Zprávy o tom, že je v určitých regionech České republiky nedostatek lékařů primární péče, tedy praktických lékařů pro dospělé i děti, jsou na denním pořádku. Stále častěji zoufalí rodiče po oznámení, že jejich lékař či lékařka odchází do důchodu a nemá za sebe náhradu, hledají pro své dítě odpovídající péči. Podobně tomu je i u praktiků pro dospělé a o zubařích ani nemluvě.
I když zdravotní pojišťovny tento problém registrují dlouhodobě a politici o něm často hovoří, fakticky se v podstatě mnoho let situace stále zhoršuje. Po roce 1989 přehodil stát odpovědnost na zajištění dostatečného přístupu obyvatel ke zdravotní péči na zdravotní pojišťovny a každá postupovala zcela po svém, aniž musela komukoli svůj postup dokládat a eventuálně ho před kýmkoli obhajovat. Rozmístění jednotlivých ordinací praktických lékařů tak vycházelo z historie a libovůle zdravotních pojišťoven. Nikdo ještě v roce 2011 aktivně nezískával praktické lékaře do »neatraktivních míst«. Nikdo nebyl schopen posoudit a kvantifikovat nedostatek primární péče v určité oblasti. Případný nedostatek měla vyřešit vyšší finanční motivace. Samosprávy nyní lákají na finanční částky, které jdou do milionů, na zařízené ordinace, byty a různé druhy příspěvků. Často marně. Své podpůrné programy a bonifikace nabízí VZP, a dokonce i ministerstvo zdravotnictví.
Přesto se situace nezlepšuje. Proč? »Vychovat« praktického lékaře nějakou dobu trvá. Je to obor, ve kterém lékař musí mít široké znalosti, pracovat samostatně a být schopen se často velice rychle rozhodnout. Praktický lékař je navíc drobný živnostník, podnikatel. Ordinace musí splňovat mnoho podmínek, ať už se jedná o hygienické standardy, vybavení nebo pojištění. Pokud chce na dovolenou či onemocní, je ze zákona povinen zajistit za sebe zástup. K péči o pacienty potřebuje mít za zády dobře fungující nemocnici s kvalitní zobrazovací technikou, laboratořemi a lůžkovou péčí. A to bývá dnes někdy problém, protože i regionální nemocnice nemají často dostatek zdravotníků a odpovídající vybavení. Podle Ústavy mají všichni občané nárok na stejnou zdravotní péči, ale ve skutečnosti jde spíše o dvojkolejný zdravotní systém – jeden městský kolem fakultních nemocnic a druhý »venkovský«. Pacient z odlehlejších regionů v řadě případů nedosáhne na stejnou péči jako pacient v Praze nebo v Brně. To například u chronických nebo onkologických nemocí znamená, že jsou diagnostikovány později, pro pacienta to může mít horší následky a pro zdravotní systém to je následně nákladnější. Přesun nemocniční péče do superspecializovaných center sice zvyšuje kvalitu, ale zároveň ji vzdaluje »venkovskému« obyvatelstvu kvůli silné vytíženosti těchto center, nutnosti transportu a potřebným vstupním vyšetřením.
Výhodou praktického lékaře ale zůstává, že poskytuje péči více orientovanou na pacienta a tzv. celostní medicínu. Nabízí se otázka, jestli mají studenti medicíny vůbec o práci praktického lékaře zájem. Všeobecných praktických lékařů atestuje dostatek pro zachování stávajícího celkového počtu v ČR, ale přibližně dvě třetiny z nich míří do velkých měst. Podle průzkumu z roku 2019 68 procent lékařů v předatestační přípravě by za určitých podmínek na »venkov« šlo pracovat. Motivovala by je především kvalita škol pro děti a zajištění zaměstnání pro partnera v jeho oboru. Až na třetím místě by byly dlouhodobé finance, nikoli jednorázový příspěvek!
Z průzkumu také vyplynulo, že pokud měli lékaři možnost se již při studiu lékařské fakulty seznámit s prací praktického lékaře v regionech, například formou stáže, stoupala dvakrát až třikrát pravděpodobnost, že tam budou následně pracovat. Alarmující je, že 90 procent respondentů uvedlo, že během studia nedostali dostatek informací o všeobecném praktickém lékařství, a 70 procent z nich by uvítalo stáž. Je tedy třeba změnit a zkvalitnit výuku na lékařských fakultách, navýšit počet rezidenčních míst i dotace na tato místa. I školitelská centra by se měla přesunout mimo fakultní nemocnice do regionů.
Jednoduché řešení nedostatku praktiků tedy neexistuje. Je nezbytná kombinace motivačních programů, zapojení samospráv, zdravotních pojišťoven a ministerstva zdravotnictví. Inspirovat se můžeme i v zahraničí. Většina ordinací praktických lékařů u nás funguje systémem jeden lékař a jedna sestra. V západní Evropě pracují týmy primární péče sestávající z dvou až pěti lékařů, ke každému lékaři připadají dva až tři nelékařští zdravotničtí pracovníci a administrativní pracovník.
O reformě primární péče a podpoře vzniku týmů primární péče a sdružených praxí se ale zatím více mluví, než fakticky dělá. Úloha praktického lékaře coby průvodce pacienta systémem zdravotní péče přitom stoupá, protože při správném nastavení dostane pacient kvalitnější a správnou péči mnohem rychleji. Z ekonomického pohledu pak tento postup vede k ohromným úsporám, protože pacient při bloudění systémem nespotřebovává zbytečnou péči. Praktický lékař se tak může stát jakýmsi osobním koučem pacienta a to má obrovský význam i pro primární prevenci ve smyslu zdravého životního stylu. Je tedy jasné, že pokud bude otázka nedostatku praktických lékařů vnímána pouze jako otázka peněz, situace se nezlepší. Ministerstvo zdravotnictví v úsilí o zajištění dostupnosti zdravotní péče, bohužel, dlouhodobě selhává. A řešení určitě nespočívá v tom, že se zakotvení bezplatné zdravotní péče v Ústavě bude považovat za relikt minulosti. Podle náměstka ministra zdravotnictví R. Policara je totiž možná načase začít uvažovat o novelizaci Listiny základních práv a svobod, abychom mohli zavést další prvky soukromého financování v oblasti zdravotních služeb. Jenže jde o základní lidské právo a zároveň jednu z největších vymožeností pro občany České republiky. To si nesmíme nechat vzít.
Soňa MARKOVÁ
