šuchevyče a dalších. Je proto poněkud zvláštní, že tyto režimy jsou dnes našimi největšími spojenci, a možná by mohly trochu svou citlivost na solidaritu trochu poměřit svým problematickým přístupem k historii a být trochu solidárnější i s českým národem.
Zároveň je ovšem třeba připomenout, že současný nacionalistický oligarchický režim v Rusku, jenž v plné míře uplatňuje imperiální politiku po vzoru USA a NATO, byť samozřejmě nelegální instalace fašizujících režimu na Ukrajině v r. 2014 a následná agrese proti ruskojazyčnému obyvatelstvu mu k tomu určité důvody dává, se jen těžko může vydávat za hlavního nositele antifašistických myšlenek.
Pavel JANÍČKO
