U pamětní desky v Plzni, která označuje místo, kde Jan Sladký Kozina, nekompromisní bojovník za pravdu a vůdčí osobnost Chodů, těsně před svou popravou 28. listopadu 1695 odpočíval, vytvořili k 327. výročí této události praporečníci KČP Jiří Kasal, Antonín Vokoun a Miroslav Mimra čestnou stráž. V Plzni se konalo pietní shromáždění k uctění Kozinovy památky.
V pietní vzpomínce byl připomenut historický vývoj protestů lidí za lepší životní podmínky proti feudálnímu a kapitalistickému zatracování a robotování.
Chodové byli svobodní
Chodové měli tu výjimku, že nebyli povinováni robotou. V českých zemích žili i jiní takzvaní svobodní sedláci, ale byli spíše izolovaní – ovšem i oni měli postavení, že nebyli podřízeni šlechtě a také nebyli povinováni robotou. Ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. U Chodů spočívala výjimka v tom, že šlo o celé vesnice svobodných sedláků.
Chodové nemuseli robotovat na majetku šlechty. Toto privilegium získali už za dob Jana Lucemburského. V projevu bylo zmíněno, že povstání proti Lamingerům nebyl jediný spor Chodů, protože Chodové v historii měli spory například i s českou šlechtou nebo s měšťany v Domažlicích. Ale po bitvě na Bílé hoře se situace vyostřila a panství v Klenčí získal rod Lamingerů, který vzápětí poté začal od Chodů požadovat robotu. Spory trvaly dlouho a nakonec se Chodům nepodařilo soudně vymoci svá práva, proto sáhli po ozbrojeném povstání.
Jak víme, povstání bylo potlačeno, vůdčí osobnosti byly odsouzeny k trestu smrti oběšením. Nakonec byl oběšen pouze Jan Sladký Kozina, poněvadž patřil mezi nejvýřečnější vůdce. »Měli bychom si uvědomit, že toto povstání bylo jenom drobným střípkem v dějinách našich, v dějinách obecného lidu, protože takovýchto selských povstání, která měla změnit nerovnosti v postavení lidí ve vztahu k výrobním prostředkům, byla spousta po celém světě,« zaznělo.
Chodové byli potom povinováni robotou až do zrušení roboty v revolučním roce 1848, takže dalších víc než 150 let. »Šlechta měla zájem na tom, aby měla pořád poddané, kteří by jí robotovali. Zato buržoasie, jež neměla zájem na tom, aby lidé byli svobodní, ale potřebovala dělníky pro otročení ve svých továrnách – tak lidem dala nějaké svobody. Ovšem pracovní podmínky byly strašné a pracovní doba dlouhá a mzda mizerná, musely pracovat i děti,« pokračoval řečník.
Zabojovat za svou věc je třeba
Za lepší pracovní podmínky a osmihodinovou pracovní dobu vzplanula i celodenní stávka v USA v Chicagu v roce 1886, která byla krvavě potlačena – policie střílela do lidí a vůdci byli popraveni. Na památku se dodnes slaví 1. května po celém světě Svátek práce. Osmého března 1908 proběhla v USA, v New Yorku, demonstrace za práva žen – za volební právo, jako měli muži. Od té doby se slaví Mezinárodní den žen.
»Tak jako Chodové bojovali za svoje postavení, tak i jiní, nejen sedláci, ale posléze i dělníci bojovali za rovnoprávné postavení vůči ostatním vrstvám společnosti. Dnes už podle Ústavy ČR jsme si všichni lidé rovni, ale to si museli lidé vybojovat,« bylo zdůrazněno.
Dnes jsme si formálně všichni rovni, ale jak vidíme, a v posledních letech je to vidět stále více, nerovnost stále existuje a dějiny ukazují, že ty vrstvy, které jsou utlačované, nikdy nezískaly svobodu tím, že by jim ji někdo dal. Vždycky si ji musely vybojovat, a tak tomu je i v současnosti.
Občané nemají, na základě historické zkušenosti, spoléhat na to, že když ve volbách dají hlas tomu či onomu kandidátovi, že se vše jako mávnutím kouzelného proutku automaticky hned změní. »Ne, to se nestane, je třeba být aktivní stále, protože změny se dějí postupně a odpůrci tu budou stále. A lidé musí pochopit, že žijí v blahobytu na úkor někoho jiného, a druzí zase, že jejich bída není samozřejmá a že se to může změnit.« Formy boje jsou různé zabojovat za svou věc je třeba.
Zažehli svíci coby symbol věčného hrdinství
Jan Sladký Kozina (1652-1695) se svým chováním a jednáním navždy zapsal do povědomí lidí jako bojovník za pravdu a práva utlačovaných Chodů. Stal se bojovníkem za spravedlnost, právo lidu a národa. Od své pravdy neustoupil nikdy a ani nezapochyboval. A jeho výrok »A kdybych měl být oběšen, přeci zemřu jako poctivý člověk« dovedl jej až k tragickému konci.
Pietního shromáždění se zúčastnili zasloužilá členka KČP Libuše Popelková a Chodové z Horšovského Týna, Miroslav Maršálek, zástupce KR KČP, členové KČP a sympatizující z Plzně, členové ČSBS, aktivisté Výboru národní kultury, Společnosti česko-kubánského přátelství, Matice Čech, Moravy a Slezska, Rady seniorů ČR, Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, Levicového klubu žen, Českého svazu žen, MěV KSČM spolu s občany města Plzně. Internetový pozdrav zaslal ing. Raichl z Matice ČMS z Brna.
Moderující pietní vzpomínky Jan Boštík, předseda MěR KČP, s dalšími účastníky položili květiny a zažehli svíci coby symbol světla jeho věčného hrdinství.
(zas, mh)
FOTO – (zas)
